Děti, nebo kariéra? „Taková otázka do moderní společnosti nepatří,“ říká Andrea Bohačíková, jejíž společnost pomáhá měnit jednu z největších brzd českého rozvoje: pracovní situaci žen s malými dětmi.
Ze všech rozměrů, které téma pracujících matek obnáší, lze pro byznysový web začít tím nejpragmatičtějším. „Dlouhodobá britská studie, jíž se zúčastnilo přes třicet tisíc respondentů, jasně říká, že pokud žena na rodičovské či krátce po ní pracovala, podnikala anebo i studovala, zkrátka řešila svoji seberealizaci, její dcery dosahovaly vyššího vzdělání. Protože měly vzor – a věřím, že dopad je stejný i na syny,“ míní Bohačíková.
Sama je zakladatelkou a CEO společnosti M.arter, jejíž heslo zní: Rodičovská není brzda. Nejde „jen“ o bohulibý projekt, ale o regulérní podnikání. S kolegyněmi vytvořily inzertní portál specializující se primárně na matky na mateřské (či otce, ale o jejich malém počtu bude řeč), čerstvě spustily první podnikatelský inkubátor zaměřený ryze na tuto skupinu, školí firmy, podílí se na tvorbě legislativy.
„Děláme to pro budoucí generace – a také pro naši ekonomiku a růst HDP,“ dodává. Za pět let vychováte z dítěte malého parťáka a ona za pět let přešla od nápadu k firmě, jejíž vliv na českou společnost navíc dalece přesahuje to, co vměstnáte do výpočtů HDP.
V Česku, které i v roce 2024 kolovrátkově opakuje mantru o chybějících lidech na trhu práce, ale přitom z něj dlouhodobě vyčleňuje právě rodiče a obzvlášť matky, mají úkolů víc než dost.
„Včera bylo pozdě,“ říká jasně Bohačíková. „Jsme pořád na začátku a jsem ráda, že tu jsou další subjekty, které se přidávají, že je o tématu slyšet. Zároveň stále najdete lidi, kteří berou dítě i mateřství jako problém. Stále tu jsou ženy, které si nevěří. Přitom otázka, zda mít buď dítě, nebo kariéru, do moderní společnosti nepatří.“
Proč jste se do této oblasti opřela vy?
Protože jsem se naštvala. Na to, že máme v tomto ohledu nejhorší dopady v Evropské unii. A že se s tím skoro nic nedělá. Vůbec jsem tehdy netušila, že zakládám nový obor – management rodičovské dovolené ve firmách. Že dám dohromady tak skvělý tým. Vždycky říkám, že si plním sny, které jsem se bála snít.
Co přesně vás rozčílilo?
Ten problém si mě našel a mělo to tak být. Potkala jsem se s velice dobrou kamarádkou z vysoké školy. Líčila mi sociální izolaci, kterou vše začíná, úpadek lidského kapitálu a tak dále. Naštvala jsem se na to, co mě nejspíš čeká, protože děti a rodinu chci.
Tým M.arteru a jejich klíčová hesla
A ukázalo se, že tohle je moje srdeční záležitost. Uspořádaly jsme letos konferenci Ženy zítřka a ženami zítřka nejsme my, ale naše dcery – a naši synové budou jejich partnery. Kvůli nim je potřeba měnit nejen pay gap, ale celkový přístup, nastavení mysli společnosti, procesy ve firmách.
Rozdíly v platech můžeme rovnou začít.
Důvodem, proč muži nechodí na otcovskou, je u nás právě pay gap. Ten celkově činí 17,9 procenta a většinou je v domácnosti muž ten, kdo přináší větší finance, ještě předtím, než přijdou děti. Takže rozhodování je v první řadě o financích.
Není to potom začarovaný kruh?
