Nemají vlastní porodnici, protože se tady rodilo tak málo dětí, že se zkrátka nevyplatila. To samé platí o vězení. A polovina lidí, které zaměstnávají místní firmy, musí dojíždět z okolních zemí, protože tady žije jen 37 tisíc obyvatel. Takže zhruba stejně jako v České Lípě.
„Můj otec se často směje, že jsme jediná země na světě, která si může dovolit zaměstnávat dělníky ze Švýcarska,“ říká lichtenštejnský korunní princ Alois, kterému před deseti lety jeho otec Hans-Adam II. předal velkou část pravomocí, takže dnes Lichtenštejnsku formálně vládne právě Alois.
Věcí, které jeho země, sevřená z jedné strany Švýcarskem a z druhé Rakouskem, na rozdíl od Česka nemá, je víc. Třeba vlastní armádu, měnu nebo státní rozpočet, který každý rok skončí v deficitu.
Co naopak má, je druhý nejvyšší HDP na světě na jednoho obyvatele v paritě kupní síly (Česko se pohybuje kolem 50. místa) a jednu z nejvyšších životních úrovní v Evropě.
Jak to tahle titěrná zemička, která byla ještě ve 30. letech jen chudým kusem zemědělské půdy, dokázala? Odpověď stojí právě před námi – princ Alois. Osmačtyřicetiletý monarcha sice Česku nemůže zapomenout poválečnou konfiskaci majetku, přesto říká: „Stejně úspěšní můžete být i vy.“
Tři generace knížecí rodiny – zleva korunní princ Alois, jeho otec, kníže Hans-Adam II., a Aloisův syn, dvacetiletý princ Joseph Wenzel.
V Lichtenštejnsku na to šli takhle: zaprvé, když se Aloisův děda, kníže Franz Josef II., kvůli hrozbě nacismu v roce 1938 natrvalo přestěhoval z Vídně do Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska, začal mohutně investovat do vzdělání a podpory průmyslu.
Pokrokový kníže je už šestadvacet let po smrti, ale dnes v Lichtenštejnsku fungují čtyři tisíce firem a mezi nimi průmysloví giganti, jako je výrobce strojů a nářadí Hilti nebo společnost Hoval, která se zaměřuje na klimatizace a ročně hospodaří s obratem v přepočtu devět miliard korun.
Lichtenštejnci totiž udělali výhodu z toho, co spousta podnikatelů v Česku považuje za komplikaci – z malého trhu. Zapomeňte na to, že existuje domácí trh, neřešte věci, které neovlivníte, a soustřeďte se na vybudování byznysu, který má globální potenciál. Přesně takhle tady uvažují.
„Kdyby se v Hilti snažili orientovat na lichtenštejnský trh, zítra to tady můžou zavřít. Větší země má větší možnosti, ale tohle my vůbec neřešíme a neplýtváme naším časem,“ připomíná princ Alois. A právě titěrná velikost jeho země je podle něj druhým důvodem ekonomického zázraku.
„Malé země jsou mnohem flexibilnější, můžeme dělat rychlá rozhodnutí, jsme pružní a máme blízko k byznysu i lidem. Náklady na chod takhle malé země jsou malé – ale na druhou stranu i příjmy z daní. Takže musíte lidem opravdu dobře vysvětlovat, za co ty peníze utrácíte,“ říká princ.
Jednoduše řečeno, šance, že při odpolední procházce v horách nad Vaduzem potkáte jednoho z pěti ministrů, je vzhledem k rozloze Lichtenštejnska velká. Všichni se navzájem znají, takže si musí věřit. A být efektivní. Tohle mají Lichtenštejnci v krvi a přenáší se to i do jejich byznysu.
Úzce s tím souvisí i politický systém země – mix parlamentní demokracie a monarchie se silnými prvky přímé demokracie. Třeba zákony sestavuje pětadvacetičlenný parlament, ale schválit je musí princ Alois nebo kníže Hans-Adam II. A právo veta mají i občané, pokud vyhlásí referendum.
„Máme referendum v podstatě na cokoliv. Lidé mají dokonce právo rozpustit v referendu parlament, vyslovit nedůvěru vládnoucímu knížeti anebo rozhodnout, že chtějí zrušit monarchii. Nikdy toho ještě nevyužili, ale je důležité, že tady to právo je. Pomáhá nám to, abychom nezapomněli, že pokaždé musíme rozhodovat v zájmu občanů,“ říká princ Alois.
Mimochodem, knížecí rodina nepobírá žádný plat – jedinou výhodou, kterou má, je osvobození od placení daní. A pro lichtenštejnskou ekonomiku funguje rodina Hanse-Adama II. zároveň jako symbol stability. I kdyby vyhrál volby kdokoliv, pořád je tady ten stejný panovník.
Jistě, tím se dostáváme k poslednímu vysvětlení lichtenštejnského zázraku. Bankám. Lichtenštejnsko je už dlouhé roky považováno díky nízkým daním a striktnímu dodržování bankovního tajemství za místo, kde je v kombinaci se stabilním švýcarským frankem dobré uložit peníze.
Profituje z toho ostatně i knížecí rodina, která ovládá největší lichtenštejnskou banku LGT, jeden z osmi tamních finančních domů, které momentálně spravují majetek svých klientů v hodnotě 128 miliard švýcarských franků. „Spousta lidí zná Lichtenštejnsko jako finanční centrum, ale přitom HDP tvoří už ze 40 procent průmysl,“ připomíná princ Alois.
Otázkou zůstává, jestli se tohle číslo ještě nezvýší. Lichtenštejnsku totiž nálepka daňového ráje začala vadit, a proto se jí chce zbavit. Proto se od příštího roku zapojí do systému automatické výměny informací o klientech v rámci OECD, což v praxi znamená, že banky a pojišťovny budou povinny data o svých klientech poskytovat automaticky. Nikoli jen z rozhodnutí soudu.
Proto je pravděpodobné, že část klientů, kteří v lichtenštejnských bankách hledali stoprocentní anonymitu, své peníze odvede jinam. Jenže Lichtenštejnsko nemá na výběr. A dobře si to uvědomuje i princ Alois.
