S Martinem Pošem o tygrech, kojotech, zrcadlech a neuhasitelné touze rozrážet dveře a všem to ukázat.
Z paluby jachty v monackém přístavu vypadá všechno zalité sluncem. Červenobílé vlajky knížectví vlají v mírném vánku, blankytnou vodu sem tam zčeří malá vlnka, desítky lodí zaparkovaných v nejdražším přístavišti Evropy se rytmicky a líně, s občasným vrzáním, pohupují.
I teď, na konci října, je tu pěkných pětadvacet stupňů. Idyla? Jen zdánlivě. Tady v zátoce vypadá všechno klidně. Ale pár set metrů odtud, na otevřeném moři, jsou dvoumetrové vlny, vítr o rychlosti šedesát kilometrů za hodinu a plavba je pořádně ostrá.
Tak jako vlny života Martina Poše, jednoho z nejvýše postavených manažerů s českými kořeny na světě. A zakladatele superúspěšné firmy Cybex. Jeho příběh patří k tomu nejsilnějšímu a nejinspirativnějšímu, co se kdy v českém byznysu odehrálo. Dnes je to velký a nepřehlédnutelný úspěch, život v Monaku se vším, co k tomu patří, a všude otevřené dveře dokořán.
Členství v nejprestižnějším Yacht Clubu světa. Ale nic z toho nedostal Martin Poš zadarmo. Ani náhodou. Emigrace v deseti letech. Nálepka chudého kluka z Východu, úšklebky a šikana rakouských spolužáků. Sport. Tvrdý pád na zem a konec snu o olympiádě. Diskotéka v Kolíně. Nejdůležitější žena v životě. Obchodní cestující s kočárky.
Foto Anna Kovačič
Raketová kariéra a fake it till you make it. A pak osudové rozhodnutí. „Seděl jsem na kuchyňské lince a jako každý večer jsem si Bohuně stěžoval, jak mě to v práci štve,“ popisuje ten zásadní moment téměř dvoumetrový, sošný Martin Poš, který byl tehdy nejmladším šéfem ve svém oboru na světě.
Vedl firmu vyrábějící dětské sedačky Concorde, měl hvězdnou kariéru, ale nebyl spokojený. Štvalo ho, jak pomalu věci v korporátní firmě jdou. „Pořád pro někoho vyděláváš peníze, pořád pro někoho něco vymýšlíš a pořád si stěžuješ, řekla mi tenkrát žena. A dodala: tak tu přestaň fňukat a založ si něco svého. Přinejhorším půjdeme oba dělat do McDonald’s. Já budu smažit hamburgery a ty je budeš prodávat, protože dobře žvaníš,“ vzpomíná Martin a jeho žena právě teď sedí v přístavu v Monaku vedle něj.
Vděčím za to Bohuně.
Nedělá mu sebemenší problém přiznat, že tahle věta a rada jeho ženy bylo to, co nastartovalo jeho podnikání. „Vděčím za to Bohuně,“ dodá a usměje se na ženu, s níž je už přes třicet let. Od té chvíle, co se poznali na diskotéce ve středočeském Kolíně… Poš po téhle památné kuchyňské konverzaci hned druhý den šel dát výpověď. A založil Cybex.
Firmu, jejíž kočárky a dětské sedačky zná každý, kdo má dítě. Firmu, kterou před deseti lety zfúzoval s největším koncernem na dětské věci na světě, s čínskou Goodbaby. A tu dnes jako executive director a minoritní majitel vede. Otevřel luxusní obchod svojí značky v Tokiu, Amsterodamu či v Pekingu a chce mnohem víc.
„Pro mě je to všechno ale pořád day one. Jsem na začátku, mentálně v pubertě a jízda teprve začíná,“ říká přesvědčivě třiapadesátiletý hrdý Čech s rakouským pasem a domovem v Monaku. „Impossible is not an option,“ dodá a člověk mu to uvěří. No posuďte sami, jaká je to jízda s Martinem Pošem. Tohle totiž není, drazí čtenáři, běžný rozhovor. Tohle je lekce byznysu. Nebo ještě jinak – lekce života.
