Když vypukla válka na Ukrajině, měl Martin Ondráček vztek. Aby se ho zbavil, musel ho přetavit v dobro. Je až neuvěřitelné, co se bývalému novináři, který v minulosti vymyslel, jak dělat radost opuštěným seniorům, podařilo. Jako jediný na světě dokázal za rok a půl na zbraně pro Ukrajinu vybrat přes 600 milionů korun. Protože tuhle válku musí napadená země vyhrát. Pro nás všechny.
Sešli jsme se v jeho pražském bytě týden před výročím 17. listopadu, dnem, kdy na Letenské pláni přistál vrtulník Black Hawk. Stroj s obrázkem lva chystajícího se ke skoku a se jménem Čestmír je další zbraní, která má pomoci ukrajinským vojákům ve válce s Ruskem. Než k nim ale doletí, bude to stát přesně 105 milionů korun. Peníze, kterými přispějí dárci do sbírky Dárek pro Putina.
Tou žije Martin Ondráček už rok a půl. A i když se částka zdá být nedosažitelná, věří, že nakonec se ji vybrat podaří. Protože bez víry v lidské dobro by nemělo smysl celou tuhle akci pořádat. „Důležité je neztrácet naději. Možná budeme peníze na vrtulník vybírat déle než na předchozí zbraně, může to trvat třeba půl roku, ale jsem přesvědčený, že i tohle zvládneme,“ říká sebejistě.
Do karet mu hraje fakt, že během existence sbírky už dokázali získat peníze třeba na tank, což se zpočátku zdálo také nemožné. A celkem už dárci poslali na iniciativu přes 615 milionů korun. „Byl jsem rád, že vrtulník se na Letné představil právě v den, kdy si jako národ připomínáme výročí sametové revoluce. My jsme svůj boj o svobodu tehdy vyhráli. Teď je na řadě Ukrajina, aby o svou nezávislost nepřišla,“ poznamenává.
Jak se vůbec k projektu Zbraně pro Ukrajinu, jehož součástí je i zmiňovaná sbírka, Martin Ondráček dostal? Vždyť nebyl ani na vojně, ani nemá rád válečné filmy a povahou je spíše antimilitarista. Od člověka, který stál za projektem Ježíškova vnoučata a plnil přání seniorům v domovech důchodců, byste přece nic jiného než mírumilovnou a dobrosrdečnou povahu nečekali.
My jsme svůj boj o svobodu tehdy vyhráli. Teď je na řadě Ukrajina, aby o svou nezávislost nepřišla.
Jenže, jak se říká – člověk míní a pánbůh mění. Akorát že v tomhle případě to nebyl bůh, ale ruský prezident Putin, kdo Martina Ondráčka oblékl do maskáčů. „Jaký si dáte čaj?“ ptá se mě a za chvíli už mi do velkého hrnku nalévá černý a servíruje mi ho s medem a mlékem v porcelánové konvičce ve tvaru krávy. Sedíme u velkého stolu v prostorné, světlé, moderně zařízené kuchyni doplněné zajímavými designovými kousky.
Místo pro setkání si zvolil sám. Pohodlí domova mu vyhovuje, může v něm nerušeně kouřit, aniž by musel vycházet ven, kde si v tu dobu zrovna podávají ruce chlad, vítr a déšť. A taky tady může v klidu vyřizovat telefonáty. Během našeho povídání jeho mobil neustále vrní příchozími zprávami nebo hovory.
Martin Ondráček má život plný barev a vést naše povídání aktuálně jen kolem modré a žluté by byla škoda. Proto ho vezmeme trochu zeširoka. Když si jeho jméno zadáte do vyhledávače na internetu, zjistíte, že svou profesní dráhu začínal jako redaktor Mikrofóra Českého rozhlasu, později se stal moderátorem Rádia Alfa.
Od roku 1994 pracoval tři roky v televizi Premiéra, ve které zůstal i po jejím přejmenování na Primu v roce 1997. Pak se na třináct let přemístil do konkurenční televize Nova, kde devět let šéfoval zpravodajství a publicistice. A na pozici šéfredaktora zpravodajství končil i v Českém rozhlase, kam se přesunul v roce 2012 a kde také o čtyři roky později rozjel projekt Ježíškova vnoučata.
Od roku 2022 ho plně zaměstnává iniciativa Zbraně pro Ukrajinu. Potud Wikipedie. „Jste vlastně ještě novinář?“ ptám se, když si společně tu jeho kariéru rekapitulujeme. „Dívám-li se zpátky na těch svých dvaatřicet let, tak možná osmdesát procent času jsem strávil na manažerských pozicích. A uvědomte si, že to byla devadesátá léta, kdy se celé to soukromé televizní zpravodajství sochalo,“ začíná vyprávět a přitom potáhne dlouze z cigarety.
