Státy loni získaly na poplatcích od firem za vypouštění oxidu uhličitého rekordních 95 miliard dolarů (2,1 bilionu korun). V úterý to podle agentury Reuters uvedla Světová banka. Ceny jsou ale příliš nízké na to, aby se dařilo provádět změny, na které se zaměřuje pařížská dohoda o změně klimatu. V roce 2021 činila hodnota příjmů z uhlíku přibližně 84 miliard dolarů.
„I v těžkých ekonomických časech vlády upřednostňují politiku přímých cen uhlíku, aby snížily emise. Ale abychom skutečně podpořili změny v potřebném měřítku, budeme muset zaznamenat velký pokrok jak v oblasti pokrytí, tak v ceně,“ uvedla globální ředitelka pro změnu klimatu ve Světové bance Jennifer Saraová.
Některé země používají cenu emisních povolenek, aby pomohly splnit své klimatické cíle ve formě daně nebo v rámci systému obchodování s emisemi nebo systému stropů a obchodování. V současnosti platí 73 globálních nástrojů pro stanovení cen uhlíku, které pokrývají přibližně 23 procent celosvětových emisí skleníkových plynů. Loni v květnu, kdy Světová banka vydala svou zprávu za rok 2022, jich bylo 68.
Zpráva expertní komise pro ceny uhlíku v roce 2017 uvedla, že ceny uhlíku se do roku 2030 musejí dostat do pásma padesát až sto dolarů (zhruba 1100 až 2200 korun) za tunu, aby se růst globální teploty udržel pod dvěma stupni Celsia, což je horní rozmezí dohodnuté hranice v pařížské klimatické dohodě z roku 2015.
„Od 1. dubna 2023 je pokryto přímou cenou uhlíku v rozmezí doporučeném do roku 2030 nebo nad ním méně než pět globálních emisí skleníkových plynů,“ uvádí zpráva. Po očištění o inflaci by se tyto ceny musely teď pohybovat v rozmezí 61 až 122 dolarů za tunu, uvádí zpráva Světové banky. Cena emisních povolenek v Evropské unii se nyní pohybuje nad 85 eury za tunu.
