Karolína Baranová získala cenu pro nejlepší divadelní herečku. Svůj životní výkon předvedla v představení Marie Antoinetta, kde téměř nesleze z jeviště.
Předvedla technicky i vnitřně na našich jevištích nevídaný výkon. Její projev je emocionálně nesmírně bohatý, ale také velice promyšlený. Neupadá do stereotypu. V každé situaci zaskočí diváka odkrytím něčeho nového.
Slovy chvály nešetřila porota, která letos rozdávala divadelní ceny Thálie. Speciálně tahle mířila na adresu Karolíny Baranové. Mladá herečka z libereckého divadla F. X. Šaldy si nejvyšší ocenění v činohře vysloužila ztvárněním královny Marie Antoinetty ve stejnojmenné hře.
Odborná porota tak jen potvrdila to, co diváci už dávno vědí. Že talent Baranové je mimořádný a když ji vidíte na jevišti, nepřestáváte žasnout.
Potkáváme se pár týdnů poté, co si křišťálovou sošku vyrobenou v lindavské sklárně Ajeto na jevišti Národního divadla převzala. Drobná brunetka s kratším rozčepýřeným sestřihem a podmanivým hlasem si před vratislavickou kavárnou Bez konceptu zrovna balí cigaretu.
„Nevadí?“ ptá se. „Je to taková moje neřest,“ dodává omluvně, když prvně potáhne a vydechne obláček dýmu.
Vybavuji si ji, jak se po jevišti vznešeně prochází v krásné róbě a s parukou na hlavě, jejíž tíhu mohu jen odhadovat. „Takové kilo mít bude,“ potvrzuje herečka.
„Lucie Bradáčová ji ale vymyslela skvěle. Je to taková čepice potažená vlasy, ale nejhorší je ji uchytit na moji hlavu. O to se zase stará úžasná vlásenkářka Petra. Používají se na to takové obrovské vlásenky, jenže jak se vám pak potí hlava, tak to postupně sjíždí a bolí to. O přestávce mám chuť to strhnout. Ale postupně to vychytáváme,“ říká.
Co zajímavého jste se dozvěděla o Marii Antoinettě?
Víte, že vymyslela rolety? Takové, co v malém Trianonu zakrývaly okna a dělaly tak soukromí. To byla na tehdejší Francii mega rebélie! Stáhla se tam, aby tam mohla žít chudě, prostě, “svobodně”. Jíst sýry a nosit volné šaty, žádné hedvábné róby, tedy pravý opak honosného života, který jí Francouzi vyčítali. Navrhla si takové své malé Rakousko ve Francii.
A na rozdíl od Versailles, kam mohl přijít kdykoli a kdokoli, v Trianonu si hosty vybírala. A aby nikdo neviděl dovnitř, začala na okna používat taková malovaná plátna – rolety. Čímž si trochu zavařila, protože se začaly šířit pomluvy, že se tam asi dějí nějaké orgie, protože tam chodil Fersen, o němž se říkalo, že spolu něco měli.
Takže zase špatně. Ona se vlastně Francouzům nikdy nezavděčila.
Ocenili ji možná až tehdy, když ji vezli na popraviště…
Přesně. Stála na té dřevěné bryčce, hrdě, s hlavou vztyčenou. A tehdy možná poprvé si ti Francouzi řekli: Wow, tak to je opravdová královna. Přitom to pro ni muselo být šílené. Věděla, že jí zavraždili dítě, že je po smrti i její muž, že skončí na popravišti i ona. Ale ještě předtím si ji pěkně vychutnali a drželi ve špinavém vězení.
Legendární jsou i dopisy mezi ní a její matkou Marií Terezií, v nichž naráží na sexuální indispozici krále Ludvíka XVI.
Oni spolu neměli sex sedm let. A dávali to za vinu jí, ale problém měl pravděpodobně Ludvík. Až vlastně Josef II., bratr Antoinetty, přijel do Francie a zřejmě mu dal nějaké školení, pak už to šlo. Ale není se čemu divit, když se brali, tak to byli vlastně ještě skoro děti. Jí bylo čtrnáct, jemu šestnáct let.
Během téměř tříhodinového představení z jeviště prakticky neslezete, vyjma přestávky. Jak moc náročné pro vás představení o francouzské královně je?
Dost. Psychicky i fyzicky. Snad každá role se vám vetkne nějak do duše. A takováto velmi. Když jsem si prvně přečetla ten text, což bylo možná dva dny před zkoušením…
… počkejte, takhle náročnou roli jste poprvé četla jen 48 hodin předem?
