Masivní nezaměstnanost mladých. Kulhající export. Upadající domácí poptávka. Realitní gigant Evergande před krachem… Ekonomické zprávy z Číny vedly The Wall Street Journal minulý týden k tvrzení: Rozmach čínské ekonomiky po čtyřiceti letech končí.
Lze ale vměstnat zemi, která má propozice kontinentu a žije v ní miliarda a půl lidí, do jedné věty? „Generalizovat, jak je na tom čínská ekonomika, je vždy velmi těžké. Oproti Evropské unii je rozlohou dvakrát větší a ekonomický rozptyl je v ní ještě výraznější než třeba mezi Porýním a chudými venkovskými oblastmi Bulharska,“ vysvětluje Jan Bejkovský.
Vystudovaný sinolog a ekonom se Říši středu věnuje celý profesní život. O čínské ekonomice napsal knihu, přednášel i na tamních univerzitách, do letoška působil jako šéf české pobočky CzechTrade v Pekingu. Poté se vrátil do byznysu a spoluzaložil poradenskou a investiční firmu Euroasian E&C, věnující se primárně českému exportu do Číny.
Poslední roky tak zblízka sleduje, jak to za hranicemi obrovité země skutečně vypadá, bez klišé a zkratek.
„Říká se, že za jednu zavřenou uhelnou elektrárnu v Evropské unii se otevře v Číně pět nových. To je pravda. Ale stejně tak je pravda, že se tam mohutně investuje do nových zdrojů energie, to není jen propaganda,“ upozorňuje.
I takové rozpory zkrátka patří k realitě soudobé Číny.
„Uhelky se budou otevírat na severu a uprostřed Číny v oblasti uhelných pánví, zatímco solární elektrárny a jiné obnovitelné zdroje na rozvinutém jihu a na pobřeží. Když dneska přijedete do Šen-čenu, devadesát procent taxíků jsou elektromobily. Ve srovnání s odlehlými západními oblastmi Číny jsou to úplně jiné světy,“ vysvětluje v rozhovoru.
Co říkáte na to, když The Wall Street Journal píše o konci čínského rozmachu?
V první řadě se lze ptát, kde to v současnosti funguje dobře a komu z rozvinutých i rozvíjejících se zemí ekonomika šlape natolik, aby se dalo říct, že bude tahounem příštích let? Skoro takovou zemi nevidím. V tomhle kontextu ani Čína není to, co bývala.
Zároveň se ví, že se Čína dlouhodobě snaží upgradovat svoji pozici v dodavatelských řetězcích, aby to zjednodušeně už nebylo jen o textilu, ale už třeba o telefonech, o pokročilejších věcech. To se jí poměrně daří, vždyť například do EU úspěšně dováží elektromobily a v celém tomto odvětví prakticky nemá konkurenci.
Věčná otázka, kterou si ekonomové v souvislosti s Čínou pokládají, zní: Zvládne zbohatnout dřív, než se dostane do pasti středního příjmu? Jestli se to stalo teď, nebo ne, je velmi těžké říct.
O tom, že praskne čínská realitní bublina, se například mluví přes deset let a zatím žádný šílený pád typu Japonska z devadesátých let nepřišel. Zároveň se však zdá, že Čína v této době čelí mnoha systémovým výzvám.
Jak tedy situaci v zemi nahlížíte?
Myslím si, že současné potíže Číny souvisí s tím, že se vyčerpal určitý způsob růstu: Postavíme silnici, postavíme železnici, postavíme bytový komplex. Místní samosprávy pronajímaly půdu developerům, což pro ně znamenalo jednak zdroj příjmů a ještě důkaz pro nadřízené orgány, že rozvíjí danou oblast.
Vzhledem k problémům na realitním trhu se zdá, že je potřeba tohle něčím nahradit. To je téma i v samotné Číně. Koneckonců místní vlády do infrastrukturních a realitních investičních projektů nasypaly mnoho peněz.
Právě tohle někteří vnímají jako konec ekonomického rozvoje v Číně, která se zařadí mezi další ekonomiky, které se zasekly předtím, než zvládly dohnat rozvinuté země.
