Dveře a zárubně lidé nakupují koronavirové krizi navzdory. Největší český výrobce těchto artiklů, jihlavská společnost Sapeli, loni utržil bezmála miliardu korun s čistým ziskem 45 milionů. Zaznamenal tedy podobný ekonomický výsledek jako v roce předcházejícím. Vedení firmy nicméně pociťuje mírné zklamání, neboť nesplnila meziroční růst o pět až deset procent.
„I přes příchod pandemie a jarní uzavření prodejen výsledky prodejů za prvních osm měsíců loňského roku nasvědčovaly, že bychom plán mohli být schopni splnit. Druhá vlna a uzavření prodejen v posledním čtvrtletí ale bohužel způsobila snížení zakázek v oblasti maloobchodu, a to se projevilo i na našich výsledcích,“ komentuje Dušan Vrtal, předseda představenstva a syn jednoho ze zakladatelů firmy Jaroslava Vrtala.
Vliv na pokles tržeb v závěrečném kvartálu loňského roku podle něj měl rovněž fakt, že v důsledku omezení cestování a s tím spojeným nedostatkem zahraničních pracovníků se oddálily velké developerské projekty, které představují pro Sapeli významného odběratele.
Nástupem nového roku přitom nejistota způsobená nepředvídatelností dopadů protiepidemických opatření nekončí. Podle Forbesu 77. největší tuzemská rodinná firma chce proto na nepříznivou situaci reagovat diverzifikací a posílením pozice v zahraničí, především v Německu a Rakousku, kde by se ráda zaměřila na náročnou klientelu.
V Polné na Vysočině, kde Sapeli na začátku devadesátých let vzniklo, čtvrt století platilo, že společnost vedou dvě rodiny. Už nějakou dobu ale výrobci dveří vládnou jen Vrtalovi a Forbesu nedávno vůbec poprvé odvyprávěli svůj příběh. Text, který vyšel v listopadovém vydání magazínu, nyní zpřístupňujeme i na webu.
Sapeli se otevírá, tak račte vstoupit!
Foto Michael Tomeš
Byla to tragická událost, kvůli níž se pětitisícové město na Jihlavsku dostalo do povědomí celého národa. Brutální zabití mladé dívky, které koncem 19. století vyvolalo v našich končinách silné antisemitské nálady a odstartovalo takzvanou hilsneriádu.
Jen pár kilometrů od místa činu se ale tou dobou začal utvářet ještě jeden výrazný, dřevařský příběh. Příběh, díky němuž se nyní ze společnosti vytrácí černá představa, že „Polná rovná se vražda“, a naopak se stále častěji ozývají hlasy: „Polná, to jsou přece dveře.“ Příběh plný houževnatosti o poctivém zpracování dřeva, který odolal Hitlerovi i komunismu. Ve zkratce by se dal popsat zhruba následovně:
Změť různobarevných pilin, v níž se proplétají desítky pracovníků. Postupně, jeden po druhém, precizně opracovávají stejný kus materiálu, aby na konci jejich společného snažení zůstal výrobek, jenž je dnes součástí každé domácnosti.
Konkrétně v tomto závodu a ještě dalších dvou, které shodně provozuje společnost Sapeli, se vyrábějí dveře a zárubně pro 40 procent tuzemského trhu. Není tak divu, že na celý proces stále osobně dohlíží muž, který před skoro 30 lety stál u budování této miliardové značky, Jaroslav Vrtal. Klidně by si přitom mohl užívat fanfarónského důchodu, jenže mu to nedá, a tak denně v brzkých ranních hodinách nasedá v Jihlavě do svého auta a odjíždí na směnu do 15 kilometrů vzdálené Polné.
„Už jsem si říkal, že bych si od práce trochu odpočinul, tak jsem si naordinoval volné pátky. Dopadlo to ale nakonec tak, že do práce stejně chodím, jen ty pátky nemám placené,“ rozesměje se 70letý prošedivělý muž. Při pohledu do věčně veselé tváře nevěříte, že ke svým podřízeným údajně umí být i ras, jak většinového majitele ve vůbec prvním velkém rozhovoru rodiny pro Forbes popisuje syn Dušan, současný šéf podniku.