Nakousl jste dobré téma: jak rodičovská ovlivňuje rozdíly v platech mužů a žen? Velice zásadně. Ženám se promítá do života a do kariéry a až do odchodu do důchodu se propast nesrovná. Mediánový rozdíl platů oproti mužům je dvacet šest procent u matky jednoho dítěte, třicet procent u dvou a až šestatřicet u tří dětí.
Je klíčová délka mateřské?
Nejen ona. U nás panoval zvyk zůstat s dítětem „jenom“ doma a ty uvozovky zdůrazňuji. M.arter vznikl právě proto, že tu byla čím dál větší poptávka po dospělé potravě pro mozek. Mít práci, založit si podnikání… Právě s tím pomáháme: jak s návratem do práce, tak se začátky vlastního byznysu.
A hlavně poptávka pořád roste. I kvůli ekonomické a energetické krizi, válce – situace se mění z roviny „chci pracovat“ na „musím pracovat“.
To nezní optimisticky.
Nemám ráda zavádějící průzkumy, ale naše komunita má téměř dvacet tisíc rodičů a udělali jsme si v ní vlastní „rychloprůzkum“: Chcete práci, nebo ji potřebujete? Čtyřicet devět procent účastníků odpovědělo, že už ji potřebuje. Když jsme začínali, odpovědi zněly jinak: Chci se vrátit, chci dospělé prostředí…
Teď se finanční i celospolečenská situace mění, lidé peníze nemají. Jsem překvapená, jak narůstá počet samoživitelek. V roce 2020 bylo v Česku 165 tisíc samoživitelů a devadesát procent tvořily ženy. Teď jich je přes 210 tisíc, ale devadesát procent žen zůstává.
Jak M.arter funguje, abyste mohli i jim pomáhat?
Máme tři monetizované byznysové větve. První jsou platby za naše vzdělávací a rozvojové aktivity, ať už B2C od klientů, tedy rodičů, nebo třeba partnerský projekt s Heinekenem pro samoživitele, který jim dává možnost nastartovat kariéru zdarma.
Druhá větev je inzertní portál s podmínkou nabízet flexibilní práci. Třetí pak korporátní sféra, kde firmy platí za pomoc s prorodinnou politikou, s diverzitou, rovností, inkluzí. S oblastí social z ESG, děláme i velké transformace. Zhruba šedesát procent našich příjmů je od firemních klientů. Pak je tu nemonetizovaná část: naše komunita, podcasty, legislativní změny, mentoring, nově podnikatelský inkubátor pro matky.
Nechceme vychovávat a vyrábět kariéristky. Chceme možnost volby
Podnikání totiž může být cesta ve chvíli, kdy nemáte flexibilní nabídku, ale potřebujete živit děti. Doba tímto směrem míří a v žádném případě ji nezastavíme, zásadní bude využívání AI a digitálních dovedností. Proto jsou mentorkami úspěšné ženy, které zvládly skloubit rodinu a kariéru. Přidají reálný prožitek, zkušenosti, hacky. I uvědomění si, že nejde zvládat všechno.
To zdůrazňujete dlouhodobě.
Nechceme vychovávat a vyrábět kariéristky. Když má někdo zájem být „jen“ doma s dítětem, zase ty uvozovky, je to úplně OK. Chceme možnost volby s tím, aby lidi věděli, co pro ně která volba znamená. A aby rodičovská nebyla jen otázkou a odpovědností ženy, ale obou rodičů.
Proto pomáháme sladit rodinný život s kariérou dle potřeb jednotlivých firem i rodičů. Říkám sice rodičů, ale také naše komunita odráží realitu. Je v ní 99,8 procenta žen.
Otázka za miliardu: Jak to změnit k lepšímu?
Loni bylo v Česku jen 5,8 procenta částečných úvazků, flexibilita práce je tu dost často sprosté slovo a něco, čemu se firmy brání. Berou to jako dárek pro zaměstnance, nevidí přínosy pro sebe. Učíme je s tím pracovat.
