I ve firmě je pochopitelně mnohem lepším způsobem cesty k prosperitě získat zaměstnance na svou stranu. Umět jim vysvětlit vlastní kroky tak, aby uvěřili v jejich oprávněnost. Když to ale „po dobrém“ nejde a firma vám patří, můžete lidem, které platíte, svá rozhodnutí prostě a jednoduše nařídit.
Jste-li však v čele státu, neznamená to ani náhodou, že jste jeho šéf. Jste naopak zaměstnanec, jehož si zbytek obyvatel vybral, a vy neplatíte jemu, nýbrž on vám. Z logiky věci pak plyne, že abyste si zajistil účast ostatních na vámi vytyčené cestě, musíte o svých rozhodnutích přesvědčit většinu.
Výše konstatované je jen jednou z opor pro zásadní poučení, které by si měl z pandemie premiér Andrej Babiš odnést – že stát vůbec nejde řídit jako firmu. Že marketingové heslo, které mu pomohlo do premiérského křesla, bylo nejen vyprázdněné, ale skrz naskrz lživé. Že jím sprostě obalamutil lidi.
Bohužel na to nedoplácí Babiš, ale my všichni. Potácíme se kvůli tomu v epicentru pandemie bez viditelného konce. V semeništi koronaviru střední Evropy, jak Česko nazval německý deník Sächsische Zeitung s dodatkem, že premiér a jeho ministři boj s pandemií nezvládají a že na tento úkol evidentně nemají.
Opravdu je vzhledem k okolnostem tak šokující, že Babišovi a jeho partě již nebylo vyhověno v žádosti o prodloužení nouzového stavu, o niž navíc začali signifikantně škemrat až poté, co ztratili podporu komunistů? Napoleon tvrdil, že vůdci musejí být nositeli naděje, a právě na jeho příkladu je fatálně vidět, co nastane, když těmito nositeli být přestanou – vyhnanství na Svaté Heleně.
Nekompetentnost vlády se dá těžko omluvit. A hledání polehčujících okolností pak naprosto znemožňuje absence pokory a gargantuovská míra arogance, kterou boss „firmy Česká Agrorepublika“ projevil. Až bude nějaký umělec hledat model pro portrét zpupnosti, nechť s neomylnou jistotou zamíří do Strakovky.
Člověku se kroutí nehty – těžko říct, zda hanbou, či vztekem – když si zpětně pustí Babišovo holedbání z loňského května, že mu právě pandemie umožnila řídit stát jako firmu. Sám sebe tehdy stavěl do role koronavirového kabrňáka, který, nejspíš v rámci konkurenčního prostředí, poněvadž bral stát jako firmu, odmítal pomoc ostatním.
I když na tuhle připitomělou a jurodivou optiku přistoupíme, Babiš jaksi zapomněl, že „jeho firma“ je součástí „korporátu“ jménem Evropská unie (a že tento „korporát“ není dobrý jen k pochybnému získávání dotací).
Existenci firmy opravňuje nanejvýš správná a nenapadnutelná idea zisku. Stát je společenstvím lidí, kteří se z nějakých důvodů semkli dohromady, aby naplňovali společné zájmy. Mezi tyto zájmy samozřejmě patří i kvetoucí ekonomika a vzorné hospodářství, také však nesobecká starost o druhé, o bezpečí jejich životů.
Stát není firma, nemůže být. Kdo tvrdí opak, je hlupák, nebo vědomý lhář. Tento fakt je zjevný i bez čínské chřipky, ta na něj ovšem vrhla nemilosrdně ostré světlo. Rychle se šířící epidemie doběhla lež s krátkýma nohama.
Zrušení nouzového stavu není svéhlavost a nezodpovědnost, jak se to snaží interpretovat Babiš a jeho fámulové. Zrušení nouzového stavu je přímým důsledkem bezradnosti a farizejství lidí, kteří proto nutně přestali být nositeli naděje.
Babiš klamal, že jde stát řídit jako firmu, toto heslo tedy škrtáme. A společně s ním i další ze stejné autorské dílny – totiž, že „ano, bude líp“.
Lépe jistě bude, až bude Andrej Babiš řídit výhradně firmu na „Čapáku“ a svěřenecké fondy se nebudou muset tvářit jako svěřenecké.
