Patří mezi nejvýznamnější české architekty multifunkčních budov a je autorem vůbec největších realitních projektů miliardáře Radima Passera i druhého nejmajetnějšího Čecha Karla Komárka. V budovách s jeho otiskem sídlí nejvýznamnější firmy tuzemského byznysu. Přesto však o Janu Aulíkovi není příliš slyšet.
Společně se svým týmem z ateliéru Aulík Fišer architekti, který vlastní s Jakubem Fišerem, je přitom podepsaný pod projekty, jejichž souhrnná hodnota dosahuje výše desítek miliard korun.
Pro developerskou firmu Radima Passera Passerinvest projektoval Aulíkův tým většinu staveb v kancelářském komplexu Brumlovka v pražské Michli, kde mají centrálu společnosti jako ČEZ, Hewlett Packard, Microsoft, O2 nebo Moneta Money Bank. A jen pár kilometrů od ní aktuálně připravuje pro stejného miliardáře také víceúčelové centrum Roztyly Plaza.
Zkraje loňského roku pak na druhém konci metropole Aulíkův tým dokončil administrativní komplex Bořislavka Centrum, jehož zadavatelem byl český byznysmen Karel Komárek. Pro jeho investiční skupinu KKCG, která v objektu na Evropské ulici našla nové sídlo, šlo dokonce o vůbec největší realitní investici v historii.
Převážně díky těmto projektům, které jsou nejen hojně diskutované odbornou veřejností, ale které posbíraly i řadu oborových ocenění, přesahuje obrat architektonického studia sto milionů korun a rok od roku roste. Zvyšuje se i počet jeho zaměstnanců, který se nyní blíží dvěma desítkám, což v našich končinách odpovídá mírně většímu ateliéru.
„Mám pocit, že jsem konečně získal a stabilizoval dobré spolupracovníky a své následovníky,“ pochvaluje si Jan Aulík v obsáhlém rozhovoru pro Forbes. „V ateliéru dnes pracují lidé, kteří jsou schopní ze mě velkou část povinností sejmout a já se mohu více uvolnit ke koncepční práci, kterou jsem nikdy v takovém rozsahu nemohl dělat,“ doplňuje muž, který profesně vyrostl v architektonické kanceláři proslulých manželů Machoninových, autorů brutalistních staveb jako například obchodního domu Kotva či karlovarského hotelu Thermal.
Architekt Jan Aulík před projektem Bořislavka Centrum, který projektoval.
Co vás momentálně zaměstnává nejvíce?
Pokračujeme v dokončení areálu Brumlovky, jejíž budování jsme zahájili před těžko uvěřitelnými takřka třiceti lety. Aktuálně tam máme připravené tři nové projekty a pro téhož klienta se staví rovněž administrativní budova na Nových Roztylech. Tyto nové projekty jsou mimo jiné zajímavé tím, že půjde o skutečně multifunkční budovy, které budou mít administrativní i bytovou funkci. Do devátého patra prvního z nich budou kanceláře a nad nimi bude pět pater bytů, což bylo dříve nemyslitelné.
V oboru působíte téměř čtyři dekády. Jak se kromě požadavků na multifunkčnost architektura za tu dobu posunula?
Mírně se mění typologie, ale není to nic revolučního, spíše jde o pomalé evoluční změny, částečně je tu vliv home office. Část lidí už v kancelářích nemá pevné pracovní místo, v mnoha případech ho nemá dokonce ani vedení. Už se to měnilo před covidem, pandemií se to jen prohloubilo. Nadále roste množství neformálních pracovních zón, potom jsou tu relaxační zóny, někdy i hudební zkušebny, místo na cvičení. Lidé dneska pracují nejen v kanceláři.
Zatímco prostředí vevnitř vypadá významně jinak, zvenku a po technologické stránce se tolik nemění. Konkrétně v konstrukcích a materiálech je vývoj za třicet let velmi pomalý, i když firmy ho samozřejmě deklarují. Až mě to trochu zaráží.
Umíte si představit větší posun?
Umím si představit leccos a představuji si to rád. Mám rád věci, které jsou experimentální povahy a koukají se do budoucna. Současná doba je ale zvláštní. V devadesátých letech, v době naivity a začátku, jsme neměli takovou nedůvěru vůči civilizačnímu rozvoji. Není to jen o materiálech, ale také o nechuti a nedůvěře veřejnosti ke stavění vůbec. Lidé nevítají, že se buduje něco nového, spíše se jim to nelíbí, mají k tomu výhrady, což má velký vliv na rozvoj.
