Když se před 120 lety zatřásla půda pod San Franciscem, společně s osmdesáti procenty města zalomcovala událost i normami pojišťování. A zatímco se na troskách jednoho z nejvýznamnějších míst Spojených států rozhodly některé pojišťovny za každou cenu ušetřit, jedna zaplatila vše a nakonec na tom vydělala.
Bylo dvanáct minut po páté ranní 18. dubna 1906, když se všechny budovy devátého největšího města Spojených států rozkymácely. Trvalo to jen necelou minutu, zemětřesení odhadované na 7,9 stupně momentové škály však strhlo nejeden z domovů tamních obyvatel.
Když se zem ustálila, probuzení lidé si možná mysleli, že katastrofu přežili. Její nejhorší část však byla teprve před nimi. Zkáza totiž zapříčinila vzplanutí zhruba třiceti obřích požárů, které vypálily více než 500 městských bloků.
S úsvitem pak přišlo odhalení, jak masivní škody dokázalo jedno ráno způsobit. Katastrofa vzala životy tří tisíc lidí, k zemi poslala osmadvacet tisíc budov a zanechala více než polovinu obyvatel města bez domovů.
Foto Willard Worden – https://melbourneblogger.blogspot.com/2015/11/willard-worden-100th-anniversary-of-san.html, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=157896642
Jenže když jste na dně, dá se do vás o to snadněji kopnout – a přesně to tehdy za nejrozumnější variantu zvolila většina pojišťoven. Využily totiž toho, že mnoho poškozených budov sice mělo pojistku proti požáru, téměř žádnou si ale majitelé nenechali pojistit proti zemětřesení.
Aby tak pojišťovny nemusely vyplácet vůbec nic, poslaly do ulic zdecimovaného města inspektory, kteří měli jasný cíl – o co nejvíce budovách říct, že je zničilo zemětřesení a nikoli následný požár. Přestože tak podle některých odhadů samotné otřesy způsobily pouze desetinu z celkových škod, posudky to nereflektovaly.
Některé pojišťovny se navíc chránily dovětkem ve smlouvě, že pokud alespoň jedna část budovy spadla před začátkem požáru, pojištění je automaticky neplatné.
Zatímco tak skutečné škody přesáhly půl miliardy tehdejších dolarů, podle amerického Institutu pro informace o pojištění měli postižení po posudcích právo pouze na 235 milionů dolarů, což by dnes vycházelo na 180 miliard korun. Z této již snížené částky však pojišťovny vyplatily pouze tři čtvrtiny.
I to však podle organizace smazalo zisky pojišťoven za předchozích 47 let, a tak se některé rozhodly, že na rčení „kdo uteče, vyhraje“ něco je.
Například německá pojišťovna Rhein und Mosel Feuerversicherungs-Gesellschaft se rozhodla jednoduše nevyplatit nic. Když ji pojištění podnikatelé zažalovali a soud vyhráli, společnost ze Spojených států radši utekla bez placení.
Čtrnáct pojišťoven, které se rozhodly vyplácet jen některá pojistná plnění, pak nedokázalo ani tak sehnat dostatek financí a zkrachovalo. Aby se takovému osudu vyhnulo, 59 pojišťoven nabídlo, že vyplatí pouze pětasedmdesát procent z pojistek.
Řadě podnikatelů a obyvatel, kteří přišli o vše, nezbylo než s tím souhlasit. To ale neznamenalo, že byli rádi – místo zemětřesení naopak začali katastrofě říkat požár San Francisca a pořizovali i upravovali fotky, aby zdůraznili roli požáru.
Ve snaze vydělat se nefér chovali i někteří občané – pojistku proti zemětřesení si nezaplatili, když jim ale dům spadl, zapálili ho, aby alespoň něco z jeho hodnoty získali zpět.
Kvůli specifikám smluv i chování některých lidí proto řada pojišťoven odmítla vyplácet pojistky úplně – například společnosti Hamburg-Bremen Fire Insurance Company nebo Connecticut Fire Insurance Company.
