No rain, no flowers. Protože se Markéta Vondroušová drží hesla vytetovaného nad pravým loktem, mohla si pořídit další tetování: písmeno W a 15. 7. 2023. No rain, no flowers. Bez příkoří není úspěch. Z trávy nejdeštivějšího a nejprestižnějšího turnaje světa utrhla tenistka nejkrásnější květinu: senzačně ovládla Wimbledon.
Švihu předchází nadhoz, následuje čistý úder a odpal do požadovaného směru. Vzápětí je zopakováno totéž. Nadhoz, švih, úder, odpal. A opět. Nadhoz, švih, úder, odpal. Strojová přesnost, s níž je vše prováděno, vzbudí zájem do té doby netečného okolí. „Víš co, Maky? Pusť z ruky, co v ní držíš teď. Na, tumáš, vezmi si tohle.“
Náčiní je vyměněno, pokud se tedy dá náčiním nazývat prohození jednoho sukovitého klacku za druhý. Obě dřeva se jako lidské osudy nevyzpytatelně kroutí, trefit s nimi pokaždé tenisák a zároveň cíl je v podstatě nemožné, avšak pětiletá dívka tak činí s mimovolnou suverenitou; je drobná, ovšem v houfu dětí tímhle jasně vyčnívá.
„Fakt se to stalo? Vůbec si to nepamatuji,“ usmívá se Markéta Vondroušová. „Já moc dobře, přesně takhle to bylo,“ usmívá se i Jaromír Anderle, nevlastní děda tenistky a její tehdejší nadhazovač. „Když k nám měla jet, Markéta se také předem ptala, zda mám štěňata, to za nimi pak celá šťastná hned někam zalezla.“
„To souhlasí, na psy jsem se vždycky těšila, s nimi mám spojeno hodně hezkých vzpomínek.“ Nejde přitom o ledajaké psy, nýbrž o špičkové německé ovčáky. Díky nim se Jaromír Anderle setkal se světem velkého tenisu pěkných pár let předtím, než se Markéta Vondroušová narodila.
Ještě nejsou mobily, za okny obyvatel socialistického Československa plánuje své pětiletky minulý režim. Jenže to je za okny, doma je doma. Jaromír Anderle si napustí vanu, hoví si v teplé vodě, sakra, krucinál, zrovna teď musí zvonit telefon, pevná linka v předsíni. Jaromír se zvedá z vany, zvedá též telefon, sluchátko mu kryje boltec ucha, jinak je úplně nahý, hodně mokrý, lehce naštvaný.
„Anderle, prosím!“ „Tady Ivan Lendl.“ Tenisová světová jednička, která opustila Československo a hrála pod americkým praporem, si sehnala číslo na vyhlášeného chovatele psů, protože měla o ovčáka s rodokmenem zájem. Z obchodu nakonec vinou nepříznivých okolností sešlo, nicméně o tom, že se Lendl obrátil na správného muže, svědčí místnost v Anderlově domě, po strop zaskládána domácími, a zejména mezinárodními poháry, které se svými psy získal.
„Další poháry mi manželka Ivana vyhodila na půdu,“ krčí dobře naladěný muž rameny na svém statku v Malém Beranově na Jihlavsku, kde čtyřnohé šampiony chová. Jednu trofej by si manželka na půdu dát nedovolila. V domě je přítomna na zarámované fotografii a při vší úctě k záplavě psích trofejí, žádná se věhlasem a prestiží nemůže rovnat té, která je zachycena na snímku.
Ani Ivan Lendl ji nemá; v bohaté kariéře vyhrál vše až na tuto, byť pro její zisk obětoval mnohé. Fotka ukazuje Markétu Vondroušovou dávající polibek míse pokované ryzím zlatem, na níž se třpytí motivy z řecké mytologie. V Malém Beranově je zachycen velký moment.
Letošní reliéfní moment celého českého sportu, poněvadž vítězství čtyřiadvacetileté Vondroušové na Wimbledonu bylo v tomto roce jeho největším úspěchem. Zarámovanou fotografii v domě Anderlových zdobí věnování: „Ivaně a Mirkovi s velkou láskou, Maky.“
Foto Martin Sidorják
Markéto, jak to vlastně s blízkými lidmi kolem sebe máte?
Jsou pro mě naprosto zásadní. Se všemi lidmi, kteří mě obklopují, mám dlouhodobé vztahy. Nemyslím tím jen rodinu, ale i tým a kamarády. Plyne to asi i z toho, kde dnes jsem: ti, které okolo sebe mám, se mnou byli i v časech, kdy to úplně růžové nebylo, takže v nich mám jistotu.
Zatímco případní noví známí by se na vás mohli lepit třeba ze zištnosti?
Nikdy nevíte, i když si myslím, že na tyhle lidi mám dobré oko a dokážu je prokouknout. Hlavně to ale nemusím příliš řešit, protože nemám potřebu pouštět si do života neustále nové známé, takže jsem se ani v tomhle směru spálit nemohla. Nemusím zkoumat, zda za mnou někdo nevidí jen peníze.
Konkrétně téměř čtyři a půl milionu dolarů, které jste si jen za letošek vydělala na turnajích, což je bezkonkurenčně nejvíc ze všech českých tenistek.
Vydělané peníze investuji do nákupu bytů v Praze. Několik jich už mám a myslím, že pro ty, kdo se v investicích bůhvíjak nevyznají, jsou právě nemovitosti prostředkem, jak peníze dobře uložit. Spoustu peněz dávám také zpátky do tenisu… Umím si lehce představit, že leckdo vidí jen vydělané peníze, že naoko vypadá tenisový život strašně fajn, ale on má i horší stránky.
Vydělané peníze investuji do nákupu bytů v Praze.
Například?
Napadá mě cestování, i když ani to se samozřejmě nemusí na první pohled jevit jako problém. Jenže je. Sezona trvá do listopadu a za tu dobu jsem byla doma nejdéle snad týden. A to byla výjimka. Jinak si stačím tak akorát vyprat a už zase letím na další turnaj. V létě bývají turnaje v Evropě, to je ještě příjemné, ale v jiných obdobích je člověk dost daleko a většinou sám, je to extrémně náročné.
Stane se vám, že se vzbudíte a řeknete si: Hergot, kde to vlastně jsem?
