Když se píše o filmech uvedených na festivalu v Cannes, dost často se zmiňují několikaminutové potlesky vestoje, kterými první diváci odměňují zkoprnělé tvůrce na galapremiérách. Ne vždy se ale dodává, že takové reakce patří na festivalu k bontonu, tudíž je vyvolává projekce každého snímku bez ohledu na kvalitu.

Jedině v Cannes se také může stát, že se „pouze“ pětiminutový aplaus označí jako „vlažný“, jako to magazín Variety udělal po premiéře nového Indiana Jonese.

Z něho chtělo studio Disney patrně udělat letošního Mavericka, který vstříc globálnímu úspěchu startoval na festivalu loni, jenže se to ani přes dojatého Harrisona Forda oceněného čestnou Zlatou palmou patrně nepodaří kvůli špatným recenzím, díky nimž už teď čeká tohle dobrodružství na premiéru s pachutí.

Mnozí nechápou, proč se studio rozhodlo film za 300 milionů dolarů takto potopit měsíc před uvedením v kinech, do nichž se pravděpodobně řítí velký propadák.

Sázka na Cannes se naopak letos vyplatila firmě Apple a studiu Paramount, které dlouho před říjnovou premiérou na jih Francie dovezli novou detektivku Martina Scorseseho o vraždách příslušníků indiánského kmene Osedžů Killers of the Flower Moon.

Je z toho prý další strhující portrét zkorumpované Ameriky, který osmdesátiletý žijící klasik režíruje jako odvážný mladík kypící nápady. Tříapůlhodinovou stopáž už skoro nikdo neřeší, zato se v superlativech mluví o hereckých výkonech Leonarda DiCapria a zejména neznámé Lily Gladstone.

Pokud jsme u mimosoutěžních filmů, které vyvolávaly největší mediální zájem, je třeba zmínit ještě zahajovací titul Jeanne du Barry – Králova milenka režisérky Maïwenn, s nímž se ve vedlejší roli mluvené ve francouzštině vrátil Johnny Depp.

Stejně jako na festivalu ve Varech, i tady se na něho často čekalo, přesto jeho návštěva rozhodně neprošla bez povšimnutí. Bylo znát, že angloamerická média na něj mají i po jednom z vyhraných soudů stále pifku, přijetí v Evropě je ale mnohem vřelejší. Na jeho opravdový comeback si však podle rozpačitých reakcí spíš ještě počkáme.

Všechny zmíněné snímky se dřív nebo později podívají do českých kin, lokálního distributora ale zatím nemají opravdoví vítězové letošního ročníku. Snad se to brzy napraví, protože podle mnohých komentátorů letos doopravdy vyhrál nejlepší titul v hlavní soutěži.

Režisérka Justine Triet si odnesla Zlatou palmu za drama Anatomie pádu, v němž spisovatelka v podání Sandry Hüller čelí podezření z vraždy manžela. Takhle to zní skoro banálně, výsledek je ale prý mistrovským cvičením v ambivalentnosti, kdy alibi potřebuje i domácí mazlíček.

Hüller, kterou jste mohli vidět třeba i na Pražském divadelním festivalu německého jazyka, se objevila i v dramatu Zóna zájmu režiséra Jonathana Glazera, které získalo druhé nejprestižnější ocenění, Velkou cenu poroty.

Adaptace knihy nedávno zesnulého Martina Amise prý platila za nejděsivější titul letošního ročníku. Odvíjí se totiž výhradně v obrazech každodennosti rodiny komandanta v Auschwitzu, která tráví svoje dny u krásného jezera, kde se ozývají skřeky z nedalekého koncentračního tábora, jimiž se však famílie nenechá vyrušovat.

Už brzy se do českých kin podívá z Cannes také nový film Wese Andersona Asteroid City, který vypadá prostě jako nový film Wese Andersona. Na Netflixu pak uvidíme černohumorný snímek May December s Julianne Moore a Natalií Portman, který streamovací platforma na přehlídce koupila za 11 milionů dolarů.

A pokud budeme smutní z toho Indiana Jonese… tak se i do českých kin z Cannes řítí reparát. Film Chiméra o vykradačích hrobů režisérky Alice Rohrwacher označil web IndieWire za „nejlepšího Indiana Jonese roku“, a dokonce píše, že je víc zábavný, sexy a s lepším záporákem.