Pestré barvy všude kam se podíváte, zpěv papoušků, květiny, kytary, lodičky, židle vzhůru nohama zavěšené na stropech, hrnce místo světel, usměvavý personál, výstava newyorských fotografií, vůně balkánské a italské kuchyně – všehochuť věcí, které k sobě nijak nepatří, a přitom můžou dávat smysl. Charismatický Srb Veso Djorem si rád hraje a v jeho malostranské restauraci Luka Lu to je taky vidět. Vypadá totiž, jakoby vypadla ze surrealistických obrazů Salvadora Dalího.
„Restaurace by měla fungovat stejně jako film. Má mít dobrý scénář, propracované audio, video a scénografii. Chci, aby zákazníci, kteří přišli pouze na hodinu, zůstali dvě..,“ popisuje s nadšením Djorem koncept Luka Lu neboli v překladu ze srbštiny – přístavu Lu.
„Snažím se brát věci s nadhledem,“ dodává. Tahle vlastnost čtyřiapadesátiletému podnikateli hodně pomáhá – třeba pokračovat v byznysu i po emigraci v roce 1992, kdy v jeho rodné Bosně a Hercegovině vypukla válka. V té době si myslel, že se do Sarajeva vrátí za pár měsíců. Nakonec z toho bylo dvanáct dlouhých let. Česko mu za tu dobu přirostlo k srdci a teď má svůj domov v Praze.
Veso Djorem (vpravo) ve své restauraci.
Za šanci pro sebe i svou rodinu je vděčný a to se také promítá do jeho podnikání. Založil spolek Luka Praha, který má za cíl prohlubovat přátelství mezi Čechy a jižními Slovany. Vydává knihy, ve kterých přibližuje českým čtenářům významné osobnosti z bývalé Jugoslávie a v neposlední řadě pořádá výstavy a koncerty. Asi největší událostí, na které se podílel, bylo vystoupení balkánského muzikanta Gorana Bregoviče na Staroměstském náměstí v roce 2010 s mottem – Slovanský jih – přátelům českým. Toho se zúčastnil i Václav Havel.
Djorem mířil už od začátku své kariéry vysoko a jak sám říká: „Je velmi důležité mít velké plány. Když si je nastavíte příliš nízko, tak to nikam nevede.“ Jeho prvním snem byla žurnalistika, kterou vystudoval ještě v Sarajevu. Tenkrát prý svět viděl jen černobíle. A tak se mu stalo, že ho lidé za jeho články zveřejněné v týdeníku Naše dny žalovali. Po čase psaní toho nechal a přesunul se do oblasti kultury a pohostinství, to mu bylo dvacet jedna let. Pořádal koncerty rockových skupin a výstavy začínajících sarajevských umělců.
V roce 1989 založil v Sarajevu Dům spisovatelů, kde se všechny tyto aktivity prolínaly. V domě se pořádaly výstavy, promoce, večery s poezií a koncerty. Ústředním bodem byla ale restaurace pro 500 lidí, s 60 zaměstnanci a obratem až 540 tisíc korun denně. Projekt s investicí 13 milionů korun pro Djorema ale skončil celkem brzy – s příchodem války. Z investovaných peněz mu zůstalo pouze pár tisíc. Nikdy ale zpětně neuplatnil restituční nárok, do minulosti se už prý nechce vracet.
V Sarajevu si otevřel celkem devět restaurací. Často s nimi měnil lokalitu, protože ho nebavilo udržovat něco, co už je zajeté. Baví ho něco jiného – budovat věci od začátku. „Tenkrát mi taxikáři v Bosně a Hercegovině říkali, že se lidé stěhují za mnou,“ vzpomíná Dorjem na svůj život na Balkáně.
S příchodem války se změnilo vše od základu. „My občané z bývalé Jugoslávie máme více identit, já jsem vychován jako Jugoslávec, i když jsem bosenský Srb. Před válkou se vůbec nevědělo, kdo je Srb, Chorvat nebo muslim. Až s příchodem války se to změnilo. Přišlo mi to nesmyslný,” hodnotí situaci ve své rodné zemi.
V roce 1992 utekl na dva měsíce do Černé Hory, pak do Srbska a nakonec ho před narukováním na frontu zachránil bývalý zaměstnanec, kterému se podařilo uprchnout do Prahy. Poslal mu fax, že se Česko otevírá a že tu jsou dobré podmínky pro podnikání. Tak se rozhodl emigrovat. „Máme výhodu, že si spolu Slované rozumí už od starověku. Pomáháme si. Stejně jako v roce 1968, kdy Češi emigrovali přes Jugoslávii na západ,“ vysvětluje majitel malostranské restaurace.
Po příjezdu do Prahy mu vypomohl dlouholetý přítel Emir Kusturica, který v té době v Praze natáčel film Underground a u Djorema si objednal catering pro 150 lidí. V té době si také otevřel restauraci Dolly Bell na Vyšehradě nesoucí název po Kusturicově snímku z roku 1981. I ta byla stejně jako všechny ostatní každý večer plně obsazená. Djorem dodnes vzpomíná na sousedku, která mu děkovala za to, že se jí díky rušné restauraci změnil život. Prý se už po večerech nemusela bát jít sama po ulici.
Za svůj život vlastnil Veso Djorem celkem dvanáct restaurací, z toho tři v Praze. Ne vždy to prý bylo lehké. Když si v devadesátých letech otevřel kavárnu Zlatá ulička, tak se brzy dostal do konfliktu s mafií, protože se přihlásila o výpalné. Musel ji proto zavřít. S restaurací Gitanes v Karmelitské ulici na Malé straně to nebylo o nic lepší. Na jaře 2000, měsíc po otevření, se začala ulice opravovat. Všude bylo rušno a prach a nikde ani živáčka. Těžké období nakonec horko těžko překonali, ale bohužel zanedlouho přišlo září 2001 a protože sídlili vedle americké ambasády, tak měli velký problém. Ulici hlídala z obou konců obrněná auta a vojáci nepouštěli bez kontroly nikoho. Měsíčně tak restaurace přišla podle Djorema o 100 až 150 tisíc korun.
Z neúspěchu si ale podnikatel nic nedělá, naopak – motivuje ho být lepší a jít dál. Velmi si váží toho, že ho Češi zachránili před bídou a utrpením v tehdejší Jugoslávii. „Ten kdo nikdy neztratil domov, neví, jak těžké je emigrovat. Lidé neutíkají, že chtějí, ale že musí. Já jsem v jednom dni přišel o všechno.. Ale měl jsem to štěstí, že jsem to všechno našel znovu v jiné zemi. Někteří takovou šanci nedostanou,“ uzavírá Veso Djorem.
Autor: Dominika Bártová, autor fotografií: Petr Našic
Zajímají vás další příběhy lidí, kteří dělají Česko lepší, i když mají kořeny jinde? Tak sledujte náš web dál a taky si kupte listopadový Forbes, v prodeji bude už od tohoto čtvrtka.