Ano, v oblastních divadlech, kdy jde člověk z role do role, nemáte moc času připravovat se třeba rok, jako je tomu v Anglii nebo v Americe. Takže do toho vlastně skočíte rovnýma nohama. A někdy je to tak i lepší.
Kolik jste se musela naučit stránek textu?
Asi šedesát. A vlastně jsem všechno na generálce ani neuměla. Ale tím, že zkoušky byly tak skvělé, protože Janka (režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, pozn. red.) dokázala vykouzlit skvělou atmosféru, tak to celé probíhalo vlastně v takové radosti a smíchu.
I když je to příběh, který nekončí dobře. Ale prostředí, kolegové, to všechno mi dodávalo sílu.
Došla vám někdy během zkoušek?
Musím říct, že se mi během zkoušení stalo, že už jsem nemohla. Měla jsem pocit, že se to nejsem schopna nikdy naučit. Že mi ještě zbývá nekonečné množství stránek monologu, který tam vedu.
Ten jsem neuměla téměř do generálek. Ale Janka mi věřila, říkala: To zvládneš, budeš jenom sedět a prostě to řekneš. A těch šedesát stránek znám dnes nazpaměť. Dokonce znám i texty ostatních, protože neslezu z jeviště.
Měla jste někdy vyloženě krizi?
Ano, už jsem nechtěla říkat ta strašná slova: „Dítě mi vzali. Je někde, já ho neslyším.“ Bolely mě nohy z podpatků, byla jsem zoufalá, rozplakala se a sedla si na zem. Kuba Albrecht přišel a sundal mi botu a začal mi masírovat nohu.
A pak jsme si jen tak všichni povídali, o všem možném. Já jenom ležela a dívala se kolem sebe na své kolegy a říkala si, jak je skvělé, že se na ně mohu spolehnout. Na Kubu, který mě vždycky podrží, nebo na Filipa, který mě zvedne z té země.
Bolely mě nohy z podpatků, byla jsem zoufalá, rozplakala se a sedla si na zem.
A pak se mi ještě stalo, že mi od jednoho diváka přišel dopis, asi v tom nejtěžším období zkoušení, a v něm bylo napsáno něco ve smyslu: Já vám věřím a vzpomeňte si, kolik jste toho už pro mě a ostatní udělala. A že se těší na představení a věří, že to musí být strašně náročné.
Četla jsem ten dopis, šla z vrátnice na jeviště a brečela jsem. A všichni, kdo tam seděli, mi říkali: Vidíš, proto to děláš. A i když nemůžeš, zvedni se a udělej to. Tak to byl silný okamžik. Možná až takové osudové znamení.
Nebo když jsem v generálkách přišla mezi Vladivojnu, Denisu Musilovou a Janku a jen si na chvilku poplakala a ony mě obklopily a dovolily být slabou. Po chvíli jsem se vrátila na jeviště a jela se druhá půlka.
Co jste si ale musela jako žena užít, to jsou kostýmy, ne?
Rozhodně. I když je pravda, že zpočátku jsem si to moc nedokázala představit. David Janošek mi ukazoval návrhy a říkal, že tam prostě bude jedna sukně, na tom druhá, pak třetí, že bude mít dlouhou vlečku.
A naše krejčové namítaly: „Jo to známe, něco takového jsme šily pro operu. My to uděláme a zase to nikdo nepoužije, protože v tom ženský neumí chodit.“
Opravdu se jim do toho nechtělo, protože jen ta několikametrová vlečka, to je strašná práce. Ale nakonec kostýmy ušily, já se v tom prošla na zkoušce a říkám, že je to dobrý, že v tom klidně můžu chodit venku. A navíc ty barvy! Úplně všechno rozzářily.
Nakonec jste v těch šatech venku skutečně byla, když jste se fotila na plakát k představení.
Ano, tady ve Vratislavicích, na Zauhlovačce. Akorát už bylo pozdě odpoledne, smrákalo se a fotograf se bál, že nebude mít světlo. Ale šaty celý prostor rozzářily, vylezla jsem na takovou hromadu suti a plakát je nakonec úžasný.
