“Při Dunaji strmí paláce z krve mé a z mého potu.”
Přístup vídeňské smetánky k průmyslem a těžbou sužovanému regionu rozhodně neležely v žaludku jen Petru Bezručovi, který tak často zatracoval onoho tajemného markýze Gera. Ve svých Slezských písních však mimo jiné zmiňuje také jeden z nejvýznamějších bankovních rodů přelomu 19. a 20. století – Rothschildy.
Jak to tedy s přítomností proslulé dynastie na severní Moravě vlastně bylo?
Se jménem Rothschild se v souvislosti s Vítkovicemi můžeme poprvé setkat už v roce 1835, pouhých sedm let od rozhodnutí olomouckého arcibiskupa Rudolfa Habsburské o založení Vítkovického hutního závodu. Tehdy totiž podnik přešel do nájmu konsorcia několika vídeňských bankéřů. Výsadní postavení mezi nimi měl právě Salomon Mayer, svobodný pán Rothschild.
Zakladatel vídeňské větve významného židovského rodu, původem z Frankfurtu nad Mohanem, spatřoval potenciál hutí při plánované stavbě takzvané Severní dráhy císaře Ferdinanda, plánované první parostrojní železnice v zemi, která měla spojit Vídeň se solnými doly v Haliči.
Za nového vedení byly spuštěny první dvě koksové vysoké pece a získány byly i rudné a uhelné doly, díky čemuž si společnost zajistila vhodné podmínky pro dodávky potřebného materiálu. Ještě v roce 1840 však místní produkce stále netvořila ani desetinu celkové produkce na území Moravy a Rakouského Slezska.
Zásadní zlom nastal až po roce 1843, kdy bankovní dynastie Rothschildů železárny ve Vítkovicích od Olomouckého arcibiskupství definitivně odkoupila. Tehdy nastala skutečně zlatá éra podniku, který v průběhu následujících čtyř dekád prudce znásobil svůj podíl na trhu, a to více než šestinásobně.
Kapitál, kterým rodina disponovala, tak dlouhá desetiletí formoval charakter industriální Ostravy a přispěl k mnoha pokrokovým řešením. Areál vítkovických železáren byl například jako první v celém mocnářství osvětlen plynovým osvětlením, čemuž posloužil plyn vyprodukovaný v hutních provozech. Osvětlení se tak dočkal o celých patnáct let dříve, nežli ulice v centru Moravské Ostravy. Vybudována byla také koňská vlečná dráha, která se u přívozského nádraží napojila na nedávno zprovozněnou Severní dráhu, což zásadním způsobem podpořilo vývoz.
Foto Vítkovice
Po ekonomické krizi, která propukla v roce 1873 a při níž přišly o práci více než dvě třetiny zaměstnanců, se rodina rozhodla navázat spolupráci s bratry Gutmannovými, kteří v industriálním regionu rovněž zastávali významnou pozici, a v roce 1873 společně utvořili Vítkovické horní a hutní těžířstvo.
Poté však šel zájem Rothschildů o Vítkovice postupně stranou a místni agenda zůstávala především v rukou Wilhelma a Davida Gutmannových, kteří pro podnik hledali schopného manažera. Toho našli v Paulu Kupelwieserovi, který nastartoval změny v sociální politice společnosti a započal tím opravdovou zlatou éru tehdy ještě samostatných Vítkovic.
Paul Kupelwieser | Foto Vítkovice
Kupelwieser si dal za cíl zvýšit objemu výroby, zlepšit kvalitu produktů i hospodárnost provozu a navrátit tak podnik v rámci monarchie mezi špičku. Revoluční však byla právě promyšlená sociální a personální politika, která si v ledasčem nezadá s tím, co o půlstoletí později aplikoval ve Zlíně Tomáš Baťa. Ve své době byl však tento přístup zcela revoluční.
Jejím vyvrcholením byl projekt Nových Vítkovic, továrního města, které zaměstnancům poskytne veškeré potřebné zázemí. Vznikla zde nemocnice, kostel, jehož věž dlouhá léta sloužila také vodárenským účelům, a dělnické kolonie. Jejich neomítané cihlové zdivo přitom dodnes platí za typický symbol této ostravské čtvrti.
Foto Wikipedie
Podílel se také o na řadě pracovních, mzdových a sociálních reforem, jejichž cílem mělo být vytvoření stabilního kádru vysoce kvalifikovaných a podniku oddaných zaměstnanců. Podnik Kupelwieser opustil až v roce 1893, kvůli neshodám o míře investic.
Vítkovické železárny zůstaly v rukou Rothschildů a Gutmannů také v období po rozpadu mocnářství. Zlom ve vlastnické struktuře znamenal až příchod druhé světové války a vznik Protektorátu. Po neúspěšném pokusu rodin prodat podnik do britských rukou tak o železárny definitivně přišly roku 1942, kdy se staly součástí koncernu Reichswerke AG für Erzbergbau und Eisenhütten H. Göring.
I téměř osmdesát let poté však můžeme s odkazy na přítomnost slavného bankovního (a hutnického) rodu ve městě setkat. Nejde jen o stavby, které za jejich kapitál ve městě vyrostly, jejich „přítomnost“ (Rothschildové nikdy nebyly stálými rezidenty Ostravy) i v místních názvech. Jména, jako Šalamoun, Anselm nebo Karolina dříve nesly šachty nebo fabriky – jako pomyslné memento však dodnes zůstávají uchována i v názvech celých čtvrtí.
