Konec světa přichází, slýchají lidé se železnou pravidelností celá staletí. Mimořádně populární koncept není cizí předním světovým náboženstvím, pofiderním kultům ani bezpočtu autorů sci-fi. Přípravy na apokalypsu běží neustále, přestože se dosud žádná predikce soudného dne nenaplnila. Někteří hromadí konzervy a trénují první pomoc, někdo staví archu. Mark Zuckerberg si mezitím buduje na Havaji obří podzemní bunkr.

Rok 1541

Katolická církev je v krizi. Protestantismus se valí Evropou jako lavina, ale ve Vatikánu, nedávno vypleněném vojsky císaře Karla V. Habsburského, jsou v klidu. Již brzy bude totiž na obří čelní stěně Sixtinské kaple svítit Michelangelova freska Poslední soud, která ovečkám připomene, kde je jejich místo.

Jenže mistr dostal volnou ruku a už před dokončením monumentálního díla se rýsuje problém – andělské postavy jsou poněkud spoře oděny. Po Michelangelově smrti proto míří do kaple malíř Daniele da Volterra, jehož úkolem je zamalovat co nejvíc penisů. 

Rok 1826

Jednadvacáté století se chýlí ke konci a osamělý poutník bloumá prázdným světem, jehož populaci vyhladil smrtící mor. Děj románu Poslední člověk od Mary Shelley z roku 1826 je prvním postapokalyptickým sci-fi na světě. Toto přelomové dílo však poněkud zapadlo.

Jednak proto, že autorka se do historie zapsala především svou prvotinou Frankenstein. Ale také proto, že po úmorných napoleonských válkách a největší zaznamenané sopečné erupci v dějinách, která na více než rok extrémně rozhodila počasí po celém světě, čtenáře další apokalyptická vize příliš nezajímala.