V něčem jste si s Marií Antoinettou podobné. Taky jste přišla poměrně mladinká ze svého rodného města na druhý konec republiky. Nikoho jste tady neznala a hned nastoupila do angažmá…
Už po základní škole jsem odešla studovat Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a věděla, že na vysokou už nepůjdu, že chci hned hrát. Jen jsem nevěděla kde. Toužila jsem jít do ostravské Arény, ale tam bylo plno. A pak se přijel na naše maturitní představení Sex v šestém patře podívat Vít Vencl, tehdejší šéf činohry v Liberci.
Stála jsem po skončení na dvorku s děckama a najednou přišel náš profesor, ukázal na mě prstem a řekl: Ty pojď! Jak kdyby si vybíral zvíře na porážku. Tak jsem šla a pan Vencl mi rovnou nabídl angažmá v Liberci.
V té době měl v souboru asi tři těhotné herečky, a když se mě zeptal, zda to místo chci, neváhala jsem. Je to štěstí, každý rok vychází ze škol desítky studentů, kteří se musí někde uchytit. Takže jsem po té nabídce okamžitě skočila.
Jaký byl váš první dojem z Liberce?
Přijela jsem s krosnou, teniskama a příborem v květnu, ještě před maturitou. Bylo mi osmnáct. Měla jsem nakreslenou mapu od pana Vencla, jak se dostanu na ubytovnu. Ale nakonec jsem si vzala taxíka a myslím, že mě hrozně natáhl.
Dnes to můžu zpětně posoudit, že mě vozil po celém Liberci, než jsem se dostala na místo. Na ubytovně jsem se seznámila s Tomášem Dianiškou, který tu taky bydlel.
Bylo mi čerstvých devatenáct a zpočátku jsem brala záskoky. To pro mě byla největší škola, vůbec jsem netušila, co to obnáší. Dali mi videokazetu s natočenou hrou, já se zavřela do místnosti s přehrávačem, dívala se na ten záskok a netušila, co mám dělat.
Pak už jsem pochopila, že si musím vzít text, naučit se to, a pak přijít na tu zkoušku už nějak připravená. První záskok byla tragédie.
Každopádně jste měla už od začátku štěstí na velké role.
To ano. Už ve Věci Makropulos, která pro mě byla jednou z prvních, jsem měla roli Kristiny. A bylo to i moje první setkání s herečkou Markétou Tallerovou. Viděla jsem tu nádhernou, vysokou paní a měla k ní velký respekt. Cestu jsme si k sobě našly postupně, až za nějakou dobu.
Ale možná i tím, že jsem byla takový benjamínek a byla tady sama, bez rodiny, tak si mě ostatní, zkušenější a starší herci skoro až adoptovali a třeba pan Helšus nebo Láďa Dušek, který už tu není…
Byli to takoví moji náhradní tatínci. Láďa mi vždy dával do kapsy nějaké ovoce a třeba herečka Štěpánka Prýmková mě zase tak láskyplně píchala do zad, abych se rovnala, protože jsem se stále hrbila.
Těch rolí jste měla od té doby bezpočet, i velmi náročných. Hrála jste někdy Julii?
Ano, asi dva roky poté, co jsem do Liberce přišla, mi hledal pan Vencl Romea. A našli ho na té samé škole jako mě, chodil o dva ročníky níž.
Tomáš Váhala tehdy jenom proběhl vrátnicí a já mu říkám: Co tady děláš? A on, že je tady jen na zkoušku. A pak nastoupil a asi o půl roku později jsme spolu hráli Romea a Julii. Byli jsme hodně mladí, ale krásné role spolu máme dodnes. A Tom se stal mým Romeem i v životě.
Hrála jste někdy v představení, kde jste už předem cítila, že to není úplně ono a že u diváků propadne?
Možná ano. Ale vlastně se z toho nikdy úplně takový propadák nestal. Stále tam máte dobré herce, ne? Myslím si, že někdy to jde vycítit už třeba na prvních čtených zkouškách. Je dobré, když je režisér připravený a ví, co chce. Ale to je těžké, může mít nějakou představu v hlavě a pak přijdou herci, kteří mají zas nějakou svou, a nepotkají se.
Ale zatím si každé představení nějakého diváka našlo. I když je pravda, že občas se mi stalo, že jsem si říkala, že ta hra mohla zůstat třeba jen knihou, že nebylo potřeba ji převádět na divadlo.
A stalo se, že jste si nesedla s hereckým partnerem?