Čemu to přičítáte?
O tom často přemýšlím, je to asi důsledek více vlivů. Jsem schopen pochopit, že lidi moderní architektura zklamala, má to svoje důvody. Většina průměrných moderních budov ve srovnání s historickou architekturou je méně krásná, slabší myšlenkově v konceptu i v detailu.
Bořislavka Centrum
Bořislavka Centrum
Bořislavka Centrum
Bořislavka Centrum
Bořislavka Centrum
A ta stagnace architektury u nás? Co ji způsobuje?
Je tu hodně možných příčin od nových sociálních a environmentálních doktrín přes rigidní památkářské postoje, ale úplně v pozadí je podle mě všeobecná energetická úzkost světa. A to nemyslím tu současnou, že se pár měsíců nazpět zdražila elektřina a plyn.
Mám na mysli energetickou úzkost, která začala v roce 1973 s ropnou krizí, tehdy skončila doba krásných brutalistních staveb, které přestaly být nadále energeticky udržitelné. Tím zároveň skončila architektura s posledními masivními a propracovanými autentickými detaily, zejména v pohledovém betonu. Nadále to jsou u větších budov povětšinou zavěšené dekorace.
V 19. století vyvolala civilizační optimismus pára a s ní spojená průmyslová revoluce. Lidé věřili v techniku a rozvoj. Později, začátkem 20. století přišlo masové využití elektřiny, v druhé polovině dvacátého století jádro a s tím vším spojené velké naděje a projekty. Ale teď se zdá, že současné robustní, velké zdroje energie tady nebudou úplně navždy a mají svoje důsledky.
Situaci by zásadně mohl změnit nějaký nový impulz nevyčerpatelného energetického dostatku. Skutečný civilizační optimismus nám může dát jen nový zdroj energie. Alternativní zdroje energie postačí skutečně jenom na udržení statusu quo. Pak by se opět mohly otevřít nové možnosti a mimo jiné i nová radost ze stavění a opět futuristické projekty.
Co by to mělo být?
Zřejmě zvládnutá termojaderná fúze. Kdyby se v následujících deseti, dvaceti letech podařilo využít energii vznikající během tohoto procesu, svět by získal levný a ekologický zdroj, který by umožnil zásadní inovace v průmyslu, dopravě a vývoji nových materiálů i pro stavebnictví. To alternativní zdroje energie zřejmě nedokážou.
V současnosti jsme na jedné straně velmi omezeni dočerpatelnými surovinami, které globálně budou docházet. Na druhé straně nás limitují nevyhnutelná omezení, jako je například větší sledování uhlíkové stopy, která jsou samozřejmě logická.
Kvůli tomu ale nepůjde tolik používat vysokopevnostních materiálů, například betonů či oceli, které mají vysoké nároky na energie. Naopak budeme muset více pracovat s jinými materiály, dřevem a recykláty, které však nejsou tolik pevné, což omezuje možnosti toho, co si lze při navrhování experimentálních nebo smělých staveb dovolit.
Každý rok se přitom předpisy energetické úspornosti utahují. Osobně z toho nemám radost, ale respektuji to, chápu to. Věřím proto, že pokud by se objevil nový zdroj energie, který s sebou přinese i nové únosné materiály, nové izolace, vnese to i do architektury opět pozitivní vlnu. Pokud se to nepovede a neobjeví se, svět se asi nezhroutí. Ale jak se pět set let zvětšovala okna tak se zase začnou zmenšovat zpátky.
Kam tedy podle vás současná architektura směřuje?
Bohužel trochu stojí na místě, a to v protikladných polohách. Je buď postavena na tradičních a konvenčních stavbách, kde se dá dosáhnout nízké energetické náročnosti, ale o nějakém hledání nové formy se nedá hovořit, anebo je tu opačný extrém v podobě velmi vysokých a prvoplánově výrazných skleněných staveb, vznikajících masově především v Asii. Menší část z nich nevypadá špatně, alespoň na první pohled. U většiny z nich hlubší estetiku a městotvornost nevidím.
Chybějící vize sídel budoucnosti se legračně projevuje i v současných sci- fi filmech. Symbolem futurismu je i v celkem slušných a výpravných snímcích v interiérech po sto letech nadále hlavně eskalátor a celkově pak koláže Šanghaje s Dubají a tak dále. Vypadá, že ani animační vývojáři nemají z čeho čerpat.
