Ten paradox ho nutně musel napadnout. Muselo ho napadnout, že se výraznou měrou zasloužil o vznik státu, který jej poslal do vězení. Muselo ho to napadnout, než za mřížemi zemřel. Podivuhodný a především trpký je osud Jiřího Stříbrného, jednoho z klíčových mužů 28. října.

Jiří Stříbný? S Masarykem si ve vlaku dát partičku karet nemůže a nejspíš je mu to líto, poněvadž karty jsou vedle politiky jeho velkou vášní. Točí se rovněž kolem podnikání, i to samozřejmě přináší zábavu, ale marná sláva, skutečné vzrušení přináší jen politika a hazard, což je vlastně někdy jedno a to samé.

Jenže Masaryk hazarduje – a to dost – pouze v politice. Je-li politika neřest, pak je jeho jedinou. V ní je mistrem, nezpochybnitelnou autoritou, Stříbrný je proto rád, že mu poslanecká cesta z vídeňského říšského sněmu do Prahy umožnila bližší seznámení.

Tím spíš je takové setkání v čase Rakousko-Uherska příhodné, že oba hoří pro stejnou věc: Stříbrný to spolucestujícímu dokazuje, když mu místo hraní karet líčí, jak si chodí na Bílou horu pravidelně připomínat bezpráví páchané na českém národu.

Děvkař a opilec! Ani v těch nejzákladnějších věcech nezvládal sám sebe!

Truchlivé rozjímání na Bílé hoře… Z dnešního pohledu se takové gesto jeví přepjatě patetickým. Ale to je právě to, že z dnešního pohledu, poněvadž takové sepětí s národem necítíme, nejsme toho schopni. Masarykovi je každopádně tenhle chlapík s divokým pohledem sympatický a v budoucnu se to projeví.

Budoucnost? Ta bližší přinese těsné sblížení těch dvou z vlaku, vzdálenější velké rozkmotření. Ve filmu Hovory s TGM z roku 2018 je výmluvná scéna, kterak prezident kráčí parkem, nevnímá za sebou téměř poskakujícího Karla Čapka, kope do kamínků a spíš pro sebe říká: „Stříbrný… Děvkař a opilec! Ani v těch nejzákladnějších věcech nezvládal sám sebe!“

Masarykův odsudek ale nebyl tím nejhorším. Zdaleka ne. Přišly jiné, fatálnější. Vlastně ty nejfatálnější. Hrdinovi našeho příběhu vzaly život. Zavedly ho do labyrintu, z něhož nevedla cesta ven.

Ale teď žádný labyrint, teď vede cesta po kolejích z Vídně do Prahy a Stříbrný v kupé živě diskutuje s mužem, kterého budou na stejném pražském nádraží o pár let později vítat jako první československou hlavu státu.

Nemalou zásluhu na tom bude mít i Stříbrný, rodák z Rokycan. Masaryk je ještě v exilu, když se Stříbrný dostaví ráno 28. října 1918 do pražského Obecního domu, kde s Antonínem Švehlou, Aloisem Rašínem, Vavro Šrobárem a Františkem Soukupem začínají připravovat vyhlášení republiky, odtržení od Rakousko-Uherska. Ještě tentýž den večer k tomu dojde.

Úplně vyhráno ovšem ještě není, kdepak: nocí na 30. října zalomcuje zpráva, že rakouští vojáci vyhlašují v Praze stanné právo. Sotva republika vznikla, už může být udušena silou, ale rakouský velitelský sbor se nechá přesvědčit, ať ji nechá dýchat, ať složí zbraně. Kým se nechá přesvědčit? Karbaníkem, který v tuto chvíli sází na jednu kartu, na kartu s trikolórou, a nejen on shrábne bank.

Být součástí velké politické hry a v ní míchat kartami, to Jiří Stříbrný uměl. Jenže…

V kartách někdy prohrál až dvě stě tisíc za večer, jednou prohrál i státní automobil.

Krátce po zrození republiky zaujal coby důležitá persona post ministra železnic, hezky nyní ladilo, že se s prezidentem spřátelil ve vlaku. Po dvou měsících se ale z funkce pakuje, poněvadž náruživě mastil karty s pokladníkem Městské spořitelny a ten kvůli tomu zpronevěřil 300 tisíc korun.

