Třináct set padesát metrů nad mořem, pět hvězd a tři různé budovy. Za těmito čísly mířím z Prahy do slovenských Vysokých Tater, které mi mají být na příštích několik mimosezonních dní domovem. Věřím, že i v sezoně toto místo musí být rájem, mně ale vyhovoval přesně tento čas, abych „kempovala“ v hotelu Kempinski.
Když auto opisovalo zatáčky stoupající Vysokými Tatrami, měla jsem pocit, že s narůstající nadmořskou výškou narůstá i mé očekávání a starosti se naopak zmenšují. Jako by se už cestou všechno pozvolna odpojovalo od všedních nížin.
Ruch, spěch, přesnost městského dne, všechno to břímě, které si člověk nosí na ramenou, zůstává někde dole a tady nahoře zavládne jiný řád diktovaný vřesovišti, vodou, smrky, větrem, mlhou i světlem. A konečně také majestátním hotelem, vetknutým hned k patě velehor s výhledem na Štrbské pleso, kterým se mám na několik dalších dní kochat. Zde má být mé doma a já si mám vyzkoušet život v horách u jezera.
Tak mě také vítá personál v rozlehlém hotelovém lobby. Přestože si hotel zakládá na absolutním luxusu a stoprocentních službách, zároveň se zde má člověk skutečně cítit jako doma. A tento pocit na sebe v komplexu, který je slovenskou národní kulturní památkou, popravdě nenechává dlouho čekat. Vždyť tu hned za chvíli potkávám další hotelové hosty mířící do spa jen v županech a trepkách.
Stavba samotná je v těsném objetí přírody a každé okno, každá věžička, každý pokoj s výhledem na jezero jako by tu existovaly hlavně proto, aby dovnitř pustily vnější svět. Působí tak jako luxusní rám okolní přírody, v němž světlo zvýrazňuje siluety horských vrcholů.
Nadýchat se čerstvého horského vzduchu, zajet si na kolo, zahrát si padel, přivonět oblíbenou bylinku hořec a jít to zajíst do místní koliby oblíbenými pirohy a zapít borovičkou. Vím, že nejsem první, kdo si sem jede pro tyto zážitky, ale stejně chutnají unikátně.
I výhled z mého pokoje na trasu, kterou jsem právě absolvovala, je dechberoucí. Z balkonu fotím hned několik snímků s kávou v ruce a posílám je pracujícím kolegům. Pokoj mi dokonale sedl, i přesto, že tomu tak být nemuselo.
Rezervační oddělení vybírá apartmá tak, aby co nejlépe odpovídalo hostovi. Zohledňuje preference, termíny, důvod cesty, zvláštní přání i rytmus pobytu. Pak skládá, co host potřebuje po příjezdu, jaké má návyky, jestli cestuje s dětmi, jestli chce větší soukromí, balkon, vanu, více prostoru či konkrétní budovu.
Zaměstnanci mi později povídají o tom, že mnohé hosty už dobře znají a vědí, jaké mají zvyky, co mají rádi připravené na pokoji, jaké polštáře, jakou kosmetiku pro děti, které apartmá chtějí znovu. Dokonce zmiňují i to, že si někteří s ročním předstihem rezervují silvestrovský pobyt nebo opakovaně prezidentské apartmá. Napadá mě, že možná v této kontinuitě tkví kouzlo a luxus přístupu.
Foto Grand Hotel Kempinski High Tatras
Na značce Kempinski je přitom zajímavé, že se sama opírá o velmi dlouhou kontinuitu. Příběh začíná koncem devatenáctého století a má kořeny v Berlíně, kde byla ve své době spojovaná s moderním městským luxusem, gastronomií, nabídkou vína po skleničce i s tím, co bychom dnes nazvali demokratizací vytříbeného servisu. Vyrostla z představy, že elegance tkví i v drobných standardech, které se postupně stávají přirozenou součástí zážitku.
Zdejší Vysoké Tatry jsou ovšem jiný svět než Berlín přelomu století, a přesto mi to spojení dává smysl. Možná právě proto, že se hotel v Tatrách přizpůsobuje místnímu prostředí, které utvářejí voda, sníh, kámen, vítr i ticho.
Stojí vedle sebe dvě roviny. Na jedné straně vysoký standard a mezinárodní značka, na druhé velmi konkrétní horská realita.
Grand Hotel Kempinski High Tatras je jedním ze 73 hotelů celé skupiny a vznikl rekonstrukcí historického areálu, který propojuje tři budovy. Procházím nejprve nejstarší stavbou v areálu, vilou Jánošík z roku 1893, kterou si nechal postavit Jozef Szentiványi. Malebná vila, zdobená fasádními malbami a rytinami a vybavená luxusními interiéry, byla oblíbeným místem návštěv pro aristokratické elity.
Foto Grand Hotel Kempinski High Tatras
Postupně byly přistavěny další budovy. První z nich byl hotel Kriváň, jehož autorem byl architekt Guido Hoepfner ve spolupráci s Gézou Györgyim, přičemž celá stavba i její interiéry byly pojaty ve stylu Belle Époque, typickém pro secesní období.
Interiéry druhé přidané budovy Hviezdoslav otevřely své dveře v roce 1923 a byly koncipovány ve stylu rondokubismu, který v té době reprezentoval československý národní sloh.
Foto Grand Hotel Kempinski High Tatras
Právě odtud, troufám si tvrdit, plyne i jedna z jeho nejsilnějších předností. Určitá architektonická neukázněnost, která je ve výsledku půvabem, v němž si každý najde to své.