Jak velkým průšvihem je krachující realitní gigant Evergrande?
Jak ukazuji na konkrétních příkladech v mé knize o čínské ekonomice, zásadním problémem je, že Čína nemá tržní alokaci kapitálu. To se prolíná celou řadou odvětví.
V realitách platil následující model: místní vláda získala pozemky za relativně nízkou cenu a pronajala je se ziskem developerovi, který na nich stavěl za půjčené peníze, často od státní banky. Developer nemusel, ale mohl být státní.
Co z toho plyne?
Že obrovské množství projektů nebylo dělaných na základě byznys plánu a toho, kolik reálně mohly vydělat, jak by je vyhodnocovala banka třeba v Česku. Do hry vstupují jiné parametry: jestli má developer dobré vztahy s místní vládou, jestli ta projekt podporuje a tak dále.
Jakmile ale lidi zjistí, že nemají důvod kupovat si další byty anebo už ekonomice nevěří, vzniká obrovský problém. Odbyt přestal, developerům stojí desítky projektů, mají existenční problémy s cash flow a musí to řešit vláda. Jako v případě Evergrande.
Jak to dopadne?
Vláda neřekla, že realitní gigant zachrání, ale ani ho nenechává padnout. Mimo světla státní firmy kupují součásti Evengrande za, řekl bych, exkluzivních podmínek. Tím pádem firmě dávají čas k restrukturalizaci. Takže ho v podstatě zachraňují, jen to neřeknou. To je ale jen příklad jednoho největšího hráče, ono tak dlouhou dobu fungovalo a doteď funguje celé odvětví.
Nezáleželo, jaká je reálná poptávka a šance, že se byty prodají. To spíš místní vláda řekla, že daný projekt chce, místní pobočka státní banky to zafinancuje, aby vykázala, že poskytuje hodně úvěrů, plní stanovené cíle… Jede se podle netržních kritérií a tohle je jeden z důsledků.
Čím se to projevuje dále?
V Číně kvůli tomuto systému neefektivní alokace kapitálu stojí města duchů, je tam i mnoho nadbytečných obchodních či kancelářských prostor. Když dojde ke zpomalení ekonomiky, místním vládám se sníží příjmy z pronájmu půdy a rychle roste zadlužení. V Číně může veškerou půdu vlastnit pouze stát, v případě developerů jde vždy o dlouhodobý pronájem.
V důsledku tento systém způsobuje obrovské dluhy místních samospráv, které jsou na úrovni třinácti bilionů dolarů, u nejzadluženějších provincií je dluh na úrovni sto čtyřiceti procent jejich HDP. Centrální vláda tyto dluhy velmi nerada platí, protože to zvyšuje celkové zadlužení země, které je na velmi nízké úrovni proti rozvinutým zemím.
Řešením je snížení politického vlivu na rozhodnutí o alokaci kapitálu, čímž by však vláda významně snížila svůj vliv v ekonomice.
Jak to dopadne?
Růstový model Číny založený na velikosti se vyčerpal. Bude tam muset být vyšší přidaná hodnota. Zdá se, že doba, kdy jsem navštívil dané město v Číně po roce nebo dvou, abych zjistil, že se tam mezitím vybudovala dvě nová nádraží, tři linky metra a čtyři nové čtvrti, už končí.
Domnívám se proto, že další ekonomický růst Číny už bude muset být více intenzivní a méně extenzivní, což v každém případě znamená i tlak na efektivnější alokaci zdrojů v rámci ekonomiky. Čína bude muset přehodnotit některá paradigmata, například to o proinvestování se k prosperitě.
Vláda opět bude muset volit mezi ekonomickou efektivitou a zachováním svého vlivu v ekonomice, respektive sociální stabilitou, což jsou všude na světě těžké volby.
Kromě investic do infrastruktury a realit byl základním pilířem růstu vždy export založený na nižších výrobních nákladech včetně mezd, do toho se čínská vláda snažila oživovat domácí spotřebu – ale najednou obojí nefunguje tak, jak by mělo. Určitě to Číně přinese spoustu problémů. Reálně krachují firmy, spotřebitelská poptávka klesá.