Světské radovánky, speciálně „čertovy obrázky“, byly zkrátka slabinou jinak schopného muže. Jeho politický oponent Václav Klofáč uvedl: „V kartách někdy prohrál sto až dvě stě tisíc za večer, jednou prohrál i státní automobil, který ovšem druhého dne vyplatil.“

V tomto případě šlo o úmyslně zveličenou pomluvu, jež byla vyvrácena. Vycházela však z reálného faktu, že Stříbrný byl náruživým gamblerem, který v různých podnicích prohrával značné sumy a ohrožoval tím vlastní kariéru.

Přesto byl ministrem různých resortů celkem pětkrát. Vzdor různým aférám a podezřením z machinací, do nichž se především pohybem v polosvětě hazardu vcelku zákonitě namočil.

Avšak plocha, po níž sklouzl k nezadržitelnému politickému pádu, se definitivně naklonila, když do jeho Československé strany národně socialistické vstoupil Edvard Beneš a začal ji směřovat jinam.

Beneš, jak známo, byl velký oblíbenec Masaryka, který naopak dával ruce pryč od Stříbrného. Tytam byly doby, kdy byl prezidentovým favoritem Stříbrný – hradní pán dokonce půjčil Stříbrnému čtvrt milionu korun na podnikání, a když jejich vztahy ochladly a on sumu požadoval zpět, označil ji dlužník za úplatek…

Masaryk také v souvislosti s událostmi 28. října vyzdvihoval roli exilu na úkor domácího odboje – i to se Stříbrného silně dotýkalo, protože byl hrdý na úlohou, již v Praze sehrál. Buď jak buď, někdejší ministr železnic byl odstaven na vedlejší kolej.

Na Hradě se od něj odkláněli čím dál víc pod vlivem dalších informací, které kolem Stříbrného prosakovaly. Coby šéf železnic údajně nakupoval od svého bratra Františka, majitele dolu, uhlí za přemrštěné ceny. Navíc byl Jiří Stříbrný viněn ze sympatií k nastupujícímu fašismu.

V roce 1926 byl vyloučen z Československé strany národně socialistické, v níž byl třicet let, v tomto samém roce zakládá s bratrem tiskárnu Tempo. Způsob financování byl minimálně zčásti dosti nejasný, vyskytla se podezření z obcházení daní, těžko soudit, nakolik oprávněná.

Jisté je, že Jiří Stříbrný ovládal řadu způsobů, jak si opatřit peníze. „Z těch méně obvyklých, ale o to ilustrativnějších byl zisk z prodeje známek. Jako ministr pošt a telegrafů si opatřil všechny první známky republiky, tehdy za nepatrnou nominální hodnotu. Když je posléze prodal, učinil tak již za 26 tisíc korun,“ píše Libor Vykoupil ve studii Jiří Stříbrný, portrét politika.

Rotačky Tempa vrhaly do světa bulvární plátky, pornografii a byly k mání i československým fašistům. Prostřednictvím Tempa byla kydána špína na Hrad a Jiří Stříbrný měl v té době k fašismu skutečně blízko.

Jeho náklonnost k hnědé ideologii skončila v okamžiku německé okupace republiky, jejímuž vzniku výrazně napomohl. Jako majitel tiskárny poté zůstával apolitický, a pakliže se před vpádem hitlerovců ostře a nevybíravě navážel do Beneše, během válečných let neřekl proti Masarykově nástupci křivé slovo.

Veřejnost neviděla ve Stříbrném pomahače okupantů a silně kritizovala jeho odsouzení na doživotí.

Beneš mu však neudělil milost, když byl po válce odsouzen k drakonickému doživotnímu trestu za zločiny proti republice. Podle historiků se potrestaný stal obětí zjitřené poválečné atmosféry a – jakkoli pochopitelné – hysterické potřeby vyřizování si účtů.

„Veřejnost – i ti, kteří ho nenáviděli – neviděla ve Stříbrném zrádce republiky a pomahače okupantů a silně kritizovala, když byl odsouzen k doživotí,“ vzpomínal jiný tehdejší politik a národohospodář Ladislav Feierabend.

Politik a buřič už vězení poznal za časů monarchie, coby jedenadvacetiletý byl za mříže vsazen za kritiku císaře Františka Josefa.

Vzpomněl si na to v československém žaláři? Každopádně se ze „šatlavy stařičkého mocnáře“ dostal. Na rozdíl od toho zřízeného vlastí, za niž horoval, o jejíž vznik se zasloužil.

Jiří Stříbrný zemřel ve valdickém kriminále 21. ledna 1955.