Dispozice pokojů nejsou stejné, protože ani budovy nejsou stejné. Jeden pokoj má balkon, jiný ne. Někde jsou jinak posazená okna, někde jiné členění, někde podkrovní charakter, jinde více otevřenosti. Některé pokoje mají vanu i sprchu, jiné jinou kombinaci. Všechny se ale snaží držet stejný komfort. Já jsem byla ubytovaná v části Kriváň s vanou, obrazy hor a božským výhledem.
Ročně hotel ubytuje mezi 55 a 60 tisíci hosty a od rekonstrukce v roce 2009 jich bylo 650 tisíc. Překážku přineslo období covidu. „Byla to nesmírně těžká doba. Netušili jsme, jestli a kdy budeme moci otevřít, a dlouhé měsíce jsme byli bez hostů. Tehdy jsem prochodila snad celé horské okolí. Jsme vděční, že tu znovu můžeme být pro naše hosty,“ říká generální manažerka Kathrin Noll.
Hotel pracuje s tím, že vrcholný luxus, který hostům nabízí, stojí na prostoru, soukromí a lokalitě. Prezidentský apartmán má 186 metrů čtverečních a speciální vstup přímo z výtahu. „Je doslova naším klenotem,“ dodává Noll.
Do hotelu míří páry, ale i vícegenerační rodiny či účastníci teambuildingů. A pak samozřejmě klientela, která oceňuje diskrétnost víc než exhibici.
„Byla u nás ubytovaná řada politiků, ale i místní a zahraniční herci,“ říká Noll, která má v lobby baru zarámované fotografie s generálním tajemníkem OSN Panem Ki-munem, japonskou princeznou a princem Akišino, ale také s hollywoodskými hvězdami Michaelem Douglasem a Catherine Zeta-Jones, zpěvákem Bryanem Adamsem i hercem Chuckem Norrisem. Neřekne však, ve kterých pokojích spali. Diskrétnost je cennější než nástěnka se slavnými jmény.
Foto Foto Grand Hotel Kempinski High Tatras
A když už jsme u toho lobby baru, hotel se pyšní více než 600 víny a nabídkou šedesáti druhů koňaků a whisky. Someliér hotelu, Matej Lacko, se navíc koncem března stal nejlepším someliérem na Slovensku. Tato čísla čtu jako signál pro hosta, že zde může blaze završit svůj den obloukem čítajícím hory, wellness, večeři, sklenku i výhled.
I gastro v restauraci Grand samozřejmě stojí za zmínku. Venku se ještě teploty rovnají nule, někdy i klesají pod ni, v krbu praská dřevo a já mám chuť na zvěřinu. Té pod taktovkou šéfkuchaře Miroslava Zamišky předchází předkrm s topinambury a následně přichází jelení svíčková spárovaná s vynikajícím červeným vínem.
Mimo špičkového jídla mi během dní přišlo vhod i wellness Zion Spa Luxury. Členitý, vkusný prostor čítá přes 1300 metrů čtverečních, což mu dovoluje vytvořit bohatý vnitřní svět, tolik nepodobný studeným hotelovým bazénům s pár saunami.
Foto Foto Grand Hotel Kempinski High Tatras
Lehám si do lehátka před obrovská okna s výhledem na Štrbské pleso a hory a mám skoro dojem, že jsem venku v zasněžené přírodě. Jen kdyby nebylo tak příjemného tepla, nebyla bych měkce zachumlaná v hotelovém županu a neposlouchala příjemnou hudbu. Po bazénu a vířivce přicházejí na řadu sauny. Postupně střídám různé typy, dokud nemám pocit, že jsem zvenku prokřehlé tělo dostatečně prohřála.
Věřím, že to je skvělé útočiště pro lidi po vydatné túře či lyžovačce. Teď mimo sezonu je tu sympaticky poloprázdno a stále dominantnější introvertní část mého já tu tak u Štrbského plesa plesá.
Foto Foto Grand Hotel Kempinski High Tatras
Ostatně i kvůli tomu sem návštěvníci jezdí. V horách je nepřeberné množství turistických tras od těch nejsnadnějších po ty náročné a nedaleký Lomnický štít, respektive Lomnické sedlo, zvou k prvotřídnímu lyžování.
Místní však upozorňují na bezpečnost. Jen ve Vysokých Tatrách loni počet úrazů dosáhl rekordních 610 oproti 266 v předchozím roce. A čeští turisté na tom mají výrazný podíl.
„Práh toho, do čeho už člověk nejde, má Čech úplně někde jinde než běžný obyvatel planety. Mnohokrát se mi to potvrdilo. Rozumím tomu, když jste v zahraničí a venku nejsou nejlepší podmínky, tak to zkusíte. Ale je otázka, do jakého větru, do jaké teploty a do jakých podmínek je to ještě v pořádku a kde to začíná být velký risk. Tohle mají Češi posunuté trošičku jinam. A slovo ‚trošičku‘ je diplomaticky zvoleno,“ varuje místní záchranář a horský průvodce František Mrázik.
Se svými zákazníky provozuje šinrin-joku, což je název pro lesní koupel. „Vzniklo to v Japonsku a normálně se to tam třeba předepisuje na recept. Jsou to pobyty v lese trvající nějaké dvě tři hodiny, ideálně víckrát týdně. Jde o to, že člověk se navrací k přírodním hodnotám. Vracíme se tam, kde jsme tisíce let byli, a máme možnost vyčistit si mysl. Nejde o to projít velký kus cesty a soustředit se na kondici. Okruhy jsou mnohokrát velmi malé, jde o to prožít přírodu, vnímat ji a vnímat přítomný okamžik,“ doplňuje Mrázik.
Jeho slova mi pak zní v hlavě ještě dlouho. Tatry se postupně vzdalují, ale ten pocit zůstává. Nebyl to luxus v obvyklém slova smyslu, spíš nenápadná rovnováha mezi komfortem a krajinou, která si stále zachovává svou divokost.
