Sedím v sauně v Národním divadle. Nade mnou je silueta české vlajky, v odpočívárně neonový český lev. Když se vykloníte z okna, vidíte Pražský hrad i Vyšehrad. Ano, ulice se jmenuje Národní a kousek odtud teče naše národní řeka Vltava. Víc národní místo snad ani nenajdete, s Řípem a Blaníkem na mě nechoďte. Na tomhle místě, v potu, přemýšlím, jaké je Česko roku 2024.
K tomu přemýšlení mě samozřejmě – jako asi i vás – vede ten prostý fakt, že mám svojí zemi upřímně rád a chci, aby se v ní žilo lépe než teď. Špatné to tu není, ale rozhodně by to mohlo a mělo být lepší. Sakra! Zatím tu teď máme smrádek a teplíčko, ostatně jako už tolikrát.
Kromě téhle lásky k vlasti, vlajce, lvu i Vltavě o tomhle tématu přemýšlím proto, že už sedmnáctého října v Karlových Varech odstartujeme mimořádně nabitý festival idejí Lepší Česko. Na téhle akci – a nechci říkat konferenci, protože je to svým formátem něco jiného, něco víc – se sejde elita českého byznysu, politiky, vědy, kultury.
Foto Forbes Česko
Pětašedesát řečníků na hlavním pódiu v Císařských lázních, očekáváme víc než 600 hostů, spousta doprovodných akcí. Velká věc, největší, jakou Forbes dělá, a s velkou, snad pro někoho patetickou myšlenkou.
Chceme být součástí vize pro Česko, chceme vyprovokovat nejchytřejší mozky Česka, nejvlivnější lidi naší země, aby o ní přemýšleli, přicházeli se svými nápady a názory. A to všechno proto, že cítíme, že Česku taková vize bolestně chybí.
Mohl jsem si sem, do té sauny, vzít texty, které jsem na tohle téma napsal v minulosti. Ale nač se dívat do zpětného zrcátka, mě zajímá spíš pohled dopředu, přes čelní sklo. Pochybuju, že si někdo tyhle texty pamatuje, ale kdyby náhodou ano, tak pardon, pokud se budu opakovat.
Do Karlových Varů mám na začátek konference už připravenou první větu, kterou, když ji napíšu sem teď, připravím sebe i účastníky o pěkný ice breaker, česky bourač ledu. Ale co, ta věta je – bohužel – tak výstižná, že ji klidně použiju dvakrát.
Tu větu jsem okopíroval z titulku z iDnes.cz a ta věta zní: Zpomalte rychlovlaky!
Tohle je Česko roku 2024. Kafka i Václav Havel spisovatel by zajásali, král Ubu by měl nové úderné heslo a naše země, co ji tak milujeme, má evidentně nový slogan místo prázdného Country for the Future. Můžeme mít mrazivě absurdní: Czechia. Slow down high-speed trains!
V tom článku šlo samozřejmě o to, že starostové dotčených obcí se bojí hluku a celkového zásahu vysokorychlostních tratí, přístup „not in my backyard“ tady logicky funguje a dohnalo je to až k téhle nesmyslné a bizarní myšlence o zpomalení rychlovlaků.
Jenže, v naší zemi se absurdní drama píše lehce, takže starostové si můžou s klidem oddychnout – podle nejnovějších dokumentů se stavby jednotlivých úseků posouvají zase, poněkolikáté, o několik let.
Takže zatímco první šinkansen vyjel v Japonsku v roce 1964, první TGV ve Francii v roce 1981 a první AVE ve Španělsku v roce 1992, Česko počítá s prvním rychlovlakem v roce 2035 až 2040… Sedmdesát let po Japoncích, třiačtyřicet let po Španělech. A ještě si je trochu přibrzdíme.
Ne že by rychlovlaky byly to nejdůležitější na světě, ale je to dobrá paralela. Takhle je to u nás prostě se vším. Všechno tady u nás trvá strašně dlouho, vleče se to. Do strategických a velkých věcí, pokud je vůbec dáme dohromady, mluví každý. Každý má právo věci zpomalovat, a to dokonce i rychlovlaky.
Každý má taky právo cokoli odložit, zkoumat, schvalovat, vracet… Absurdita zalévá trávník alibismu, z nějž se v Česku stal prales, přes který není vidět cesta ven a kde to pěkně tleje, kypí a hnije.
Česko roku 2024 je k nesnesení pomalé, do sebe zahleděné, bez vize a vedení. Vláda je žel bohu slabá, a ač zvládla výjimečné krizové situace na svém startu vlastně obdivuhodně, teď z ní není cítit ani směr, ani energie, ale až na výjimky jen bezkoncepční bezradnost posledního roku vládnutí. Hlavní město, kde sedím v té sauně, by taky mohlo být jako metafora a paralela na tu českou pomalost, je ospalé jako její primátor a energické jako jeho radní.
Blýská se na lepší, řeknete možná. Do Varů se už letos dostanete po dálnici, která je o šest a půl kilometru delší než vloni! Ano, bez sarkasmu, to je fakt a fakt je, že se konečně staví, a docela rychle, do Varů je rozestavěno dalších třicet kilometrů, letos se v celém Česku otevře celkově rekordních 118 kilometrů navíc.
Vltavská filharmonie, snad symbol rychlejšího a lepšího Česka, se klube podle plánů a snad opravdu vyroste – stejně jako symfonický sál v Ostravě či Brně, stejně snad jako mrakodrap v Ostravě. Stačí tohle? A všimli jste si, kolikrát jsem musel použít slovo snad?
Ne. Celá země i podle statistických čísel, kterými vás nechci tady ze sauny zahlcovat, stagnuje. Přešlapuje na místě. Neroste. Je nějaká omráčená, pivem paralyzovaná, knedlíky nakynutá a zelím nadmutá. Nehybná. Možná za to může ta otřesná, tlumící, leč chutná česká dieta. Možná stačí zrušit knedlo vepřo zelo a je to?
Přehání, saunař, řeknete si. Možná. Ale spíš ne. Přijeďte se podívat na konferenci do Varů. Kus po dálnici, kus po okreskách. Vlak ani nezkoušejte.
Ale lámejte si hlavu spolu s námi. Jak rozhýbat Česko? Jak ho popostrčit? Kdo má narýsovat vizi země? Tahle vláda? Ta příští? Prezident? Byznysmeni?
Ve Varech si tyhle otázky budeme klást a budeme na ně hledat odpovědi. Spolu s mimořádně nabitým sálem nejchytřejších a nejvlivnějších lidí Česka. Snad i spolu s vámi.
Protože Česko přece nemusí být tumpachové po pěti pivech, říhající po vepřovém a líné po všem dohromady. Nechci věřit tomu, že jsme k téhle roli idiotských Švejků bohem předurčeni… Tak 17. 10. v Karlových Varech. Víc najdete TADY.
Foto Forbes Česko