Jste coby rodilý Pražák spokojený s tím, jak momentálně vypadá česká metropole?
S historickou částí vyjma poničení primitivními obchůdky pro turisty velmi. S tou snad ale nikdo nemůže být nespokojený, protože je vizuálně fantastická, funkční využití je bohužel podstatně slabší. Moderní části s tím srovnatelné nejsou. Městské prostředí ulic jako celek se ale v posledních letech výrazně zlepšuje
Chybí Praze moderní architektura?
Každopádně. Kvalitní moderní architekturu Praha postrádá.
Co konkrétně by město pozvedlo?
Činy, které přesahují běžný komerční rámec. Malé objekty i velké domy, úpravy a rekonstrukce, které mají větší ambice než jen všechno zjednodušovat. Zásahy, které když do města vstoupí, nejenže čerpají ze svého okolí, ale samy přispějí ke kráse místa, přinesou okolí něco nad rámec tabulky stavebního programu.
Z hlediska soft urbanismu se toho v posledních letech mění hodně, dějí se dobré věci, jako jsou úpravy ulic pro pěší a kola, přibývá stromů. V rovině skutečného civilizačního rozvoje města se toho ale odehrává málo.
Proč takové stavby nepřibývají?
Ony přibývají, ale pomalu a málo odvážné. A odvahu vážně nevidím jenom ve výškové hladině. Ekonomické důvody samozřejmě taky hrají roli. Ale v pozadí je i kolektivně sdílená nechuť části aktivních občanů k takovým projektům, o níž jsme se bavili. Tak to se pak nedá investorům divit, když je to dražší, a ještě s tím mají problémy.
Změní se tohle nastavení někdy, když primárními staviteli jsou soukromí developeři, jejichž záměrem je především vydělávat?
Muselo by se to u části z nich trochu změnit v jejich hlavě, ale hlavně v tom kolektivním vědomí. Primárními staviteli kromě období nesvobody byli vždycky soukromníci a ti byli často i těmi, kdo přinášeli do stavění pokrok. Kromě výjimečných staveb, jako je třeba filharmonie a nemocnice, je hlavní objem rozvoje města v rukou soukromníků a nemyslím, že by se to mělo měnit.
Město kromě výjimečných staveb může možná stavět standardní služební a startovací byty, ale do zásadních architektonických experimentů v běžné výstavbě by se s veřejnými penězi pouštět nemělo.
Bořislavka Centrum
Je to něco, co vy akcentujete před svými klienty? Říkáte jim, ať do projektu investují více peněz, protože se jim to vyplatí?
To jim vážně neříkám. To musejí mít srovnané v hlavě a bance sami, než se potkáme. Někdy se přimlouvám za velkorysost na nějaké části, jednotlivosti nebo instalovaném uměleckém díle. Oni tvoří zadání, to je zásadní. Velkorysost je samozřejmě mnohem jednodušší pro investora než pro developera, který vše chystá k prodeji.
Co je ovšem nutné si také uvědomovat, je to, že město nestojí na výjimečných výrazných stavbách, ale na městských blocích. Bořislavka není žádný návod na masovou produkci. A město tvoří zejména jednotlivé slušné, jednoduché a neinvenční domy, tak to bylo povětšinou vždy. Současný městský blok sice může vypadat o hodně jinak než blok z minulých století, ale pořád musí být schopen vytvářet srozumitelné prostředí města.
Jakou stavbu, která není spojená s vaším jménem, byste v Praze vyzdvihl?
Mám rád Zlatý Anděl od Jeana Nouvela. Vytvořil silné, živé městské prostředí a přiměřenou, krásnou architektonickou formu. Je to příklad moderní architektury, navržené tak dobře, že bude fungovat i za sto let. Přitom je přesně čitelné, v jaké době byla budova udělaná. To je dobré.
Zlatý Anděl od Jeana Nouvela
Příliš rozhovory nedává. Dost možná proto čerstvě čtyřiašedesátiletý architekt působí dojmem, že má v hlavě spoustu myšlenek, o něž by se rád podělil. Přesto promlouvá velmi rozvážným hlasem. Dává si záležet, jak své názory formuluje. Chvílemi se již k vyřčeným slovům vrací a zpřesňuje je. Když má však vyzdvihnout svůj dosavadní nejvýznamnější projekt, bez delšího přemýšlení zmíní loni dokončené Bořislavka Centrum pro KKCG Karla Komárka.
