Snad každý tohle dilema už jednou řešil. Pochutnáte si na oblíbeném jogurtu a zůstane vám ušpiněný kelímek. Teď co s ním: roztřídit jej i znečištěný do plastu, nebo vhodit do komunálního odpadu?
Jste-li zarytým vyznavačem recyklování, patrně se vám jako nejlepší varianta jeví odnést kelímek do žluté popelnice. Jenže roztříděný plast by neměl obsahovat zbytky. A pokud ho umyjete teplou vodou se saponátem, jednáte v konečném důsledku ještě méně ekologicky.
Takže je lepší vyhodit ho do černé nádoby? Ne vždy. Pouze tehdy, když jste si jisti, že kelímek i se zbytkem obsahu odpadkového pytle neskončí na skládce.
Jak se v tom tedy vyznat?
„Pokud bydlíte v Praze, nemyjte ho a dejte do směsného odpadu. Pokud bydlíte na venkově, kelímek lžičkou vyprázdněte, maximálně propláchněte ve vodě na nádobí, aby se trochu vymyl, a vložte do plastu,“ radí zjednodušeně Aleš Bláha, ředitel pražské spalovny ZEVO Malešice.
Důvod je prostý. Ve velkých městech, konkrétně v Praze, Brně, Liberci a Plzni, kde existují spalovny komunálního odpadu, totiž kelímek doputuje právě do těchto zařízení. V nich může být přeměněn na elektřinu nebo teplo. Oproti tomu odpadky z popelnice na vesnici s vysokou pravděpodobností skončí na skládce, kde jen zatíží životní prostředí.
„Nemyslím si ale, že by se měl pálit veškerý odpad,“ ujasňuje Bláha, jenž o této problematice hovořil i v pořadu Let’s talk about it. „Pálení, tedy energetické využití, je poslední možnost, jak naložit s odpadem, který nemá materiálové využití.“
A právě to je případ jogurtových kelímků. Navzdory tomu, že se je jejich producenti snaží vytvářet z co nejvíce recyklovatelných materiálů. Například karlovarský výrobce jogurtů Hollandia dává své produkty do polypropylenových kelímků, které při výrobě zanechávají velmi nízkou uhlíkovou stopu.
Má smysl recyklovat kelímky od jogurtů? | Foto Unsplash
„Vyrábíme přírodní selské jogurty, a i proto jsme se dali na cestu recyklovatelnosti,“ říká David Piškanin, jenž řídí provoz logistické a potravinářské skupiny Hopi, pod niž spadá Hollandia. „Cesta spalování není ta, kterou bychom chtěli jít.“
Jenže jak bylo naznačeno, jogurtový kelímek se materiálově nedá příliš využít. Uplatnění po recyklaci najde leda coby součást plastové drtě do cementáren, která posléze poslouží jako palivo při výrobě cementu. Tím nahradí část přírodních zdrojů energie, jako třeba zemní plyn.
Mezi žádané plasty se naopak řadí PET lahve nebo obaly od aviváží a pracích gelů z vysokohustotního polyetylenu (HDPE). „U nich vymývání dává smysl s ohledem na to, jaké množství materiálu obsahují,“ tvrdí Aleš Bláha.
Poptávka po komoditách se ale v čase mění. Klidně se tak může stát, že jednoho dne nebudou mít zužitkování třeba ani PET lahve a bude nutné je skládkovat nebo pálit. Stačí, aby se přestaly po recyklaci používat pro čalounění do aut.
Ve čtyřech speciálních tuzemských spalovnách se momentálně zlikviduje přes 700 tisíc tun komunálního odpadu. Dalších 500 tisíc tun shoří v cementárnách. Dohromady to je více než pětina veškerého komunálního odpadu, který se u nás vyprodukuje.
Největší objem smetí, 300 tisíc tun ročně, spálí ZEVO v pražských Malešicích, vedená zmíněným Alešem Bláhou. Do zařízení na okraji širokého centra metropole denně míří dvě stovky popelářských vozů plně naložených odpadem, přičemž každý přiváží zhruba pět tun.
Z odpadků, které pohltí, spalovna vytváří elektrickou a tepelnou energii. Část využívá na vlastní provoz, díky čemuž je energeticky soběstačná. Nadbytek – představující větší díl – uvolňuje do sítě, odkud doteče do 20 tisíc domácností. Elektřina, kterou ZEVO vyrobí, podle Bláhy může posloužit i při nouzových situacích. Například při blackoutu by prý dokázala udržet při životě Fakultní nemocnici Motol.
Hollandia vyprodukuje denně zhruba půl milionu jogurtů. | Foto Hollandia
To v sousedním Rakousku jsou ještě dál. Tamní společnost OMW přišla s přelomovou technologií, která umožňuje použité plasty přetvořit na syntetickou ropu. Ve své rafinerii Schwechat na okraji Vídně je schopna ze 100 kilogramů plastů během hodiny vyrobit asi 100 litrů ropy. Tu následně zpracovává a zhotovuje z ní palivo či suroviny pro opětovnou produkci plastů. Cirkulární ekonomika v praxi.
Vedle efektivity spaloven je ovšem třeba postavit ještě jednu skutečnost. A to, že při spalování odpadu vznikají emise skleníkových plynů, které se dostávají do ovzduší. Ostatně to kritizují také spolky zabývající se ochranou životního prostředí. Ačkoli Aleš Bláha tvrdí, že emise jsou kontrolované a jejich vyprodukované množství zanedbatelné.
„Škodliviny jsou čištěny velmi sofistikovanou technologií čištění spalin a koncentrovány do velmi malého množství nebezpečného odpadu. Ten je pak převeden do tuhé formy, a tak škodliviny nemají v budoucnu šanci rozpustit se a uniknout do přírody,“ ujišťuje. ZEVO podle jeho slov splňuje přísné emisní limity EU, dokonce prý produkuje pouze desetinu z povoleného množství emisí.
Přesto všechno se u nás zhruba 40 procent odpadu stále skládkuje. Oproti tomu v Německu nebo ve Švýcarsku tímto způsobem se smetím takřka už nenakládají. Zhruba třetinu zrecyklují, zbytek spálí.
Česko by se v budoucnu rádo vydalo obdobnou cestou. První krok už učinilo. Poslanecká sněmovna před lety schválila zákaz skládkování od roku 2024. Mezitím se ale termín, kdy omezení vejde v platnost, posunul na rok 2030. Zůstává tak otázkou, jestli i tento termín je konečný.
Až proto příště otevřete další jogurt, myslete na to, co se po jeho konzumaci stane s kelímkem, který budete držet v ruce. Má to totiž smysl. Jen Hollandia, která tvoří asi pětinu tuzemského trhu, denně vyprodukuje zhruba 500 tisíc jogurtů. A to vůbec není málo.
