Je to návrh, který se objevuje snad od vzniku daní – víc zdanit bohaté! V posledním roce ale volání po tomto kroku v Evropě nabírá na intenzitě. Proč? A nač se musí politici připravit, pokud by se k takovému kroku odhodlali?
Naposledy se vyšší zdanění nejmovitějších obyvatel řešilo v uplynulém týdnu ve Švýcarsku. V neděli lidé rozhodovali v referendu, zda se má každé dědictví a dar v hodnotě přes padesát milionů švýcarských franků (zhruba 1,3 miliardy korun) zdanit padesátiprocentní sazbou. Výsledek: proti se postavilo 78 procent voličů, zdá se, že hlavně kvůli vyhrůžkám bohatých, že v opačném případě zemi opustí.
„Zatřást“ bohatými bylo nedávno horkým tématem i ve Francii. Politiky tam zaujal návrh uznávaného ekonoma Gabriela Zucmana, jenž prosazuje, aby se miliardáři danili stejně v rámci celého světa.
Zucmanova myšlenka na zdanění movitých tam zarezonovala natolik, že se zhmotnila do konkrétního návrhu zákona. Jeho přijetím dokonce levicové strany podmiňovaly důvěru vládě, která se netypicky pro Francii musí opírat o vícero partají.
Plán ve zkratce byl, že lidé z majetku s hodnotou přesahující sto milionů eur (víc než 2,4 miliardy korun) budou každoročně odvádět daň ve výši dvou procent. Právě to, že by se danily nejen výnosy, ale celý majetek, vyvolalo silnou vlnu kritiky.
Do daně by se totiž počítala také hodnota akcií, ale třeba i podíl ve společnostech, které nejsou na burze. To by mělo dopad na startupy, v nichž investoři vidí potenciál, a cení si jich proto vysoko, byť ve skutečnosti jsou firmy prozatím ve ztrátě. Jenže podle francouzského profesora by měli platit dvouprocentní daň z hodnoty, na kterou je oceňuje trh. Majitelé startupů by mohli předat státu podíl ve firmě, aby daň pokryli.
Nejbohatší Evropan a šéf společnosti LVMH, vyrábějící luxusní zboží, Bernard Arnault celkově návrh označil za útok na francouzskou ekonomiku.
Stejně jako později ve Švýcarsku také v Paříži zdanění superbohatých nakonec narazilo. Přesto tím rozhodně tyto snahy ve světě nekončí. O vyšším zdanění bohatých uvažuje Velká Británie, Nizozemsko a podporují jej i socialisté v německé vládě. Do voleb s ním šel také v listopadu zvolený nový starosta amerického New Yorku Zohran Mamdani.
Důvody jsou v zásadě vždy stejné. Jedním je snaha narovnat rozdíl v daňové sazbě u lidí s různými příjmy, jenž vzniká kvůli daňovým optimalizacím. O tom ostatně dříve mluvil i třeba miliardář Warren Buffett. „Neplatím téměř žádné daně z příjmu,“ uvedl v roce 2012 s tím, že zatímco on své příjmy zdaňuje sazbou asi sedmnáct procent, jeho sekretářka odvádí z výplaty téměř šestatřicet procent.
Druhý – a hlavní – důvod je prozaičtější: státy se potýkají s nedostatkem financí a vyšší zdanění bohatých může pomoci zalátat díry v rozpočtu. Alespoň s takovou myšlenkou do toho jdou. Jestli to skutečně může přinést kýžený efekt, mohou napovědět Norsko a Španělsko, které mají takovou daň už zavedenou.
Jako královny na šachovnici
Začneme Norskem, jež má s vyššími daněmi pro movité zkušenost už od 19. století a v posledních letech sazbu ještě zvýšilo. Z čistého jmění, jehož hodnota se pohybuje mezi 1,76 a 20,7 milionu norských korun (3,6 až 42,2 milionu korun českých), se odvádí daň ve výši jednoho procenta. Jestliže někdo hranici ještě přesahuje, platí pro něj sazba 1,1 procenta.