V pořadí 77. největší rodinná firma dle žebříčku Forbesu byla řadu let dvourodinná. A právě kvůli různým pohledům rodin na řízení společnosti v poslední době příliš nechtěla svůj příběh komunikovat.
Vrtalovi a Procházkovi, jejichž jméno v areálu fabriky zakořenilo ve dvacátých letech minulého století, Sapeli společně vedli bezmála čtvrt století. Již zesnulý Jindřich Procházka zchátralý závod, který komunisté po konci druhé světové války násilně zabavili jeho otci, obdržel zpět v roce 1993 v rámci restitucí. Přizval k sobě Jaroslava Vrtala a ještě s jedním společníkem, jenž svůj podíl prodal na přelomu tisíciletí, podnik postavili na nohy a vybudovali z něj lídra oboru.
Jenže nastal čas předání žezla. Už ve chvíli, kdy Procházka začal továrnu křísit, mu bylo 66 let. Než svou polovinu předal, uběhla téměř další dvacetiletka. Ukázal na nevlastní vnučku Renátu Halíčkovou, která v Sapeli roky pracovala. Nebyla ovšem připravena. Zkušenosti s managementem neměla, a tak se do té doby fungující spolupráce mezi majiteli zadrhla.
Jejich představy o chodu firmy se lišily, stejně jako se nyní, s odstupem času, liší pohledy hlavních aktérů na tehdejší situaci. Ta vyústila v rozhodnutí, že Halíčková po pěti letech svůj podíl prodala, podle informací Forbesu za nižší stovky milionů korun, a odjela na Srí Lanku, kde na jihu ostrova provozuje čtyřhvězdičkový penzion.
„Důvodem pro odprodej podílu ve firmě byly z mého pohledu naprosto rozdílné názory dvou majoritních akcionářů na vedení firmy, dělení zisku a tak dále. Renáta chtěla investovat do nemovitostí, koupit penzion na Srí Lance, otec je spíš hospodář, chtěl investovat do rozvoje firmy. Nebyli schopni se spolu dohodnout na elementárních věcech,“ přibližuje svůj pohled 43letý muž, na němž poslední dva roky leží největší míra zodpovědnosti.
Téměř stoprocentním majitelem nicméně zůstává jeho otec Jaroslav (malou část akcií mají manažeři), zastávající rovněž post předsedy dozorčí rady.
Foto Michael Tomeš
Následující historka pěkně ilustruje vztah značné části Čechů ke kvalitním dveřím. V Sapeli se jí dnes smějí, ačkoli tehdy do smíchu nebylo. V roce 2013, v průběhu hluboké ekonomické krize, která se v Polné projevila se zpožděním, firma slavila své 20. výročí. Aby v těžkém období přitáhla nové zákazníky, lákala na slevu. Procento za každý rok existence se ale zdálo být málo, a tak se vytasila rovnou s „třicítkou“. Povedlo se. Jenže…
„Najednou nám začali volat naši partnerští prodejci, že jsou u nich zvláštní klienti, kteří chtějí dveře do tisícovky. Lidé nakupovali naše zboží, i když ho zrovna nepotřebovali. Za dva roky stavěli, tak dveře zatím dali do garáže, což jsme zjistili, když nám pak po dvou letech ve velkém chodily reklamace,“ vzpomíná Dušan Vrtal na dobu, kdy firma zaměřená na zakázkovou výrobu a dveře na míru tak trochu omylem zacílila i na méně náročnou klientelu.
Během jediného měsíce vyprodala kapacity výroby na tři čtvrtě roku dopředu a v konečném důsledku na tom kvůli levnému prodeji i četným reklamacím, jak říká Vrtal, „protekla jak svině“.
