Může být kamarádění otrava? Pokud jste extrémně inteligentní, pak ano. Zdálo by se, že rovnice je jasná: čas strávený s přáteli = štěstí. A taky to tak většinou funguje. Jenže americký průzkum odhalil výjimku, která stojí za zmínku – čím více času tráví výjimečně inteligentní lidé se svými přáteli, tím méně jsou šťastní. A vědci se snaží tuhle anomálii vysvětlit.
Ve výzkumu zveřejněném v British Journal of Psychology se tým vedený Normanem Li ze Singapore Management University a Satošim Kanazawou z London School of Economics pokouší pomocí evoluční psychologie vysvětlit, proč jsou někteří lidé šťastnější než ostatní. Porovnává způsob moderního života s tím, jak žili naši předci. „Často opravdu platí, že situace, které by přinášely našim předkům spokojenost, mají stejný efekt na nás,“ cituje vědce server Quartz.
Podle nich jsou lidé z venkova šťastnější než ti z města, protože naši předci žili ve skupinách po asi 150 lidech a v těch větších neuměli dobře spolupracovat. A to jim komplikovalo život. Naopak blízká přátelství jim přinášela výhody, a tedy štěstí. Přátelé si navzájem mohli vypomáhat s lovem a starostí o děti.
Čtěte také: Touha po dokonalosti vás může ničit, nebo posunout vpřed. Víte, jaký jste typ?
Autoři vycházeli z dat průzkumu National Longitudinal Study of Adolescent Health, kterého se zúčastnilo přes 15 tisíc lidí ve věku od 18 do 28 let. Ten ukázal dvě věci: zaprvé že lidé žijící v místě s menší hustotou zalidnění jsou podle vlastního hodnocení šťastnější a zadruhé že ti, kteří mají častěji kontakt s blízkými přáteli, se také považují za šťastnější. Vědci si přitom všimli, že „vliv hustoty zalidnění na životní spokojenost byl dvojnásobný u lidí s menším IQ“ a že „inteligentnější lidé byli méně spokojeni, když se se svými přáteli stýkali častěji“.
Díky technologickému pokroku už nežijeme v podmínkách jako naši předci. Li s Kanazawou tvrdí, že ti nejchytřejší lidé se prostě snadněji adaptovali na novou realitu. Lidi s vyšším IQ mají nižší potřebu spoléhat se na sdílení loveckých a pečovatelských povinností, protože se zkrátka přizpůsobili na život v prostředí s vysokou populací. Své vysvětlení Li a Kanazawa nazvali „savanskou teorií štěstí“.
Jinak si výsledky průzkumu vykládá Carol Graham z Brookings Institution, která se zabývá ekonomikou štěstí. Pro americký Washington Post uvedla, že „inteligentnější lidé mají nižší tendenci trávit čas socializováním se s přáteli, protože ho věnují nějakému dlouhodobějšímu cíli“. Jinak řečeno – práce je pro ně tak důležitá, že neplýtvají časem s přáteli. Takže třeba vědec, který se snaží vynalézt lék na smrtelnou nemoc, spisovatel, který chce napsat významný román, nebo aktivista v oblasti lidských práv, který bojuje za zranitelné, najdou víc štěstí v naplňování svého poslání než v socializování.
