Daň z nemovitosti letos nepříjemně překvapila celou řadu domácností. I když se v důsledku schváleného konsolidačního balíčku v průměru zvedla o osmdesát procent, řada vlastníků nemovitostí zaplatí i několikanásobek.
„Otázkou není, zda danit víc nebo méně, ale zda to dělat hloupě nebo chytře,“ říká ekonom Jakub Komárek z výzkumné organizace PAQ Research. Česká ekonomika má v posledních letech nejhorší výsledky v rámci Evropské unie a podle Komárka není příčinou jen opakování chyb z dluhové krize let 2010–2013, kdy docházelo k prohlubování recese skrze sebepoškozující škrty.
Jak hodnotíte letošní skokový růst daně z nemovitosti?
Vzhledem ke skutečnosti, že naposledy byly sazby daně z nemovitých věcí zvednuty v roce 2010, lze o letošním navýšení mluvit spíše jako o skokové valorizace daně.
Letošní navýšení jinými slovy částečně dorovnává inflaci, růst mezd a hlavně růst cen a počtu nemovitostí v posledních čtrnácti letech. I tak podíl daňových příjmů ze zdanění nemovitostí bude až třikrát nižší, než je průměr Evropské unie.
Kdo na to nejvíc doplatí – a bude to spravedlivé?
Současné nastavení daně z nemovitých věcí je zastaralé, nesrozumitelné a velmi regresivní v příjmech i majetku domácností. Nejchudší domácnosti s nemovitostí odvádějí třikrát až čtyřikrát více než ty nejbohatší. Podobný bude pravděpodobně i efekt navýšení – chudší domácnosti s nemovitostí odvedou relativně více ze svých příjmů.
Systém vyžaduje komplexní reformu založenou na datových podkladech.
Otázka spravedlnosti navýšení je subjektivní, jako ekonom však mohu říci, že současná podoba daně z nemovitých věcí je neefektivní. Celý systém vyžaduje komplexní reformu založenou na datových podkladech, mezinárodních zkušenostech i doporučeních.
Jaké může mít skokové zvýšení daně důsledky v blízké i vzdálenější budoucnosti?
Rozhodnutí vlády změnit pouze parametry systému a neudělat komplexní reformu bude znamenat, že klesnou čisté příjmy zejména nízkopříjmových domácností. Spotřeba nízkopříjmových domácností je však velmi citlivá na změny v jejich příjmech.
Připomeňme, že dnešní daňově-odvodové zatížení zaměstnanecké práce nízkopříjmových zaměstnanců je relativně vysoké a už dnes nízká spotřeba nízkopříjmových domácností negativně ovlivňuje hospodářské výsledky naší ekonomiky, o které se mluví jako o „nemocném muži Evropy.“
Jak by tedy měl stát k daním přistupovat do budoucna?
Důležité je posunout veřejnou debatu z roviny danit méně či více do roviny hloupě či chytře. Dnešní nastavení českých daní je hloupé – hodně daníme to, co vytváří přidanou hodnotu, tedy práci. To mimo jiné vytváří vysoké náklady pro české firmy, z nichž pak zejména malé a střední mají problémy s konkurenceschopností na mezinárodním trhu.
Foto archiv Jakuba Komárka
Česká veřejná správa potřebuje léčbu v podobě profesionalizace svého fungování. Na Úřadu vlády nově vznikl Vládní analytický útvar, který by měl politikům a političkám poskytovat servis v podobě kvalitních dopadových analýz.
Ve světě je běžné, že bez veřejně dostupných dopadových analýz nejde provádět radikální změnu. Na tento standard bychom si měli navyknout i u nás a vyžadovat ho.
Jaké jsou další možnosti, odkud může stát čerpat peníze?
Začněme například selhávající politikou neřestí. Češi holdují alkoholu nejvíce v Evropské unii a to stojí společnost přes osmdesát miliard ročně. Spotřební daně jsou nejefektivnějším opatřením, jak tyto výdaje snižovat, přesto náš stát není schopen vzdorovat vlivu silných zájmových skupin.
Zároveň u nás roste podíl lidí s obezitou včetně náctiletých a dle odhadu Státního zdravotního ústavu vytváří obezita náklady na zdravotní systém na úrovni třiceti miliard ročně. Zvýšení a racionalizace spotřebních daní z neřestí je jedna cesta.
Druhou je konečně začít s řešením epidemie švarcsystému. Rozdíl ve zdanění vysokopříjmových IT specialistů pracujících na „živnostňák“ a zaměstnaneckou smlouvu je obrovský a v okolních zemích nevídaný. Třetí cesta je omezení výjimek ze zdanění kapitálových příjmů, příjmů z akcií, dluhopisů, nemovitostí a podobně.
Výnos z nemovitostní daně sice půjde do obecní kasy, nicméně stát obcím zhruba o tutéž sumu sníží příjem v rámci rozpočtového určení daní. Polepší si tedy pouze státní rozpočet…
Z vládní komunikace jsem měl pocit, že hlavním a jediným cílem daňových změn bylo snížit schodek státního rozpočtu i za cenu prohloubení hospodářských problémů republiky. Obce dnes mají legislativní pravomoce svůj příjem z daně z nemovitých věcí snížit či zvýšit.
Zejména pak velká města příjmy ze zdanění nemovitostí takřka nevyužívají. Vzhledem k štědrému rozpočtovému určení jiných daní k tomu asi nejsou motivována.
Jak jsme na tom v rámci nemovitostní daně v rámci Evropy?
Zdanění nemovitostí u nás je v evropském srovnání extrémně nízké. Nejde jen o nízkou daň z nemovitých věcí, nýbrž i o širokou řadu výjimek ze zdanění kapitálových příjmů. Komplexní reforma zdanění nemovitostí by mohla zvýšit příjmy a ochránit zranitelné skupiny domácností.
Vyšší výběr by pak mohl vytvořit fiskální prostor pro snížení zdanění zaměstnanecké práce, například skrze pravidelnou valorizaci slevy na poplatníka.
Existuje nějaký stát, u kterého bychom se mohli v tomto směru inspirovat?
Velmi inspirativní je například Estonsko, které má zavedenou daň z hodnoty půdy již od roku 1993. Právě navázání výše daně na hodnotu půdy je doporučovaný postup OECD. O relativních výhodách této daně mluvil již otec ekonomie Adam Smith či chicagský ekonom Milton Friedman.
V PAQ Research v rámci daňově zaměřené série studií Czech Tax Papers připravujeme návrh reformy, která bude v souladu s mezinárodními doporučeními a založena na datových pokladech. Bohužel jsem neslyšel o žádném podobném návrhu ze strany politických stran. Obecně u nás chybí empirická ekonomická expertiza a kvalitní ekonomické fakulty.