Ačkoli Jan Aulík během své profesní kariéry realizoval rozsáhlejší a celkově nákladnější projekt, lokalitu Brumlovka pro dalšího miliardáře Radima Passera, Bořislavka si ho získala svým mimořádně velkorysým zadáním a náročností i nepravidelným pozemkem s velkým převýšením a multifunkčním programem. „To místo bylo hodně komplikované. Pokud je ale něco komplikované, je to často i výzva, člověka to stimuluje k ještě soustředěnější práci a mohou tak vzniknout určité kvality,“ přibližuje.
Další důvod, proč Aulík na projekt vzpomíná rád, představuje podle jeho slov osobnost a záměr Karla Komárka. Ten měl od počátku deklarovat, že výstavbou nového firemního ústředí nechce dosáhnout jenom rychlého výdělku, ale ani stavby vlastního pomníku bez živého městského okolí. Výsledkem je nakonec členitá struktura čtyř objektů připomínajících krystaly na společné platformě v geometriích vyvozených z nepravidelného pozemku metodou fraktální podobnosti.
„Ani v době digitálního projektování to nebyl rychlý proces. Trvalo dva roky, než byla struktura dokončena a zpřesněna pro potřeby vnitřního prostředí. Nicméně si troufnu říct, že se to úsilí vyplatilo. Bořislavka Centrum lokalitu pozvedává a díky množství obchodů, služeb, pasáží a vstupů do metra je to přínosné i pro veřejnost, která může mít jiný vkus,“ míní Jan Aulík.
„Nesmírně důležité ovšem bylo, že jsme věděli, s jakými cíli to děláme a pro koho přesně to děláme. Věděli jsme, jak přemýšlí, protože jsme se s ním pravidelně setkávali a vše diskutovali,“ podotýká architekt k projektu za více než 3,5 miliardy korun.
Je to standardní praxí, že investor ví, co chce a jde s tím za vámi, nebo vám spíše dá rozpočet a nechá vám volnou ruku, ať něco vymyslíte?
Takhle obsahově jasné zadání je výjimečné a souvisí to s tím, že se od začátku vytvářelo prostředí pro cílového uživatele, jako jeho headquarters, ne na univerzální pronájem. Silnou roli v zadání i celém projektu hrál i ředitel developmentu, pan Pujman, který mimo jiné inicioval spolupráci s výtvarnými umělci. Náš ateliér ale nikdy neměl mnoho klientů, jsme spíš na trvalejší vztahy, takže nemohu úplně zobecňovat.
Velké množství našich projektů souvisí s Brumlovkou pana Passera, který se postupně přeměnil z developera spíš na investora. Buduje domy, které neprodává, nechává si je na pronájem, tudíž k nim má silnější vztah a jeho zadávání práce tak je podobné jako v případě pana Komárka. U Brumlovky se nechová jenom krátkodobě ekonomicky. Pracuje tam, bydlí tam a má v tom své srdce, vždycky měl. Nikdy to nevnímal jen jako studený byznys.
Jak vůbec došlo ke spojení vašeho jména s Radimem Passerem a Brumlovkou, tehdy ještě s BB centrem?
Pražská Brumlovka dříve nevypadala vůbec hezky. Zjednodušeně by se dala popsat jako uskupení stavebních dvorů, skladů, na nichž byl chaos a nepořádek, taky stará azbestová sportovní hala a okolo škvárová hřiště. Městská část proto zkraje devadesátých let vyhlásila veřejnou soutěž na urbanistické pojetí tohoto místa, do níž jsme se zapojili a také ji vyhráli.
Honzu Aulíka vnímám jako skvělého člověka, vynikajícího profesionála s nesmírně kreativním obdarováním.“
RADIM PASSER PRO FORBES O ARCHITEKTOVI JANU AULÍKOVI
Později jsme byli osloveni panem Passerem, jemuž tam patřily pozemky, jestli bychom pro něj nemohli vyprojektovat první dům, pilotní stavbu stávajícího areálu, objekt C, v němž posléze našel své sídlo Hewlett Packard, vůbec první, pilotní nájemce.
