Daň z nemovitosti letos nepříjemně překvapila celou řadu domácností. I když se v důsledku schváleného konsolidačního balíčku v průměru zvedla o osmdesát procent, řada vlastníků nemovitostí zaplatí i několikanásobek.

„Otázkou není, zda danit víc nebo méně, ale zda to dělat hloupě nebo chytře,“ říká ekonom Jakub Komárek z výzkumné organizace PAQ Research. Česká ekonomika má v posledních letech nejhorší výsledky v rámci Evropské unie a podle Komárka není příčinou jen opakování chyb z dluhové krize let 2010–2013, kdy docházelo k prohlubování recese skrze sebepoškozující škrty.

Jak hodnotíte letošní skokový růst daně z nemovitosti?

Vzhledem ke skutečnosti, že naposledy byly sazby daně z nemovitých věcí zvednuty v roce 2010, lze o letošním navýšení mluvit spíše jako o skokové valorizace daně.

Letošní navýšení jinými slovy částečně dorovnává inflaci, růst mezd a hlavně růst cen a počtu nemovitostí v posledních čtrnácti letech. I tak podíl daňových příjmů ze zdanění nemovitostí bude až třikrát nižší, než je průměr Evropské unie.

Kdo na to nejvíc doplatí – a bude to spravedlivé? 

Současné nastavení daně z nemovitých věcí je zastaralé, nesrozumitelné a velmi regresivní v příjmech i majetku domácností. Nejchudší domácnosti s nemovitostí odvádějí třikrát až čtyřikrát více než ty nejbohatší. Podobný bude pravděpodobně i efekt navýšení – chudší domácnosti s nemovitostí odvedou relativně více ze svých příjmů.

Systém vyžaduje komplexní reformu založenou na datových podkladech.

Otázka spravedlnosti navýšení je subjektivní, jako ekonom však mohu říci, že současná podoba daně z nemovitých věcí je neefektivní. Celý systém vyžaduje komplexní reformu založenou na datových podkladech, mezinárodních zkušenostech i doporučeních.

Jaké může mít skokové zvýšení daně důsledky v blízké i vzdálenější budoucnosti?

Rozhodnutí vlády změnit pouze parametry systému a neudělat komplexní reformu bude znamenat, že klesnou čisté příjmy zejména nízkopříjmových domácností. Spotřeba nízkopříjmových domácností je však velmi citlivá na změny v jejich příjmech.

Připomeňme, že dnešní daňově-odvodové zatížení zaměstnanecké práce nízkopříjmových zaměstnanců je relativně vysoké a už dnes nízká spotřeba nízkopříjmových domácností negativně ovlivňuje hospodářské výsledky naší ekonomiky, o které se mluví jako o „nemocném muži Evropy.“

Jak by tedy měl stát k daním přistupovat do budoucna? 

Důležité je posunout veřejnou debatu z roviny danit méně či více do roviny hloupě či chytře. Dnešní nastavení českých daní je hloupé – hodně daníme to, co vytváří přidanou hodnotu, tedy práci. To mimo jiné vytváří vysoké náklady pro české firmy, z nichž pak zejména malé a střední mají problémy s konkurenceschopností na mezinárodním trhu.

Ekonom Jakub Komárek
Foto archiv Jakuba Komárka

Česká veřejná správa potřebuje léčbu v podobě profesionalizace svého fungování. Na Úřadu vlády nově vznikl Vládní analytický útvar, který by měl politikům a političkám poskytovat servis v podobě kvalitních dopadových analýz.

Ve světě je běžné, že bez veřejně dostupných dopadových analýz nejde provádět radikální změnu. Na tento standard bychom si měli navyknout i u nás a vyžadovat ho.

Jaké jsou další možnosti, odkud může stát čerpat peníze?

Začněme například selhávající politikou neřestí. Češi holdují alkoholu nejvíce v Evropské unii a to stojí společnost přes osmdesát miliard ročně. Spotřební daně jsou nejefektivnějším opatřením, jak tyto výdaje snižovat, přesto náš stát není schopen vzdorovat vlivu silných zájmových skupin.

Zároveň u nás roste podíl lidí s obezitou včetně náctiletých a dle odhadu Státního zdravotního ústavu vytváří obezita náklady na zdravotní systém na úrovni třiceti miliard ročně. Zvýšení a racionalizace spotřebních daní z neřestí je jedna cesta.

Druhou je konečně začít s řešením epidemie švarcsystému. Rozdíl ve zdanění vysokopříjmových IT specialistů pracujících na „živnostňák“ a zaměstnaneckou smlouvu je obrovský a v okolních zemích nevídaný. Třetí cesta je omezení výjimek ze zdanění kapitálových příjmů, příjmů z akcií, dluhopisů, nemovitostí a podobně.

Výnos z nemovitostní daně sice půjde do obecní kasy, nicméně stát obcím zhruba o tutéž sumu sníží příjem v rámci rozpočtového určení daní. Polepší si tedy pouze státní rozpočet…

Z vládní komunikace jsem měl pocit, že hlavním a jediným cílem daňových změn bylo snížit schodek státního rozpočtu i za cenu prohloubení hospodářských problémů republiky. Obce dnes mají legislativní pravomoce svůj příjem z daně z nemovitých věcí snížit či zvýšit.

Zejména pak velká města příjmy ze zdanění nemovitostí takřka nevyužívají. Vzhledem k štědrému rozpočtovému určení jiných daní k tomu asi nejsou motivována. 

Jak jsme na tom v rámci nemovitostní daně v rámci Evropy?

Zdanění nemovitostí u nás je v evropském srovnání extrémně nízké. Nejde jen o nízkou daň z nemovitých věcí, nýbrž i o širokou řadu výjimek ze zdanění kapitálových příjmů. Komplexní reforma zdanění nemovitostí by mohla zvýšit příjmy a ochránit zranitelné skupiny domácností.

Vyšší výběr by pak mohl vytvořit fiskální prostor pro snížení zdanění zaměstnanecké práce, například skrze pravidelnou valorizaci slevy na poplatníka.

Ramba
Vydání Forbesu Ramba

Existuje nějaký stát, u kterého bychom se mohli v tomto směru inspirovat?

Velmi inspirativní je například Estonsko, které má zavedenou daň z hodnoty půdy již od roku 1993. Právě navázání výše daně na hodnotu půdy je doporučovaný postup OECD. O relativních výhodách této daně mluvil již otec ekonomie Adam Smith či chicagský ekonom Milton Friedman.

V PAQ Research v rámci daňově zaměřené série studií Czech Tax Papers připravujeme návrh reformy, která bude v souladu s mezinárodními doporučeními a založena na datových pokladech. Bohužel jsem neslyšel o žádném podobném návrhu ze strany politických stran. Obecně u nás chybí empirická ekonomická expertiza a kvalitní ekonomické fakulty.