Foto Michael Tomeš
„Relativně rychle jsem se dostal do televize Prima, kde jsem něco kutal na obrazovce, což bylo příšerné jak v tehdejších, tak i v dnešních poměrech. Ale nějakou shodou okolností mě pak kdosi posadil za řídítka, abych řídil lidi, a už jsem se jich nepustil. Takže víc než novinář jsem vlastně byl žurnalistický úředník.“
Práce v soukromé televizi mu dala nahlédnout pod pokličku marketingu. A skloubit novinářské principy s požadavky nadřízených šlo někdy proti řemeslu. „Snažíte se zprostředkovat lidem věrný obsah, ale do toho musíte dělat i ten marketing. A potřebujete to prodat, což s čistou novinařinou nemá nic moc společného. Potýkali jsme se s vlastní blbostí. A jestliže dnes fungují nějaké etické parametry, tak tehdy to byla ďábelská doba, kdy jste se dostali prakticky kamkoli a mohli cokoli,“ podotýká.
Pro dnešní mladé novináře už je něco nepředstavitelného, že dřív si lidé sedli večer k televizi proto, aby se dozvěděli, co se ten den stalo, a ráno si kupovali noviny, aby si přečetli včerejší zprávy. „To bylo něco unikátního. A já zažil i ten přerod, kdy do toho začaly vstupovat sociální sítě, které novináři na celém světě podcenili. Příliš pozdě pochopili jejich nebezpečí, že to, co svým konzumentům nabízejí, už oni z internetu dávno vědí,“ přibližuje Martin Ondráček.
Po Rozhlase a krátkém působení v Mafře ještě chvíli budoval zpravodajství CNN Prima News, než ze světa žurnalistiky odešel. Podle něj přišla doba, kdy cítil, že už to nechce dělat. Důvodů bylo vícero. Jednak nabyl přesvědčení, že už je muž starého typu a bude obtížnější hledat modely financování mediálních domů. A také ho nebavilo jako nadřízeného vyhazovat lidi.
„Vždyť já jich vyhodil víc, než jsem přijal. Vždycky přišla nějaká krize, tak musela odejít polovina redakce, což se pak samozřejmě podepsalo na tom produktu. A pokaždé mi někdo shora přišel dát skvělou radu, která spočívala v tom, že se stejným rozpočtem musím vyrábět o třicet procent víc obsahu, ale v lepší kvalitě.“
„Dokud je vám pětatřicet nebo čtyřicet, jste vůči tomu odolný, dokonce věříte, že by to mohlo vyjít, ale jak se blíží padesátka, řeknete si, že už jste pro ty velké vydavatelské domy pracoval dlouho a je čas skončit.“
A rozhodnutí odejít podpořilo i jeho tělo a duše. Jednoho dne přestaly spolupracovat a Martin Ondráček se fyzicky i psychicky sesypal. Přišlo vyhoření a depresivní stavy. Nedělal nic, co by ho bavilo, jen to, co musel. Nakonec se přistihl, že jen leží v posteli a ten největší problém pro něj je vstát a uvařit si čaj. A tak se postavil osudu, řekl, že tudy cesta nevede, našel si psychiatra, který mu doporučil skvělé švýcarské prášky, a taky psychoanalytika.
Když se jeho stav stabilizoval, věděl, že do novinářského světa už se nevrátí. „Bylo jedno, v co se rekvalifikuji, říkal jsem si, že budu klidně na chalupě nabízet lidem drobné zahradnické práce, budu dělat něco, co mě nakopne a podrží. A zpravidla když zavřete jedny dveře, otevřou se další. A tak jsem se oženil a přestěhoval z Prahy do Hradce Králové.“
Na svou budoucí paní si přitom vzpomněl v období, kdy si říkal, že ho všechny ženy vlastně štvou. A jediná, která mu nikdy nevadila, byla spolužačka, s níž se potkal coby osmiletý školák. Po letech jí napsal, sešli se, oba svobodní a bezdětní, a po roce se vzali. Odešel za ní do Hradce Králové, kde si pořídil v bývalém obchodě kancelář a galerii s prodejem gramofonových desek.
Pro sběratele starých audiosystémů a milovníka designových věcí to byla ideální příležitost začít novou životní kapitolu. „Občas přijde nějaký klient a řekne mi, že chce udělat kampaň na něco. Já si koupím lahev vizoura a ráno ji napíšu. Říkal jsem si, že každý den v létě ve tři odpoledne si s kamarády sednu venku na náměstí, před arcibiskupství, otevřeme lahev prosecca a budeme si představovat, že za tím arcibiskupstvím je moře. A já tam takhle budu fungovat, nabírat energii po těch 32 letech permanentního stresu a budu se dívat kolem sebe a hledat, co by mě bavilo.“