Přitom ještě v první dekádě tohoto tisíciletí platilo, že Sapeli znamená masovou výrobu. Podnik kontinuálně rostl a pravidelně se mu dařilo naplňovat jediný vytyčený cíl: být jedničkou v obratech. Rekordní tržby, jež se v roce 2009 blížily 1,5 miliardy korun, ovšem vystřídal propad na polovinu. Na vině byla levná konkurence, zejména z Polska, která vzala útokem tuzemské hobbymarkety. A koncoví zákazníci, zvyklí nakupovat u Sapeli, v krizi odhodili osobní sympatie a šli pragmaticky po ceně.
„Došlo nám, že se nemůžeme soustředit na jediný segment, ale musíme diverzifikovat rizika, lovit klienty v jiných vodách,“ popisuje mladší z Vrtalů zlom, kdy se společnost přestala honit za tržbami a pozornost upřela k marži a rentabilitě. „Nechceme bojovat cenou. Kdo chce levné dveře, do Sapeli nikdy nezavítá,“ uvědomuje si. „Naše produkty sice jsou dražší, ale umíme si to obhájit.“
Největšího výrobce dveří v Česku tak momentálně podepírají tři prodejní pilíře. Kromě takzvaných „koncáků“ jsou to dále developeři, velcí hráči na trhu jako například Central Group, Skanska, Finep či Penta, jimž Vrtalovi dodávají dveře pro jejich projekty (ročně až za 150 milionů korun), a pak koncept Sapeli Unlimited, což je ve zkratce luxusní segment zboží s téměř neomezenými možnostmi, cílící na movité zákazníky.
První takovouto výkladní skříň Sapeli otevřelo předloni v pražském Karlíně. V tamním showroomu nabízí mimo jiné i výrobek Muteo, revoluční dveře bez kliky, za něž firma obdržela pověstný červený puntík, tedy designové ocenění Red Dot Award. Prodeje podobných speciálů se ale i přes rostoucí poptávku stále teprve rozjíždějí. Dušan Vrtal očekává, že šťavnatější plody bude rodina sklízet v nadcházejících letech, kdy se prémiový projekt uchytí na německém trhu, pro nějž je převážně určen.
Dveře Muteo, zdroj: Sapeli.
Dveře Muteo, zdroj: Sapeli.
Dřevo, jehož vůně se nese jihovýchodní částí pětitisícového města, se ve zdejším areálu poprvé zpracovávalo už před více než 100 lety, kdy součástí jedné z mnoha místních škrobáren byla také pila. Podnik v roce 1923 převzal Jindřich Procházka senior a vytvořil z něj na tu dobu moderní průmyslový kombinát.
Závod prosperoval, dokonce přinesl i nepracovní radost: Procházkovi se přímo v něm narodil syn, kterého pojmenoval po sobě. Jako již nesčetněkrát jinde i tady zasáhla válka. Pár týdnů před jejím koncem byla Polná vybombardována a podnik zničen. A přestože jej rodina se zaměstnanci zvládla postupně obnovit, nastal rok 1948 a s ním přišla další, ještě větší pohroma – komunisté, kteří závod bez soucitu znárodnili.
Když se pak po dlouhých 40 letech národ vysmýkl z rudých otěží, byla to příležitost, nebo spíše povinnost, jíž se Jindřich Procházka mladší, syn původního majitele, musel navzdory pokročilému věku chopit. Areál, v němž v mládí pomáhal otci, vyučený truhlář na zlínské Baťově škole práce zachránil, čímž položil základy Sapeli.
Právě název společnosti se hned zpočátku ukázal být klíčový pro její pozdější úspěch. Pochází z latinského sapel neboli mahagon, s koncovkou -i ale evokuje spíše výraz z italštiny. Ne náhodou. Jindřich Procházka s Jaroslavem Vrtalem k zemi na Apeninském poloostrově tíhli. V počátcích společného podnikání se do ní a do Německa jezdili profesně inspirovat.
