Transformace energetiky je jedním z hlavních byznysových i politických témat. Jisté je, že v příštích třiceti letech nás čekají zásadní změny. Ať už odklon od uhlí, dostavba jaderných reaktorů, nebo rozvoj obnovitelných zdrojů. A to vše samozřejmě co nejlevněji. Šéf 2JCP vysvětluje, v čem podle něj leží úskalí budoucnosti energetiky.
S budoucností české a i evropské energetiky je spojena řada otázek, jako je stabilita sítě, energetická bezpečnost a samozřejmě rostoucí cena energií. Odpovědi na tyto otázky, které se týkají nás všech, nehledají jen státy, ale také další firmy z odvětví. Jednou z nich je společnost 2JCP dodávající řešení a technologie pro elektrárny do celého světa. Dodává například německému Siemensu, s britskou KEW Technology zase spolupracuje na vývoji a výrobě modulárního řešení na proměnu biomasy na velmi čistý vodík.
Původně rodinná firma za třicet let v energetice zažila radikální proměny trhu. Dnes se společnost zabývá především dodávkami pro plynové elektrárny, řešeními v oblasti ekologické výroby vodíku a zachycování a ukládání oxidu uhličitého.
Vojtěch Křenovský, který stojí v čele společnosti, se stejně jako mnoho dalších lídrů v oboru musel vypořádat s novými výzvami energetické transformace. Ta se v poslední době upnula na získávání obnovitelné energie ze slunce a větru, které ale podle Křenovského nejsou zdaleka jediným řešením budoucnosti udržitelnější energetiky.
„Veřejná i politická diskuse našla poměrně rychle své mediální vítěze, ale skutečnost je jako vždy o něco složitější, než to na první pohled vypadá. Dává to smysl, tyto technologie jsou snadno pochopitelné, relativně rychle implementovatelné a jejich přínosy jsou hlavně okamžitě viditelné. Jejich obliba je navíc podpořená tlakem na rychlá a efektní řešení, často související s veřejnými dotacemi,“ vysvětluje Křenovský.
Energie ze slunce a větru sice dlouhodobě a výrazně přispívají k dekarbonizaci, jejich schopnost pokrýt stále se zvyšující energetické potřeby společnosti má podle Křenovského své limity, zejména pokud jde o stabilitu dodávek a závislost na přírodních podmínkách. To zatím nároky nepokryje.
Vítr se otáčí
Poptávka po obnovitelné energii nicméně prudce roste, jenže spolu s tím rostou také náklady na jejich budování. Právě skokový nárůst cen zastavil některé projekty větrných elektráren.
U našich západních sousedů však turbíny i přesto porostou. Největší německý výrobce elektřiny RWE příští rok plánuje zahájit megalomanský větrný projekt. V Severním moři u ostrova Juist začne stavět rozsáhlé větrné parky, do kterých podle odhadů investuje dohromady pětapadesát miliard eur, v přepočtu 1,3 bilionu korun.
Právě Severní moře bylo díky relativně stálému proudění větru a mělkým vodám tradičně domovem nejvíce větrných turbín. To se ale kvůli klimatickým změnám začíná měnit. Převládající proudění od severozápadu bude pravděpodobně slábnout a s tím spojený počet větrných dnů klesat.
I v Česku se větru bude dařit. Podle studie Akademie věd mohou do roku 2040 v Česku větrné elektrárny pokrýt až dvacet osm procent spotřeby elektřiny. A to zejména v kraji Jihomoravském, Moravskoslezském a na Vysočině.
„U těchto obnovitelných zdrojů energie je zásadní stabilizovat síť a mít záložní zdroje, když zrovna nefouká a nesvítí. A nezapomenout na to, že když už zelenou energii máme, tak jak ji co nejefektivněji uchovat, abychom ji mohli používat, když potřebujeme,“ doplňuje svůj pohled Křenovský.
