Mám na koronavirový home office trénink. Deset let jsem takhle pracovala – než šla má dcera do první třídy a pak když jsem se na tři roky odstěhovala mimo Prahu. Bylo to velké dobrodružství! A přesně jak se říká, nikdy nevíš, co se ti kdy bude hodit, tak zkušenosti z něj se hodí právě teď.
Co budeme dělat, lamentují jedni jako východní plačky, pomalu s rukama sepnutýma a očima obrácenýma někam k nebi. Doma! S dětmi, co pořád ruší, něco chtějí, něčím posunují a sami sebe stěhují po místnostech jako nechtěnou kredenc!
A co moje kafe s kolegy? A smích v kuchyňce a sofistikované řeči o tom, jak stoupá a padá burza, které plynule přejdou v konstatování, že ten vlněný kabát od holek návrhářek z Dušní prostě musíme mít?
Nic! Prostě si zahrčíte domácím kávovarem, ale musíte být rychlejší než ti, kteří se vám budou snažit plný hrnek odcizit jen proto, že se vyskytnou v kuchyni dřív. Povídat si můžete o tom, že padá omítka a nejsou vyprané ponožky. Taková bývá představa pesimistů, u kterých slovo home office rozjíždí panickou ataku.
Druhá skupina na opačné straně názorového spektra se raduje a mne si ruce. Hurá! Nemusím ráno vstávat, někam jezdit nebo chodit, budu se poflakovat doma a třeba i konečně vygruntuju nebo postavím model letadla z tisíce kousků lega.
Vzkazuju oběma stranám: všichni jste vedle, takhle to na home officu, který má dobře fungovat, není, nebo spíš nemá být! Věřte mým téměř desetiletým zkušenostem.
Jasně, i do vaší domácí kanceláře se budou snažit proniknout různé záludnosti a udělat z ní jeden velký nesnesitelný binec, ale vy to (s mojí pomocí) zvládnete. Tady jsou mé postřehy.
Zapomeňte na multitasking. Když vám stojí mrně za zády, šťouchá do vás plastovým trpaslíkem, maminko, pojď si hrát, nebo se vás drží, zatímco sedíte u notebooku, pevně za stehno a brouká „Utíkej, Káčo, Káčo, utíkej“, máte tendenci pracovat a dělat Mary Poppins současně. Největší chyba!
Obojí budete dělat blbě. Do zprávy pro šéfa se vám možná vloudí věta „A žili šťastně až do smrti“ a dítěti omylem převyprávíte oběžník o využívání pracovní doby.
Naplánujte den tak, abyste oddělili čas pro práci a rodinu a ideálně nikdo nepřišel zkrátka. Já si ráno popovídala s dcerou u snídaně, dopoledne jsem psala a ona si hrála. Po obědě šla spát a já znovu pracovala, když se vzbudila, šly jsme ven nebo si hrály spolu.
Večer patřil jí a partnerovi, a když dcera usnula, znovu jsem sedla k počítači, pokud bylo třeba. Držela jsem se zásady, že v čase s dítětem a rodinou se netelefonuje, nechatuje, nemailuje, zkrátka nedělá nic pracovního.
Jíst se musí. Vařila jsem obvykle večer předem, abych během „pracovní doby“ jen ohřívala. Nebo nechala přípravu jídla na partnerovi. S mým zajetým systémem silně otřásla dcera, tehdy už gymnazistka, když přestala jíst maso, a tedy i chodit do školní jídelny.
Její anomálie mě vrátila ke správným stravovacím návykům (předtím jsem se odbývala rohlíky s máslem) a večernímu předvařování oběda pro následující den. To, kvůli čemu jsem se nejdřív hroutila – „A kdo ti jako bude vařit?! Myslíš, že mám čas se tady s něčím patlat?“ –, se ukázalo jako deseticentimetrová překážka pro koně, který skáče olympijský parkur.
Vaření, ale ani uklízení a domácích prací se vůbec není třeba bát. Nakonec zjistíte, že zaberou zlomek času, který jste jim dosud – trochu zbytečně – věnovali, a přitom bude vše, jak má být. Měla by být ale zapojená celá rodina. Nikdo není otrok a nikdo není pán. A hlavně, existují úklidové služby!
Do gala. I doma! Ráno jsem vstala a nejen si vyčistila zuby, ale i namalovala oči, pusu a i make-up nanesla a oblékla se tak, aby měla pošťačka, kdyby přišla, dojem, že právě odcházím do kanceláře a máme povolený dress code smart casual, což je v novinách prakticky pořád, když zrovna nejdete dělat rozhovor s velvyslancem.
Ještě předtím jsem od jara do podzimu stihla běh, který skvěle vyčistí hlavu a sprcha po něm nastartuje na celý den. To se to psalo, než se všichni vrátili domů ze škol nebo práce. Ano, byly dny, kdy jsem zůstala v županu, tlustých ponožkách a s vlasy, které připomínaly instalatérskou koudel, říkala jsem jim hnicí. V nich jsem plánovaně koukala na seriály, četla knížky a vykecávala po telefonu s kamarádkami.
Dovolila jsem si tak dva do měsíce, obvykle těsně po uzávěrce. Když takový den přišel neplánovaně a zbyl po něm nikoli dobrý pocit z odpočinku, ale jen zpoždění a resty, byla jsem na sebe naštvaná. A to tak moc, že jsem ho dalších několik měsíců nedopustila.
Seznam! Pro mě naprosto nezbytná věc, i když chodím do redakce. Píšu si úkoly na kus papíru a všechno, co splním, poctivě odškrtnu. Někdy na něj dokonce dopíšu i to, co už jsem udělala, a hned to označím jako hotové. Jen pro ten pocit! Neptejte se mě, co na to psychologové… Naučila jsem se, že úkolů si mám dávat spíš míň. Když si ráno řeknu, napíšu jeden článek, napíšu ho. Když mám velké oči a přihodím k tomu ještě druhý a rešerše pro tři rozhovory, nejspíš z toho neudělám nic nebo všechno jen napůl.
Místo pro mě. Nevěřte, že musíte sedět za psacím stolem a vypadat jako model z příručky o ergonometrii. Já seděla v rohu gauče, nohy natažené před sebe, na nich položený notebook, sluchátka v uších a papíry poházené kolem sebe. Někdy se do toho bince ještě vešla kočka. Proč ne, když právě v tomhle prostředí a poloze přicházejí nejlepší nápady.
Odměna na konec. Pořád jsme malé děti, i když řídíme továrnu nebo píšeme pro Forbes. A potřebujeme vědět, že za to, že jsme doma hezky pracovali, si zasloužíme něco hodně dobrého. Třeba šampaňské? Večer? Občas?