Byť o tom představitelé země mlčí…
Z oficiálních dat to možná není vidět, ale byznys o tom ví. I když je Čína extrémně levná na spotřebu, všechny věci od slunečních brýlí po auta jsou tam zkrátka výrazně levnější než v Evropě, čínské domácnosti mají pocit, že se jim krátí příjmy.
Reálně se to možná neděje, ale ono stačí, že příjmy přestaly růst: v zemi žije generace lidí, kteří od roku 1978 nezažili nic jiného, než že se jim rok od roku reálně žilo líp. To nebyly propagandistické výstupy, ale každodenní realita většiny Číňanů. Najednou se růst zastavil nebo výrazně zpomalil, což je pro ně zcela nová situace a řeší to právě tím, že omezují spotřebu.
Co táhne dolů export?
Tam je Čína poznamenaná mezinárodní situací a změnami v chování odběratelů. Také jde o cla ze strany USA, zasahující textilní průmysl. Ale je otázkou, jaký je reálný efekt. Dám vám příklad: když jsem byl naposledy obchodně v Číně, mluvil jsem právě s lidmi z textilního průmyslu. Clo do Ameriky je dvacet procent, proto zakládají fabriky jinde, nejčastěji ve Vietnamu.
Tam ale nemají kvalifikovanou pracovní sílu, vybavení a subdodavatele, takže si vše vozí z Číny. Produkce je tak vyjde o patnáct procent dráž. Což je ovšem pořád o pět procent lepší oproti clu do USA a v tom objemu je to pro ně výhodnější. Čínské firmy tak celé odvětví ovládnou i ve Vietnamu. Pokud to Čínu v něčem poškodí, tak spíš ve vyšší nezaměstnanosti.
Zároveň si ale majitelé firem stěžují, že nemohou najít kvalitní pracovní sílu, což dále tlačí jejich náklady nahoru a snižuje jejich konkurenceschopnost. I zde se tedy potvrzuje, že ekonomika je pod velkým tlakem, který se bude jen zvyšovat s tím, jak začíná dle demografických dat klesat čínská populace.
Jak tohle vidí sami Číňané?
Zúčastnil jsem se před měsícem ekonomického fóra v Pekingu, kde mluvil bývalý ministr financí – a řekl bych, že poměrně otevřeně. Zmiňoval, že země má strukturální problémy, že tomu covid samozřejmě vůbec nepomohl, protože přiškrtil celou ekonomiku, a že je teď třeba konsolidovat rozpočty na různých úrovních. Že situace není úplně jednoduchá a je třeba hluboká reforma. Určitě je v zemi vrstva lidí, kteří tohle vědí.
Jak je velká?
Asi v každé zemi včetně Česka běžný člověk neřeší makropotíže státu, ale to, jaký má disponibilní příjem a jestli si vede líp, nebo hůř. A Číňané začali pociťovat, že to „nejede“ jako předtím. A to se nebavíme o nekvalifikovaných lidech z venkova, ale o absolventech univerzit s tituly ze zahraničí, i u těch se to zadrhlo.
To je problém, který Čína bude muset vyřešit. Má teď ostatně mimořádně vysokou nezaměstnanost absolventů vysokých škol.
Jak to hodlá vláda řešit?
Tím, že spousta Číňanů má jen jedno dítě, prožívá takovou situaci celá rodina: pokud by to měl být dlouhodobý systémový problém, vyvolalo by to velkou vlnu nespokojenosti a cílem režimu je společenská stabilita. To je podle mě odpověď na to, jak budou řešit realitní bubliny i strukturální problémy typu nezaměstnanosti mladých.
Jak moc tohle běžným Číňanům vadí?
Řekl bych, že si velmi rádi stěžují, ale zároveň Číňan jako jednotka věří vládě daleko víc než Čech; věří, že vláda dělá, co může. Je otázkou, jak by reagoval, pokud by došel k názoru, že tomu tak není, že opatření nejsou pro lidi výhodná.