V naší cílové skupině matek s dítětem do věku šesti let po ukončené rodičovské je zároveň nezaměstnanost kontinuálně až šedesát procent. Máme jedny z nejhorších podmínek v Evropě, Unie nás za to opakovaně napomíná, do toho klesá nabídka home officů.
V roce 2022 jich bylo čtyřicet procent, loni ale sedmadvacet procent – zase kvůli mindsetu. Ve firmách často vládne blok, že tyto ženy nebudou tolik pracovat, protože jejich děti budou nemocné…
Což je objektivně pravda.
Ano, zaměstnankyně-matky malých dětí mají až o třetinu vyšší nemocnost než zbytek zaměstnaneckého mixu, ale je to o nastavení procesů. V Česku vládnou stereotypy. Každý má jasnou představu, jak by se matka měla chovat, ideálně ještě jak by měla vypadat a jak by měla své děti vychovávat.
Jenže pak se podíváme na pracovní trh a ten v roce 2024 nemůže v žádném případě vypadat jako před lety. Doba se mění, zažili jsme covid, nastoupila umělá inteligence, válka nám akceleruje spoustu záležitostí, jen my pořád trváme na tom, že se má všechno dělat stejně.
Pokud chceme rovné podmínky pro ženy, nemůžeme dělat dokola totéž
Mám ráda Einsteinův citát, že definicí bláznovství je dělat dokola tytéž věci a očekávat jiný výsledek. Takže pokud chceme rovné podmínky pro ženy, flexibilní trh práce a prosperující ekonomiku, opravdu nemůžeme dělat dokola totéž. To jsme dělali a jsme tam, kde jsme. Pojďme to dělat jinak a posunout se.
Jak to děláte vy?
Díky partnerům, jimiž jsou CzechInvest či americká ambasáda v Praze, teď například spouštíme sedmiměsíční podnikatelský inkubátor. Je postavený na metodice, kterou prošlo pětadvacet tisíc podnikatelek po celém světě – soustředí se právě na vracející se mámy.
Ono totiž osobní růst, návrat do práce a podnikání řešíte o dost jinak, když se vracíte po ročním sabatiklu na Fidži, anebo když u toho doma máte jednoho, dva či tři prcky. Taky je úplně jiné stavět firmu, anebo ji stavět a řešit k tomu rodinný život. Cílíme na ženy, protože ta potřeba tady je.
Loni bylo v Česku v počáteční fázi podnikání jen 9,4 procenta žen. A to není řeč o startupech, ale o podnikatelích celkově, i o malých živnostnících.
Jaké jsou rozdíly mezi odezvou státu a soukromého sektoru?
Těžká otázka. Stát má i ve své strategii, že tuhle oblast musí řešit, ale je důležité si uvědomit, že stát není startup a nemůže v pondělí něco říct a v pátek to změnit. Byznys je flexibilnější, i když u korporátů také nastupují schvalovací procesy, kolečka a rozpočty.
Umíte firmy v Česku nějak obecně rozdělit?
Jsou tu firmy osvícené, které s tím samy chtějí něco dělat. Pak firmy, co by něco dělat chtěly, ale nevědí, jak na to – a my jsme jim schopni pomoci v jakékoli fázi. A pak jsou firmy, co tohle nemají jako téma. Protože si myslí, že to patří jen do CSR, do dělání dobra. Neuvědomují si, že to, co děláte interně, pomůže hospodářskému růstu, což je přece cílem každé firmy.
Co se podle vás často pomíjí?
Role konkrétního manažera. Máme naši práci rozdělenou na několik stupňů: prvním jsou analýza a strategie a druhým právě práce s myšlením liniového managementu. Můžete totiž mít osvícený board, osvícené HR, zaměstnance, kteří to sami chtějí – ale prorodinnou politiku v praxi vykonává váš liniový nadřízený.
Čímž vůbec netvrdím, že když to neřeší, tak musí být špatný člověk. Třeba jen neví, jak na to. A taky má svoje KPI, svoje metriky a tohle téma mu přijde zbytečné. Proto přichází náš zautomatizovaný komunikační a vzdělávací systém. Dáváme lidem nástroje, které jim mohou pomoci.