„Pokud se zaměříte na superbohaté, ti jsou jako královny na šachovnici – velmi mobilní. Mají spoustu možností, jak optimalizovat své daně,“ upozornil pro televizi CNBC Stefan Legge ze švýcarské Univerzity v St. Gallenu. Například pro ně není takový problém přestěhovat se jinam.
Aby zabránilo exodu, zavedlo Norsko v minulosti takzvanou výstupní daň. Jakmile se někdo rozhodne opustit zemi natrvalo, musí zaplatit daň 37,8 procenta z nerealizovaných zisků nad hranici tří milionů norských korun (přes šest milionů korun českých). Do toho se mimo jiné počítá i to, do jaké hodnoty vzrostly akcie, které držitel stále neprodal.
I tak došlo k úprku části bohatých Norů. Podle údajů think-tanku Civita v roce 2022 odešlo ze země 261 obyvatel s majetkem nad deset milionů norských korun (20,5 milionu korun českých) a v roce 2023 jich odešlo 254, což je víc než dvojnásobek obvyklého počtu před zvýšením daně.
Pokud bychom se podívali na ty nejbohatší, své příjmy daní mimo skandinávskou zemi už zhruba čtvrtina ze čtyř stovek nejbohatších Norů.
Přesto si norská vláda nemusí trhat vlasy. Alespoň zatím. I přes úprk části obyvatel tam předloni tuto daň zaplatilo zhruba 671 tisíc lidí, tedy asi dvanáct procent norské populace. Příjmy z daně tak navzdory odchodům vzrostly a dnes dosahují 0,6 procenta HDP.
Jak upozorňuje agentura Reuters, výzkum norského statistického úřadu uvádí, že podnikatelé mají dostatek likvidity na zaplacení a že daňová zátěž dopadá hlavně na ty nejbohatší.
Je ale třeba dodat, že Norsko má v tomto rovnostářském přístupu dlouhou tradici, což se o jiných zvažujících státech říci nedá. Navíc i v severské zemi může exodus pokračovat. Podle odhadů odejde letos dalších 150 bohatých obyvatel.
Španělské obcházení
Druhým evropským případem je Španělsko, kde daň z majetku existuje od konce sedmdesátých let. Její výběr ale byl v pravomoci regionů, které po finanční krizi sazbu snížily na nulu, aby přilákaly investory.
Jelikož tím však vznikly vnitřní daňové ráje, zavedla centrální vláda v roce 2022 solidární daň, která se týkala majetků nad tři miliony eur (zhruba 72,5 milionu korun); sazba se pohybuje od 1,7 do 3,5 procenta.
Zákon byl navržen tak, že když daň nevybere region, vybere ji centrální vláda. To donutilo regiony daň obnovit, aby příjmy zůstaly v jejich rozpočtech a neputovaly do Madridu. Loni daň vynesla asi dvě miliardy eur, tedy téměř padesát miliard korun.
Nedošlo zde k velkému odlivu miliardářů do ciziny. Efektivitu daně totiž snižují různé výjimky, zejména pro rodinné firmy. Jak pro deník The Guardian odhadl Julio López Laborda, profesor veřejné ekonomie na Univerzitě v Zaragoze, až osmdesát procent aktiv nejbohatšího procenta populace se dani vyhýbá.
Ve výsledku tedy záleží na tom, jaká pravidla další země zavede. Když to přežene, miliardáři utečou. Když bude benevolentní, přílišná změna nastat nemusí.
Francouzský ekonom Gabriel Zucman je přesvědčen, že jednou k pořádnému zdanění miliardářů dojde. „Veřejnost má obrovskou poptávku po dani pro miliardáře. Vyhrávání všech bitev tohoto druhu ale vyžaduje čas,“ říká.
