Na zaoceánské lodi poprvé uslyšel jazz, poprvé spatřil moderní tance, poprvé ochutnal grapefruit. Avšak cesta do Spojených států, od níž letos uplyne sto let, přinesla podnikateli Václavu M. Havlovi i podstatnější zkušenosti.
Jejich zúročení vidíme v Praze dodnes. Po pětiapůldenní plavbě byl šestadvacetiletý mladík rád, když spatřil Sochu svobody, protože ho poslední desítky hodin na palubě čtyřkomínového parníku Aquitana sužovala mořská nemoc. Na pevnině se ovšem rychle zotavil – a dychtivě se vrhl do amerického dobrodružství.
Ještě týž den, kdy vkročil na newyorskou půdu, se vydal do ulic. Věrně naplnil slova táborákové písně „chodím po Broadwayi hladov sem a tam“, poněvadž ještě po dlouhých letech vzpomínal, jak ho oslňující reklamy a ostře osvětlené ulice s nevídaným ruchem uchvátily natolik, že se jimi toulal přes půlnoc, aniž by se někde najedl.
Nový svět ihned silně zapůsobil na muže z vlivné měšťanské rodiny, jedné z nejvýznamnějších v Československu, které tehdy počítalo teprve pátý rok své existence.
Mladíkův otec postavil mimo jiné Palác Lucerna a sám mladík už byl tou dobou republikovým prezidentem prestižní mládežnické organizace YMCA – československou odnož zakládal s T. G. Masarykem, na kterého čekala v budoucnu jiná prezidentská role.
Mladší bratr „tuláka na Broadwayi“ Miloš založil filmové ateliéry na Barrandově a syn naváže o mnoho let později na zmíněného Masaryka, když po sametové revoluci stane coby prezident v čele opět svobodného Československa.
To pochopitelně nemůže Václav M. Havel pod newyorskými neony tušit – oproti jejich svitu zahalí jeho nejproduktivnější věk i dílo mrak totalitních režimů. Několikaměsíční pobyt ve Státech pro něj ale zůstane etapou života, kterou můžeme označit za blaženou a inspirativní.
Tak inspirativní, že sotva pár let po návratu zafinancoval jako podnikatel ve stavebnictví novinový inzerát s titulkem „Bydlení v Hollywoodu“. Placený text se odvíjel od sourozencem budovaných filmových studií na pražském Barrandově a výstavbě vilové čtvrti, která k „továrně na sny“ přiléhala.
„Máte příležitost bydleti na Barrandově, zajistíte-li si včas stavební místo,“ lákala inzerce. „Získáte levně hodnotný pozemek, den ze dne cennější,“ stálo v ní dále a vzhledem k nynějším cenám nejen na Barrandově šlo o bezmála prorocká slova.
Hollywood zněl pro reklamní tahák dobře, ve skutečnosti ale předloha barrandovské zahradní čtvrti nevznikla v Los Angeles, nýbrž v jiném kalifornském městě. „Svou polohou a novou výstavbou se mi v USA nejvíc líbilo San Francisco,“ líčil Václav M. Havel ve své knize Mé vzpomínky, jejíž úplné vydání vyšlo před pěti lety.
Autor memoárů dále popisuje, jak v San Franciscu pořizoval maličkým kodakem snímky nových vkusných vilek, většinou z červeného polotvrdého dřeva a opatřených hezkou různobarevnou omítkou.
Obrazy přízemních vil lehké konstrukce přitom zjevně nebyly zvěčněny jen prostřednictvím fotoaparátu. Otiskly se též do mysli mladého inženýra, z mysli byly přeneseny na papír a z papíru do reality. Na jihozápadním okraji Prahy tak vyrostla za pomoci renomovaných architektů a dalších špičkových odborníků vilová kolonie.
Při jejím pozdějším růstu na sebe stavitelé v čele s Václavem M. Havlem nechali působit další vlivy, především funkcionalismus. Je však jasně doloženo, že prvotní impulz přišel na podnikatelově „inspekční“ cestě Amerikou.
A nebyl to pouze impulz k podobě kolonie. „V San Franciscu jsem také poznal systém real estate, podnik prodávající hotové stavby často i s vnitřním zařízením za podmínek výhodných pro kupujícího i stavitele,“ popsal barrandovský investor metodu, kterou se snažil uplatňovat i v nové vznikající čtvrti.
A samozřejmě je třeba připomenout ještě jedno spojení mezi americkou metropolí a Barrandovem, to zdaleka nejviditelnější.
„Další myšlenka realizovat u nás něco podobného vznikla po návštěvě tehdy nového Cliff House. Byla to restaurace postavená moderně na skalisku vybíhajícím do Tichého oceánu,“ vzpomínal hybatel stavby Barrandovských teras, urbanistického komplexu budov, bazénu a zahrad na ostrohu nad Vltavou. Ústředním bodem se stala působivá vyhlídková restaurace od architekta Maxe Urbana a z výjimečného místa byl po otevření v říjnu 1929 rázem oblíbený výletní cíl Pražanů.
K tomu, aby se tyhle časy aspoň částečně vrátily, snad přispěje probíhající – a vlekoucí se – rekonstrukce. Mrtvo je na terasách už přes čtyřicet let, pokud nepočítáme lebedu a býlí mající se tam naopak čile k životu.
Tak daleko dopředu ale Václav M. Havel dohlédnout nemohl a možná je to dobře. Nemohl ani vědět, když se z Ameriky vracel zdobným italským parníkem Conte Rosso, že plavidlo bude za druhé světové války torpédováno a potopenu nedaleko Sicílie.
Do budoucnosti nevidí nikdo. Václav M. Havel ovšem zčásti přenesl budoucnost, potažmo svěží modernu, kterou ve Spojených státech před sto lety spatřil, do města, kde žil a podnikal.
Rozhodně ale ne všechnu modernu. „Mezi získanými zkušenostmi, které bych rád uplatňoval doma, jistě nebyla americká uniformita v tom, že všude byl prodáván chléb stejné chuti, jakož i zmrzlina, konzervy a jiné pokrmy, vyráběné a dodávané jedinou specializovanou velkofirmou,“ stojí ve vzpomínkách.
Jsou psány v éře normalizace, pár let před pisatelovou smrtí v létě 1979. „Dnes jsem si zvykl i u nás na pokrmy připravované dle stejných receptur, víceméně kvalitní, přesto nemohu zapomenout například na Macháčkovy nebo Koulovy uzeniny, Bergerovy zmrzliny a dorty. Soutěž tehdy, i na tomto poli, jistě nebyla marná.“
Soutěž byla komunistickým režimem a nezvratnou rudou logikou znemožněna i staviteli Havlovi. A ten to přijal s vyrovnaným stoicismem. Alespoň tedy navenek.
Ze stránek jeho memoárů nečiší křivda – těžko soudit, do jaké míry na to měla vliv autocenzura. Když mu ale syn Václav v šedesátých letech dvacátého století zpoza Atlantiku referoval, že restaurace Cliff House stále existuje a prosperuje, probleskují z jindy strohého a věcného slohu pamětníka náznaky radostného uspokojení.