Ani klienti a společnosti, kteří se s pojišťovnami rozhodli soudit, mnohé z těchto sporů nevyhráli. To sice možná zachránilo tehdejší finanční situaci pojišťoven, lidé po celé zemi však viděli, kterým z nich se dá věřit a kterým ne.
Události roku 1906 tak ve Spojených státech vyvolaly první větší nespokojenost s pojišťovnami a příběhy nejedné, které se podařilo ze svých závazků bez větších postihů vyváznout, poškodily jméno celého pojišťovacího průmyslu.
Ne všichni se ale k zákazníkům zachovali nefér. Zatímco americké a německé firmy se snažily z placení vyklouznout, londýnské společnosti jako Royal Insurance Company a London & Lancashire splnily své závazky.
Kdo však ze situace vyšel silnější, byl londýnský pojišťovací trh Lloyd’s. Ten nefunguje jako klasická pojišťovna, nýbrž rozkládá riziko mezi poskytovatele kapitálu, a jako ostatní pojišťovny se nezachoval ani v roce 1906.
Foto Infrogmation, Wikimedia Commons, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1885949
Pojistitel Cuthbert Heath tehdy dal svému zástupci v San Franciscu telegramem pokyn, aby „všem našim pojistníkům vyplatil plnou částku, bez ohledu na podmínky jejich pojistných smluv“.
Jak významný krok to byl, je vidět při pohledu na čísla – z 235 milionů dolarů, které měly pojišťovny v San Franciscu vyplatit, se Lloyd’s zavázal dát padesát milionů dolarů.
Aby tuto částku, která by dnes dělala 1,5 miliardy dolarů, dokázala společnost splatit, musela rychle zpeněžit obrovské množství svých aktiv v domovské zemi. Tehdy to ale nebylo tak jednoduché, že by získané peníze poslala stisknutím tlačítka – pojišťovací trh tak naložil tuny zlata na lodě a vyplul s nimi do New Yorku, ze kterého je železnicí přesunul přes celou zemi.
Šok to byl nejen pro syndikáty tvořící společnost, z nichž několik krok nepřežilo, ale i pro londýnskou ekonomiku. Zpočátku neuvěřitelně bolestivé rozhodnutí se ale po letech ukázalo jako to nejlepší možné – zatímco důvěra v téměř všechny pojišťovny klesla, na Lloyd’s se s nadšením obrátili nejen jednotlivci, ale i velké podniky.
Někteří nezaplatili vůbec a jiní jen něco, nulová reputace ale řadu z nich zruinovala stejně. Lloyd’s naopak splatil vše a dnes je Severní Amerika jeho vůbec nejdůležitějším trhem na světě.
Podíl na tomto úspěchu má i to, že zákazníci společnosti důvěřují dlouhodobě. Když se tak o šest let později potopil Titanic, společnost neváhala a do třiceti dní za něj vyplatila v přepočtu na dnešní čísla více než čtyři miliardy korun.
Zlomovým okamžikem pro pojišťování však bylo zemětřesení i z mnoha dalších důvodů, které daly vzniknout dnešní podobě tohoto průmyslu. Před požárem, který spolykal i celé bloky, se například koncentraci pojistek v jedné lokaci pojišťovny nevyhýbaly, dnes jsou však mnohem opatrnější.
Událost je také donutila více se zaměřit na studium kartografie, urbanistiky i modelování katastrofických scénářů. Mnohé si rovněž uvědomily, že je třeba diverzifikovat riziko, což je vedlo k rozšiřování služeb do dalších zemí.
A co víc, soudy tehdy rozhodly, že vznikne princip souběžných příčin, aby se podobná situace již neopakovala -– pokud škodu způsobí kombinace pojistného rizika a rizika vyloučeného z pojistného krytí, má pojištěný přesto nárok na pojistné plnění.
Jenže ani tím se nehodlaly pojišťovny omezit. Do smluv proto dodnes dávají ustanovení proti souběžné příčině, kterým tento způsob vyplácení výslovně odmítají. To sice Kalifornie neuznává, ve většině Spojených států to však zůstává standardním nástrojem, jak se vyhnout placení při povodních, hurikánech či zemětřeseních.