V souvislosti s realitní bublinou ostatně i západními médii proběhly srážky policie s lidmi, co zaplatili za byt, ale nemají ho a buď nebydlí vůbec, nebo v rozestavěných domech. Vláda se snaží situaci různými způsoby monitorovat, včetně posilování policejní ochrany sídel developerů, aby tam nedocházelo k incidentům. Ale represivní složka je vždycky jen jedna část řešení.
Jan Bejkovský a jeho vzpomínka na čínskou hostinu.
Vláda tedy na druhé straně přikázala státním bankám poskytnout financování na dokončení rozestavěných projektů. Ale tím se zase vytváří zadlužení a pohledávky se selháním do budoucna. Něco se musí změnit.
Ale jak?
Dlouhodobě udržitelný plán, který tohle vyřeší, jsem zatím nezaregistroval. Půjde o řešení, která zaručí stabilitu třeba i za cenu toho, že by měla být ekonomicky neefektivní. Vidíme to na pravidelné sanaci rozpočtů místních vlád, velkých developerů či státních bank.
Když to dovedu ad absurdum, může klidně jít o vytvoření nových míst, kde by absolventi ve firmách třeba roznášeli čaj, ale byli zaměstnaní. Samozřejmě je k diskuzi, jak dlouho může být tento systém udržitelný bez hlubokých reforem. Ale to je otázka, kterou si v případě Číny ekonomové kladou už mnoho let.
Co pro svět znamená, když se Číně přestane dařit?
Záleží na tom, o kom se bavíme. Třeba Česko svoje investice sice v Číně má, ale nejsme na nich závislí, na opačném pólu je určitě Německo – Čína je prakticky tahounem německého ekonomického růstu v posledních dvou dekádách. Tam je závislost z mého pohledu velká a v zájmu Německa rozhodně je, aby fungovala podobně jako dosud.
Pokud by ale v Číně došlo k něčemu hospodářsky šílenému, rozkolísalo by to celou globální ekonomiku. Realita je taková, že Evropská unie vytváří v obchodu s Čínou denně schodek miliardy eur – ono totiž nejde jen o to, že dovážíme telefony a solární panely, spousta odvětví, u kterých byste na to nemysleli, odsud bere polotovary či důležité součástky.
Továrny tady z toho dělají finální výrobky a kdyby se tyto řetězce zastavily, byl by z toho obrovský problém.
Závislost je větší, než si myslíme?
Ani se nebavíme o těch, co si v Číně nechávají vyrábět pod vlastní značkou, i těch je hodně, ale řeč je o tom, kdo je navázaný na Čínu ohledně surovin a polotovarů. Čína není úplně nahraditelná, možná v textilním průmyslu, pokud si to tedy nakoupíte od Číňanů ve Vietnamu…
Ale vážně, v řadě odvětví je to reálně jediná země schopná vyrábět dobře, rychle a levně, aby dokázala uspokojit požadavky zákazníků. Cena v dnešním světě kolikrát už není hlavní problém, ale když chcete něco koupit v Evropě, budete mít dodací dobu dva roky. Číňan nabídne třeba dva měsíce plus dva měsíce na dopravu. V tomhle aktuálně není náhrada.
Je Čína bezpečnostní hrozba?
Řekl bych to takhle: je jasné, že Čína má svoje zájmy, ostatně tak jako západní blok. Také je jasné, že Čína bude chtít být soběstačná v oblastech, které považuje za strategické. V Číně stále funguje seznam odvětví, kde vůbec není povolená investice za zahraničí. Je tedy přirozené, že západní země se na toto snaží odpovídat podobným způsobem.
Ale také je potřeba diferencovat. Bezpečnostní hrozba pro koho? Pro Česko? Nemáme společnou hranici ani teritoriální spory, nedovedu si představit situaci, kdy je Čína opravdu významnou reálnou bezpečnostní hrozbou pro naši zemi.
A globálně?
Pokud se podíváme na rodící se bloky, z pohledu USA je samozřejmě situace složitější a třecích ploch je daleko víc, třeba v Pacifiku. A do toho vstupuje zcela jasná snaha Číny o samostatnost v těch strategických oborech. Teď třeba vidí, že Rusko nemá kvůli sankcím náhradní díly pro jejich letadla Boeing a Airbus, což jim způsobuje v civilním letectví významné problémy.