Jsme profesionálové, ale je fakt, že ne vždy ta chemie funguje, a to pak může poznat i divák. Ale v našem souboru ten pocit nemám, mám své kolegy všechny moc ráda. Možná je to tím, že nás není moc, tak kolem šestnácti a jsme vážně skvělá parta. To spíš k takové situaci dojde, když přijde někdo na hostování, kdo nemusí zapadnout.
Měli jsme dva kolegy, kteří se úplně nechytli. Ale možná to bylo i tím, že bydleli stále v Praze a dojížděli a moc se s námi nesžili. To pak k nim nemáte ani důvěru. Ale odešli a místo nich přišli jiní. A teď musím zaťukat na dřevo, že současný soubor je moc fajn.
Jste výrazná a talentovaná herečka. Nechtělo si vás přetáhnout jiné divadlo?
To jo, dokonce divadlo, do kterého jsem kdysi moc chtěla, ostravská Aréna. Ale nakonec jsem musela říci ne. A věděla jsem, že jsem musela vyzrát, vyprofilovat, prosadit se, aby mě tam chtěli, a to byl pro mě moc hezký pocit.
A ještě jsem měla nabídku z Hadivadla, ale to jsem taky odmítla. Tak nějak cítím, že patřím sem. Mám to tu ráda, vyhovují mi hory, vlastně jsem přijela od vysílače k vysílači (od Lysé hory k Ještědu. Karolína pochází z Frýdlantu nad Ostravicí, pozn. red.), z hor do hor, to je mi blízké.
Vyhovuje mi i stotisícové město. Když přijedu do Prahy a vystoupím z autobusu, cítím jiné tempo. Vejdete do metra a dav vás tlačí, musíte se stále někomu vyhýbat. Možná je to jen o nastavení a možná se naučíte i v Praze zpomalit, ale zatím chci být tady.
Několikrát jste řekla, že vás drží sehraná parta. Peníze asi nebudou ten důvod, proč zůstáváte, že? Jak je placený divadelní herec z krajského města?
Jsme zařazeni do tabulek, podle toho se hodnotí. Někdo má maturitu, někdo vysokou školu. Tím se berou roky, a tak dále. Vždycky jednou za dva roky se o pár procent ten plat zvedne (ohodnocení, roky praxe). Ale teď snad chtějí kultuře dát méně, tak nevím.
Když přijde mladý herec po škole a chce bydlet a nějak žít, tak je to mizerné. Já už jsem na tom trochu lépe, po patnácti letech už je plat trochu vyšší a mám i nějaké osobní ohodnocení. Ale když zaplatím za bydlení šestnáct tisíc, tak mi zbyde třeba čtrnáct tisíc, někdy ani to ne.
Takže si chodím přivydělávat jednou za čas do hospody Labský zámek. Dělám servírku, povídám si s lidmi, baví mě to, je to pro mě určitý druh relaxu, ale peníze se samozřejmě hodí taky.
Co film, nechtěla byste ho zkusit?
Na to se musíte umět trochu víc nabízet, platit si třeba i agenta a na to nemám ani povahu, ani peníze. Párkrát jsem točila třeba hudební klip nebo nějakou malou epizodu v seriálu, ale moc toho není.
A já si říkám, ať si talentované lidi režiséři sami objeví. Jen u nás v divadle by se jich spoustu našlo. Třeba Verunka Korytářová, která získala Thálii loni za roli v představení Burian. Ale zatím nikdo nepřijel. Už je jiná doba.
Kromě hraní také zpíváte. V divadle dostáváte role v muzikálu, v civilu jste měla i kapelu.
Tu jsme založili s Tomášem Dianiškou, jmenovali jsme se Pipinky Pičo, byla to hiphopová sestava. Složila jsem tehdy i kousek nějakého rapu, ale texty psal hlavně Tomáš, on má na tohle talent, však píše i divadelní hry. A Jakub Albrecht je naším největším fanouškem.
Ostatně v jedné z Dianiškových posledních her také hrajete, na malé scéně divadla.
Tajemný pan Zet, ano. Je to taková psycho hra, fyzicky náročná. Běháme tam všichni po jevišti jak lasičky, nosíme rekvizity, děláme přestavby. Taky moc neopouštíme jeviště, hodinu a půl a jsme úplně splavení. Ale nestěžuju si. Vytváříme podivné postavičky a musím říct , že se často bavíme vzájemně. Určitě se na to jděte podívat. Nechci moc prozrazovat děj, protože je to taková trochu detektivka. Ale bude to zase sranda. Tu Tomáš umí nejlíp.