Nenechat se uchlácholit
V Česku je stále nejvíce skloňované jádro, která se zatím jeví jako nejsilnější hráč české energetiky – v roce 2021 se zasloužila o 35 procent veškeré vyrobené elektrické energie v zemi. To je téměř dvojnásobek, než tomu bylo na začátku roku 2000 (20 %). Jaderná energie je však svázána mnoha regulacemi a vyvstává z ní problém, jak bezpečně uchovat jaderný odpad. Dalším minusem je zdlouhavá výstavba a astronomické náklady ve stovkách miliard za jeden jaderný blok.
„Jádro nás asi nemine, ale neměli bychom se jím nechat uchlácholit. Osobně si myslím, že tady bude stát více menších modulárních reaktorů SMR, než tu budou stát dostavěné Dukovany. To je zatím spíš taková fata morgana,“ obává se Křenovský a opakuje, že bychom neměli sázet na jednoho koně, ale naopak tvořit funkční mix.
Do takového mixu podle Křenovského v současné situaci patří plynové elektrárny. Například v Mělníku nebo Opatovicích tepelné elektrárny investují do plynových zdrojů. „Já osobně ve fosilním palivu nevidím sprosté slovo. Podle mě není špatně budovat plynové elektrárny, pakliže budou propojené s technologiemi na separaci skleníkových plynů jako carbon capture.“
Částečná náhrada uhlí za plyn bude podle jiných názorů jen dočasná. Místo zemního plynu by se měly postupně začít používat nízkoemisní plyny jako biometan nebo vodík, který je z dostupných alternativ nejšetrnější. Ty jsou ale podmíněny novými technologiemi.
„Rychlejšímu rozvoji některých technologií často brání jejich složitost a neschopnost vysvětlovat. Převod slunečního záření nebo větru na energii lidé snadněji pochopí, ale například technologie, které kombinují fyzikální a chemické principy jako třeba zachytávání uhlíku, už jsou složitější, a tím pádem nejsou tak trendy.“
Co v rychlé transformaci energetiky zatím chybí, jsou podle něj odvážní investoři, kteří by trh dokázali rozhýbat. „Potřebujeme investice, které nakopnou vývoj, a pak teprve uvidíme, jestli mají šanci na komerční úspěch. Proto je teď důležitá subvence, ať už evropská, nebo státní. Edisona taky musel někdo sponzorovat, než vymyslel žárovku. I politické gesto může dodat odvahu investorům,“ sdílí svůj pohled Křenovský.
Energetické transformace se chytají také velká jména fosilního průmyslu jako Orlen, který realizuje řadu vodíkových projektů a má ambici stát se lídrem v zavádění vodíkové mobility ve střední Evropě. Do roku 2030 chce do vodíku investovat v přepočtu kolem čtyřiceti miliard korun.
Spolu s rostoucí poptávkou a odklonem od fosilních paliv budeme v budoucnu čelit růstu cen a na to bychom se podle Křenovského měli připravit. „Já vždycky říkám, že mám strach z lidí, kteří chtějí plnit Green Deal, ale na prvním místě mají jenom peníze. Když to budeme brát ještě přes ekonomickou stránku věci, tak cíle Green Dealu v životě nesplníme,“ míní.
„Musíme se zamyslet, jestli budeme v Evropě ochotni si za to, že se chováme nějak zodpovědně a šetrně, zaplatit víc. Ono se to samozřejmě hůř vysvětluje člověku, který má třicet hrubého na pásce. Ale mě osobně mrzí to, že člověk, který tam má stovky tisíc, to není ochotný pochopit,“ uzavřel Křenovský.
Společnost 2JCP patří do průmyslového portfolia investiční společnosti Jet Investment miliardáře Igora Faita. V současné době má více než 650 zaměstnanců v závodech v Račicích, Třebíči, Novém Městě nad Metují, Ripley (Velká Británie) a Jacksonville (USA). Exportuje do padesáti zemí světa a pomáhá řešit specifické potřeby klientů týkající se výroby vodíku, zpracování odpadu, zachytávání uhlíku a dalších technologií.