To byl ostatně tehdy trochu zázrak, že do toho taková významná nadnárodní společnost šla, protože okolí budovy stále nebylo nijak vzhledné – nehezké, území na podivné periferii. Pan Passer si toho ale byl vědomý. Do výstavby iniciačního domu v areálu domu dal více peněz, než bylo v té době byl zvykem. Šel do rizika, věřil. A vyplatilo se, když se teď po Brumlovce rozhlédnete…
Bylo to tehdy o této jedné stavbě, nebo už jste tušil, že by projekt mohl být komplexnější a těch budov byste mohli realizovat více?
Myslel jsem si, že jsme vytvořili urbanistickou studii, a když vybudujeme v tom území jeden dům, tak budeme šťastní. Už to pro nás byla tehdy neuvěřitelná událost, postavit tak velkou budovou pro dobrého zadavatele. Na tehdejší poměry to bylo stejně velkorysé zadání, s jakým přišel v případě Bořislavky o dvacet let později pan Komárek, byť to pochopitelně nejde úplně srovnávat.
Sídlo ČEZ, které je součástí areálu Brumlovka
Exteriéry areálu Brumlovka
Exteriéry areálu Brumlovka
Letecký pohled na areál Brumlovka, vyprojektovaný Aulíkovým ateliérem, v němž sídlí špičky českého byznysu.
Předpokládám, že je pro architekta mnohem lepší rozvíjet jeden velký celek, typu Brumlovky, než jednotlivé nesourodé budovy…
Nepochybně. Nutno ale říct, že my nikdy nevěděli, jak velkou část z té čtvrti budeme na Brumlovce tvořit, protože pan Passer pozemky kupoval a stále kupuje postupně. Je ale skvělé, že jsme měli od devadesátých let pevný urbanistický koncept celého území, i když jen základní. Byly to tehdy dva výkresy projednané s úřady, ale tyto dva obrázky udržely integritu území do budoucna a také pro další architekty.
Jak osobně se vám s byznysmeny typu Karla Komárka nebo Radima Passera pracuje? Pociťujete větší tlak, abyste neudělal chybu, protože by vám mohla pokazit profesní renomé?
Nemám moc srovnání s dalšími, protože, jak jsem říkal, nespolupracujeme s tolika investory, přičemž pan Passer a pan Komárek se řadí mezi naše klíčové klienty. Oba tyto dva pány ale vedle velkorysých zadání spojuje ještě jedna věc, a to jejich osobní přístup, což se mi líbí a čehož si upřímně vážím.
Díky tomu se lze osobně setkat, vyslechnout si přímo jejich názory a seznámit se s jejich představou, což je dobré a potřebné pro práci. Mně by naopak nevyhovoval odstup majitelů společnosti od projektů a studený, alibistický, čistě manažerský přístup. To nemám rád.
Konkrétně u obou pánů bych ještě rád vyzvedl, že oba mají velmi dobré vedoucí týmu, pana Pujmana a pana Ungera (Petr Pujman, generální ředitel KKCG Real Estate, Martin Unger, technický ředitel Passerinvestu, pozn. red.).
Hned při úvodní schůzce jsem intuitivně vycítil veliké souznění, naše spolupráce nikdy nevykazovala známky nedůvěry, proto pro mne bylo naprosto přirozené, aby nám stál po boku při rozvoji našeho životního projektu.“
RADIM PASSER PRO FORBES O ARCHITEKTOVI JANU AULÍKOVI
Jak zjednodušeně vypadá vaše práce poté, co se přihlásíte do veřejné soutěže? Jak probíhá proces navrhování?
První věc, co by měl architekt udělat, je úplně se odstřihnout od všech inspirací, kterými se do té doby obklopoval. Když jsem učil ve škole, radil jsem studentům, aby četli časopisy, brouzdali internetem a vnímali všechny informace, ale ve chvíli, kdy jdou navrhovat, by na vše měli zapomenout a nechat to hluboko v podvědomí.
Vyhnout se okamžité přímé inspiraci. Ani ne tak kvůli pohodlnému napodobování, ale hlavně proto, že to brání soustředění, a to platí zejména v současnosti, v záplavě informací. V určitém okamžiku je třeba soustředit se pouze na dané místo, čím je specifické, čím se odlišuje od ostatních, co poskytuje a co by zase mělo být poskytnuto jemu.
Kolik času si zpravidla vytváření návrhů vyžádá?
Tolik, kolik ho dostaneme, a samozřejmě podle toho, o jak velikou věc se jedná. Pakliže dostaneme rok, budeme projekt připravovat rok. Když na soutěžní koncept máme tři měsíce, zvládneme ho za tři měsíce. Snažíme se ale vždy vysvětlovat, že vytvořením prvního konceptu by koncepční práce skončit neměla a bude ještě dlouho pokračovat v zájmu všech, pro to ale není u každého developera vždycky prostor a pochopení.