Čína si u toho říká: Když budeme mít jen Airbusy a Boeingy, co když se nám stane za pět let totéž a my nebudeme moci provozovat letadla? Cítí to jako zásadní ohrožení, a proto tlačí na vývoj vlastního letadla. Vidí tlak, který jsou Západ s USA schopní vytvářet na Rusko, a chtějí se toho vyvarovat.
Když jsme to zmínili, jaký je vztah Číny k Rusku? Většina světa v tomto ohledu tápe.
Velmi složitá otázka. Probíhají o tom dost intenzivní diskuze i uvnitř strany, jsou tam různá křídla, různé zájmy. Já si osobně myslím, že spolupráce jen na základě společných nepřátel, NATO v čele s USA, nemůže dlouhodobě nikdy fungovat – už jen z toho pohledu, že mezi oběma zeměmi může v budoucnu vyvstat mnoho třecích ploch.
Tohle za mě každopádně není základ pro fungující pevnou alianci. Nicméně o tom, že Čína v Rusku zcela nahradí produkci západních zemí, není potřeba vést žádnou diskuzi. Stačí se podívat, jak ohromně se zvýšil čínský export do Ruska, včetně všech strojů, aut a těžkého vybavení. Kde jinde to mohou Rusové kupovat?
Řeší v Číně lidé válku na Ukrajině?
Číňané v tom spíš vidí střet USA, respektive NATO a Ruska, vnímají konflikt na Ukrajině ve své optice jako konflikt, v němž se Rusko brání rozšíření vlivu západních států v čele s USA. Tím pádem se to běžného Číňana až tolik nedotýká.
Poslední zásadní téma, rovněž s potenciálem rozkolísat globální řád. Může Čína výhledově zaútočit na Tchaj-wan?
Tchaj-wan je všude hodně zpolitizované téma, až to někdy zastírá podstatu: reálně je to místo, kam se uchýlila poražená strana občanské války, proto ho komunistická Čína vnímá jako svoje území. Kdyby tehdy Američani ostrov nechránili, pravděpodobně by došlo k jeho dobytí čínskou komunistickou stranu. Takový je pohled současné Číny.
Tchaj-wan má historii samozřejmě delší, je to velmi složitá otázka. Já bych ale rád varoval před tím, abychom my nevkládali do boje Tchaj-wanu o mezinárodní uznání a nezávislost naše historické zkušenosti, třeba z roku 1968. Není to srovnatelná situace. My jsme nikdy nebyli součástí Ruska, tehdy šlo vyloženě o ochranu sféry vlivu na úkor mezinárodně uznaného suverénního státu.
U Tchaj-wanu to samozřejmě má také své geopolitické přesahy, ale historický vztah Tchaj-wanu k Číně vymyšlený není. Na ten kontext bychom neměli zapomínat. Není to tak, že všichni Tchajwanci si přejí okamžitou nezávislost, i když jejich podíl v posledních letech roste.
Co se podle vás může dít?
Čína na případu Hongkongu už ukázala, že se umí k teritoriím dostat šikovnější cestou. Vojensky jsou schopní dnes Tchaj-wan dobýt, ale otázkou je, jestli by Čína byla ochotna tolik riskovat. Odhlédneme-li od některých medializovaných odvětví, kde je Tchaj-wan světová špička, jeho celkové HDP je dnes až někde kolem osmého až desátého místa mezi čínskými provinciemi.
Tchaj-wanské firmy typu Foxconnu byly dříve velmi důležitými investory do Číny, ale takhle doba je pryč. Dnes je význam tchajwanského kapitálu v Číně nižší. Dynamika obou částí úžiny se hodně změnila a ekonomicky je dnes Čína tím výrazně silnějším partnerem. Čína v tomto směru už nemá tolik co získat jako dřív, zůstává tedy faktor „sjednocení“ a geopolitické úvahy, přitom by invazí riskovala otevřený vojenský konflikt s USA.
Dobře vědí, jaké reakce by to mohlo vyvolat, že by mohlo dojít i k vojenským střetům mezi Čínou a Amerikou. A je otázkou, jestli platit takovou cenu za „sjednocení“.
