Jan Dobrovský má za sebou bohatý život. Jako dítě zažil socialistickou Moskvu, psal pro samizdat, před invazí Ruska na ukrajinu varuje už řadu let. Skeptik, jehož černé vyhlídky se často naplňují, teď ale vidí světlo na konci tunelu – vyhranou válku a nadšení, které přichází s ní. 

Tenhle rozhovor se, příznačně i ironicky, odehrál v sídle na Evropské ulici. Příznačně proto, že je o válce, Západu i střetu hodnot. Ironicky pak proto, že nebýt muže, se kterým se k rozhovoru setkávám, dost dobře bychom se teď mohli potkávat na ulici Sovětské. Konec konců, tahle ulice se kdysi jmenovala Leninova…

Jan Dobrovský, novinář, který spoluvydával samizdatové noviny, syn politika a disidenta Luboše Dobrovského, patří k těm, kteří svým dílem přispěli ke svobodnému Česku.

Jeho otec byl náměstkem ministra zahraničí, který se účastnil jednání o odchodu sovětských vojsk z Československa, později působil jako ministr obrany, kancléř Václava Havla či jako velvyslanec v Rusku.

Sám Jan je dodnes obrovským zastáncem demokracie. Před revolucí mohl vykonávat jen manuální práce, po revoluci psal pro Lidové noviny a jiné samizdaty, vedl televizní zpravodajství či později spravoval majetek Karla Schwarzenberga, krátce také působil v redakci časopisu Respekt. 

Díky majetku, jehož velkou část tvoří jmění získané z prodeje podílu v uhelné společnosti Czech Coal do rukou Pavla Tykače, je dnes také jedním z nejbohatších Čechů.

Spolu s Petrem Pudilem a Vasilem Bobelou, kteří na uhlí vydělali spolu s ním, dnes vlastní společnost bpd partners, prostřednictvím které investují do tradičních i inovativních průmyslových oborů, nadějných startupů i nemovitostí, ale také projektů na obranu svobody. 

Mnohem raději než o byznysu však Jan Dobrovský mluví o velkých idejích a úvahách. K tomuto rozhovoru se ostatně poprvé potkáváme na konferenci Lepší Česko, která je takových myšlenek plná.

V rámci velkolepé debaty trojice Jan Dobrovský – Petr Kolář – Petr Krogman pak dnes dvaašedesátiletý miliardář vyslovuje myšlenku, která protkává celý tento text: Jsme ve válce. Válka není osm hodin od nás. Je tady a teď. 

Poprvé jsme se potkali na konferenci Lepší Česko a já se nemůžu nezeptat. Co teď podle vás Česko potřebuje, aby bylo lepší? 

Vlastně si nejsem jistý, jestli bychom v této chvíli měli přemýšlet nad něčím takovým. Ne vždy je něco lepšího opravdu lepší. Když se mluvilo o pokroku v socialistickém Československu, myslelo se tím podvolení se propagandě Sovětského svazu.

Když je něco „lepší“, je to nepřítelem dobrého. A my máme spoustu dobrého a měli bychom dávat pozor, abychom si to udrželi, a to bude těžká práce. 

Ztrácíme to? 

Bezpochyby nás čeká něco, co nás donutí to dobré opouštět. 

Několik dnů před napadením Ukrajiny jsem s vámi četla rozhovor, ve kterém jste nemluvil o ničem jiném než o Rusku a válce. Tušil jste, že se to stane? 

Tušil. Dodnes si pamatuji, že jsme 23. února seděli s přáteli u nás v galerii a já jsem říkal, že dnes v noci, nejpozději zítra, napadnou Ukrajinu. Oni si ťukali na čelo, že už mi definitivně hráblo. A ráno jsme se všichni probudili do války. 

To zní skoro mysticky…

Nechci, aby to tak vyznělo. Pravdou je, že jsem velký skeptik a vidím věci relativně černě. Jenže ony ve skutečnosti černě dopadají, takže mi to vychází. A já jsem si byl jistý, že když v roce 2014 obsadili Krym a pak začali obsazovat Donbas a vytvořili ty dvě samozvané republiky, že je to teprve začátek.

A že testují ochotu Západu se tím problémem vůbec zabývat a jeho chuť naplnit například Budapešťské memorandum o obraně Ukrajiny výměnou za to, že po rozpadu Sovětského svazu odevzdala své jaderné zbraně. Doma jsme si o tom s tátou povídali spoustu let a neměli jsme žádné iluze. 

Chcete číst dále? S předplatným Premium od 139 Kč měsíčně můžete číst neomezeně.

Předplatit Premium