Nebyla nešťastná, to ne. Ale něco jí pořád našeptávalo, že to ještě není ono. Tohle není práce, kterou by měla dělat.
Lenka Kerlická zrovna ukončila pedagogickou fakultu a v pražských Modřanech začala vyučovat děti na prvním stupni základky. A k tomu si doma po nocích kreslila a tvořila. Bavilo ji hrát si se sklem a kovy, experimentovat, vymýšlet… Místo k tabuli ji to táhlo spíš do dílny.
Čtěte také: Pražský stres jí ničil zdraví. Pomohl až drsný trek divočinou
A když si všimla, že existuje ke koupi začátečnická sada pro profesionální práci se sklem, věděla okamžitě, do čeho vložit všechny úspory. „Cestou do obchodu jsem ještě volala mámě, jestli mi půjčí, protože jsem na to sama neměla,“ vzpomíná dnes na jedno malé rozhodnutí, které jí před šesti lety změnilo celý život.
Tavení skla ji totiž tak nadchlo, že se v šestadvaceti vydala znovu do školy, tentokrát v roli žáka. Na střední uměleckoprůmyslové vystudovala v individuálním programu obor klenotník a v hlavě střádala sny o vlastní značce. Ty během pár let dokázala proměnit v realitu a dala jim jméno 27 Jewelry.
Byl to obrovský risk – neměla žádného investora, dostatečné zázemí, žádné velké úspory. Od podnikání ji zrazovala i rodina, která se strachovala, jestli se neřítí do maléru. Jenže Kerlická pořád cítila, že šperkařství je to pravé.
Poslední obavy ji přešly na rodinné oslavě, kde se svěřila s plány svému strýčkovi. Trochu se styděla, ale nakonec přiznala: „Chci být zlatnice.“ Jeho odpověď jí bude znít v paměti už navždycky: „To myslíš vážně? Víš, že máme šperkařskou tradici v rodině?“
Při pátrání po svých kořenech napočítala osm generací zlatníků ze slavného rodu Kerlitzkých – dostala se zpátky až do roku 1650! A nedávno také poprvé držela v ruce šperky, které jeden z jejích předků tvořil. Uvědomila si, že má zlato v genech.
Po malých krůčcích se vypracovala a v roce 2012 založila stabilní značku, která ji už nějakou dobu živí.
Dnes má ateliér na pražském Smíchově a butik v areálu hotelu Mandarin Oriental na Újezdě. Cena šperků z jejího portfolia se pohybuje mezi pěti a padesáti tisíci a na každém pracuje minimálně tři týdny. Rukama jí prošly stovky zásnubních a snubních prstýnků. Vybrala si je i řada českých celebrit.
Rukopis čtyřiatřicetileté designérky, která své šperky vyrábí stále sama a asistentku má jen na vyřizování objednávek a další administrativu, je na první pohled rozpoznatelný. Tvoří organické tvary, zlaté a platinové prstýnky připomínají větvičky stromů. Touha hrát si ji neopustila.
Po narození svého prvního (dnes už sedmiměsíčního) dítěte přidala do nabídky i dětské náušničky. K větvičkám přibyly minimalistické květy.
Maminky si u ní zase objednávají náramky s otiskem prstu svého potomka. Sama má jeden takový na ruce. „Když jsem si ho vyrobila, došlo mi, že jsem zachytila chvíli, která už se nebude nikdy opakovat. Prst mého chlapce roste a už nikdy nebude takhle malinký,“ ukazuje zlatý náramek na levém zápěstí.
Zároveň tak přiznává, že si ráda naděluje šperky. „Ženy by si měly dávat víc dárků. Měly by na sebe myslet, odměňovat se,“ říká. Za co? Třeba za svoji odvahu. „Mám kolem sebe tolik žen, které se nebály začít podnikat. I s malým dítětem. Jsou pro mě nekonečnou inspirací,“ svěřuje se.
A ona by mohla být inspirací pro řadu dalších. Názornou ukázkou, že jít si za svým snem se občas zlatě vyplatí.