Proto když Sapeli vstoupilo na trh, veřejnost nabyla dojmu, že se v Česku objevil nový italský výrobce dveří. Strhl se enormní zájem. Na tu dobu geniální – ačkoli nechtěný – marketing, který ještě umocnila skutečnost, že jednotlivé výrobky byly pojmenovány po italských městech jako například Bergamo, Trento či Venezia.
„Na dvoře stála kolona embéček s vozíky a všichni čekali na italské dveře,“ vzpomíná nyní sedmdesátiletý Vrtal starší, jenž se s prostory své firmy prvně seznámil před 50 lety coby zaměstnanec Jihlavských dřevařských závodů.
Foto Michael Tomeš
Jestliže se kdysi na Vysočině nebránili označení italská firma, teď si velmi zakládají na tom, že jsou ryze českým výrobcem. A změnilo se nejen postavení Sapeli, ale také samotného produktu. Dveře mají vedle funkce praktické i estetickou, stává se z nich dominanta interiéru.
V dílnách, kde mimo jiné vznikly obložkové zárubně, jež bez nutnosti stavebního zásahu vnesly design do řady panelákových bytů, se vyrábějí dveře ve stovkách dekorů s rozličnými systémy otevírání. Ze smrkového dřeva, laminátu, hliníku, skla nebo čím dál méně vídané dýhy, které se Vrtalovi věnují jako jedni z posledních.
„Umíme všechno,“ hlásí hrdě Jaroslav. „Zákazníci si vymýšlejí všelijaké opičárny. Pak jsou samozřejmě překvapeni, co to všechno stojí. Jak ale říkáme my: Kdo si koupí opičáka, musí mít na banány,“ doplňuje otce Dušan. Ať už rodina spolu s více než pěti stovkami zaměstnanců ze širokého okolí vyrábí jakýkoli produkt, záměr je stejný: musí z něj být patrné emoce. A pohled do účetní uzávěrky nasvědčuje tomu, že skutečně jsou a zákazníci (85 procent je z Česka) to umějí ocenit.
V roce 2019 Sapeli vykázalo téměř miliardový obrat, přičemž zisk EBITDA přelezl 100 milionů korun. Většinu z vydělaných peněz vlastníci tradičně vrátili zpět do firmy. Za bezmála 30 let její existence reinvestovali do vývoje a technologií přes miliardu, desetinu z této částky jen za poslední tři roky.
Finance šly třeba na pořízení automatizované výrobní linky v jihlavských Starých Horách, která bez lidského zásahu produkuje dveře s umělohmotnými povrchy a zárubně. „Jako majitelé peníze z firmy netaháme. Máme slušný plat, z něhož vyžijeme, a víc nepotřebujeme,“ tvrdí Dušan Vrtal, který vedle hašení problémů v Sapeli zvládá krotit také skutečné požáry coby dobrovolný hasič u SDH Krahulov.
Krize spojená s koronavirem by na firmu mohla v plné síle dopadnout až přibližně za dva roky. Do té doby má dopředu nasmlouvané objednávky. Kromě nich se na stolech v kancelářích managementu sem tam objeví i nabídka na koupi celé společnosti.
Zájem projevují zejména zahraniční koncerny. Rodina se svého životního koníčku ovšem nechce vzdát. „Nikdo jiný už si s tím nebude hrát tak jako my,“ má jasno Vrtal mladší. „A i kdyby… podnik prodáme, získám hezkou rentu, ale co budu pak dělat? To samé otec. Ve svém věku se potřebuje něčím nabít a on je zvyklý se nabíjet prací, tím, že se s někým pohádá,“ směje se předseda představenstva. „O víkendu mě všechno bolí, v pondělí ale jdu do práce a jsem čilý,“ přitakává synovi Jaroslav.
Foto Michael Tomeš
Těmito slovy by tato kapitola a vlastně celý příběh klidně mohly skončit. Pečlivý čtenář ale ví, že poctivou dřevařskou výrobu v Polné jen tak něco nezabrzdí.