Co dalšího by se mělo udělat?
Neřeknu vám instantní radu, díky níž bude za pět minut hotovo, potřebujeme komplementární změnu v celé společnosti. Rodiče mohou řešit svoji proaktivitu, firmy mohou jít naproti rodičům, stát může nastavit podmínky. Pak jako společnost můžeme přestat žít v dogmatismech.
Každý může udělat změnu u sebe, a tím pomoci systému. Jedna páčka, za kterou vezmeme a vše vyřešíme, neexistuje. Příkladem je péče o děti: kvůli válce na Ukrajině musíme umístit do školek a dětských skupin také ukrajinské děti a už předtím jsme s tím měli problém, chybí nám stovky tisíc míst.
To je ukázka, jak spolu vše souvisí. Potřebujete práci – a zároveň mít kam dát děti. Když tuto možnost nemáte, jako rodič stejně nemůžete jít pracovat.
Máte příklad dobrého řešení?
Potřebujeme dostatečnou flexibilitu, protože skočit na první dobrou po dvou či dokonce třech rodičovských na plný úvazek, to je sebevražda. I pro zaměstnavatele.
Někteří naši klienti nemají možnost částečného úvazku, ale dostanou možnost stoprocentního home officu. Je to dílčí řešení, musíte pracovat hodně s time managementem, ale aspoň nějak tam flexibilitu dostáváte. Bez ní to nejde a rodiče to semele. Když nad tím firmy nepřemýšlejí, má to negativní dopad i na byznys.
Existují státy či oblasti, které považujete za vzory?
Když se bavíme o příkladech, musíme si dát do kontextu i jejich historii, bohatství, právní systém, HDP a další záležitosti. Dánsko má oproti nám velice pružný pracovní trh, Švýcarsko úplně jiné bohatství, Skandinávie jako celek jiný přístup… A to jsme se nedotkli regionality.
Čím blíž hlavnímu městu, tím lepší jsou čísla a lépe to funguje. A čím víc jdete na periferii, čísla padají, třeba i zapojení mužů. Je potřeba brát rodinu a děti jako společný projekt obou rodičů. Náš mentoringový program otevírá otázky, jak vše skloubit a zvládat.
Vidíme krásné instagramové profily, ale pravdou je, že spojení rodičovství a kariéry nezvládáme skoro nikdo.
Co s tím?
Je důležité si to přiznat a není důvod, proč to umět zvládat na sto procent. My pomůžeme nadefinovat správná procenta ve správné míře.
Kdy podle vás můžeme dojít do vyhovujícího stavu?
Včera bylo pozdě. Přála bych si to samozřejmě co nejdřív. Mým osobním cílem je, aby ženy nemusely volit mezi rodinou a kariérou. V Česku je v produktivním věku asi pětadvacet procent žen, které nemají děti, ať už je nechtějí, anebo nemůžou mít. A je plně v pořádku je nemít.
Když něco dlouhodobě rvete, můžete urvat sebe
Zásadní je možnost volby, jenže teď je tu spíš možnost boje: když se matka rozhodne studovat, pracovat či podnikat, je pořád na hraně limitů a musí to takzvaně urvat. Ale když něco dlouhodobě rvete, můžete urvat sebe. Píše se rok 2024, měli bychom si uvědomit, že tohle téma je prospěšné pro celou společnost.
Kdy tedy můžeme mít odpracováno?
Opravdu velkou transformaci vidím v horizontu dvaceti let, ale chci to dřív. Ani jsem nesnila, že po pěti letech budeme mít takovou komunitu, že budeme pomáhat měnit legislativu, postavíme vlastní mentoringový program a spoustu dalšího. V tomto směru jsou možná i má osobní očekávání překonána. Zároveň je před námi práce pořád víc než dost.