Čekáte na jeden konkrétní nápad, který posléze jdete zachytit, nebo se návrhy vytváří postupně?
Je to postupný proces a někdy dost bolí. V našem případě jde navíc ještě o týmovou práci, kterou mám osobně rád. Vyhovuje mi, když mohu s kolegy nad nápady diskutovat, jsme tady v atelieru ve více generacích, názory jsou tak bohatší. V synergii více sehraných lidí se východiska z problémů vždycky najdou. Okamžiky pocitu bezvýchodnosti samozřejmě taky nastávají, ale bývají krátké.
V jakých finančních řádech se pohybují odměny za projekty připravované vaším studiem?
Podle typu projektu jsou to desítky milionů korun, které jsou vypláceny postupně podle chodu práce. V případě Bořislavky to byly vyšší desítky milionů rozložené asi do deseti let. V tomhle směru si tedy nemůžeme stěžovat, žijeme slušný život střední třídy.
Nové Roztyly, právě připravovaný projekt, který ateliér Aulík Fišer architekti navrhl také pro Radima Passera.
Žijete život, o němž jste snil?
Jako dítě jsem o povolání moc nesnil, žil jsem jako většina dětí přítomností. V určitém věku jsem rád maloval. Pochopil jsem ale, že na čisté výtvarné umění nemám úplně dispozice, oproti tomu architektura, kde je výtvarná složka částečně, ale jako celek je to obor multidisciplinární, se pro mě stala volbou a zdálo se, že by mi mohla sednout.
Limity, které stanovují architektonická zadání, mně vyhovují. Rád pracuji v limitech. Umělci si je mohou sami určit, jenže já je raději dostanu jako výzvu, než abych si je sám stanovoval.
Říkáte, že se vám nedostalo dostatečných vloh na výtvarné umění. Dá se tedy architektura naučit?
To asi nedostalo, ale říkám hlavně to, že mně vyhovuje omezení technickými a technologickými, možnosti doby, ve které žiju, ověřování jejich hranic. Výtvarné umění by pro mě bylo až příliš neomezené v nekonečných možnostech ztvárnění.
Naučit se toho dá v architektuře hodně s aspoň trochou talentu. Co se ale naučit nedá, je silná touha aktivně ji navrhovat. Architektura v tomto smyslu je hodně věc vášně, odhodlání něco tvořit, kreativity. A tohle buď v sobě máte, nebo ne.
Samotná tvorba a invence potom v praxi představuje jenom část procesu, zbytek času musíte projekty obhajovat, vysvětlovat a udržovat jejich integritu, což je taky nesmírně namáhavé. Aby veškeré to vynaložené úsilí a trápení vůbec stálo za to, musí vás ta práce hodně bavit.
Začínal jste v období pokročilého socialismu, revoluce byla v nedohlednu. Co jste si tehdy představoval, že budete navrhovat?
Nad tím jsem vůbec nepřemýšlel. Bavilo mě navrhovat to, co nám učitelé ve škole předložili. Mě Fakulta architektury (na ČVUT, pozn. red.) a její prostředí natolik nadchla, že jsem se moc nedíval na to, co bude potom. To samozřejmě souviselo s tím, že z devadesáti procent to byly paneláky. Zajímalo mě hlavně to, co zrovna bylo na papíře přede mnou. Hlavním z mých učitelů a mentorů byl navíc výborný profesor Emil Hlaváček, který nám dal na začátku opravdu hodně.
Později bylo pro můj profesní vývoj důležité, že jsem se po škole dostal do ateliéru manželů Machoninových. U nich, přestože jsme žili v době normalizace, se v architekturu věřilo. Pracovali u nich lidé všech specializací, které to bavilo, žádné laxní, vypnuté osoby. To bylo naprosto skvělé, protože v té šedivé době, co panovala, bylo běžné, že lidé chodili do práce bez nadšení.
Drží se vás zmiňovaná vášeň doteď?
Drží, vůbec mě nepouští. Dost žiju přítomnou prací, nemrzí mě zakázky, které mě minuly, ani nemám žádné sny o zakázkách příštích. Jde si tak vytvořit život v plné přítomnosti samozřejmě snáze než v běžném životě, takže je to vlastně dost pohodlný stav.