Kolik je ti mentálně let?
Zhruba 28. Držím se. (smích)
Jak je to možné?
Protože se bráním tomu zestárnout a umřít. Nikdy jsem neopustil pubertu a nikdy nechci. Znáte teorii o fyzickém a mentálním věku?
Povídej.
Máte fyzický věk, biologický, který neoklamete, a pak duševní. Můj kámoš, šéf našich italských prodejen, Sandro Pietrogrande, má v občance 82 let, ale mentálně mu není více než 32. A to je mimořádně důležité si udržet. Být zvědavý a nikdy se nepřestat ptát.
Není to v něčem nevýhoda? Aby ti v byznysu bylo pořád 28?
Pozor, to nemá nic společného se zkušenostmi. Je to o tom, že jsi mentálně mladý, chceš dopředu, jsi hladový. Když duševně zestárneš, tak máš hotovo. Nic nerozvíjíš, jen udržuješ. A to je děsivé.
Držíš si to kvůli byznysu, nebo jen nechceš zestárnout?
Ani jedno. To je nátura. Já to nedělám vědomě, je to podvědomí, instinkt.
Změnil ses tedy v průběhu let nějak?
Myslím, že vůbec. Pořád jsem na začátku, pořád mám day one. Takže přemýšlím, jak dostat Cybex na pět deset dvacet miliard dolarů. Kdybych byl duševně starý, tak už jen udržuju, co máme. Takže buď dospěješ, začneš stárnout a být duševně línej, nebo budeš navždy v pubertě.
S takovým mindsetem nemůžeš jít nikdy do důchodu…
Proč bych to dělal? Kdybych přestal pracovat, tak přestanu žít. Když máš něco za sebou fyzicky, tak je to dobře, protože máš zkušenost. A s tou zkušeností buď můžeš začít být protekční, tedy udržovací, nebo ji použiješ, abys šel o krok dál. Optimální je být zkušený puberťák.
Foto Anna Kovačič
Foto Anna Kovačič
Napadlo tě v pubertě, jakého úspěchu jednou dosáhneš?
Vůbec ne. Ale věděl jsem, co nechci. Že nechci být ten, kdo dostává do huby. Tomu dáš úplné maximum, a když u toho zůstaneš mentálně v pubertě, tak tohle všechno, jak vy říkáte úspěch, je pouhá konsekvence. Musíš ale chtít vyhrát. Netoužím po tom být druhý nebo třetí, mě zajímá ten největší na světě a jak ho porazit. To je jediné, co mě zajímá.
Mysleli jsme to spíš tak, jestli si někdy dáš nohy nahoru a řekneš si – to je neuvěřitelné, co se mi povedlo.
Nemám čas. Navíc v ten moment, kdy bych tohle udělal, tak zestárnu. Jakmile se začnu moc plácat po zádech, je konec.
Co tě nejvíc baví na tom, co děláš?
Že nejsem závislý. To je pro mě zdaleka nejdůležitější. Já nechci být na někom závislý. To bylo v emigraci, když jsme přijeli do Rakouska a potkával jsem jenom lidi, kteří mi říkali, jak jsem blbej, jak jsem bezcennej. A pořád jsem se musel někde doprošovat, když jsem něco chtěl. Proto jsem měl už někdy ve dvaceti jasno, že do čtyřiceti chci být absolutně nezávislý. Na všech. Včetně státu. Abych se nemusel nikoho ptát a abych nemusel být někomu vděčný, že mi něco dal. Vděčný jsem jen za to, že se mnou lidé sdílejí čas a vědomosti. Peníze od nikoho nechci.
Měl jsem už někdy ve dvaceti jasno, že do čtyřiceti chci být absolutně nezávislý. Na všech. Včetně státu.
Jen od zákazníků…
