Let Špačka provází závratný zvuk závratně drahých houslí a závratně nabitý program. V nedávných dnech hrál virtuos na třech kontinentech, vyprodal nejprestižnější koncertní síň v Asii a… a nyní je na řadě Česko.
Hezký den, těší nás, přichází muž, kterému byste nehádali šestatřicet, a mladistvý vzhled je jen závdavkem příštích kouzel. Počkat, jakápak kouzla?
Taková: přestože muž přichází volným krokem, nese na zádech osm ferrari a dokáže zařídit osmero ročních období. Nemá klobouk, takže z něj netahá králíky, zato z futrálu vytáhne nástroj, zkušeným pohybem jej dá pod bradu a v tu ránu je tu další kouzlo: změní se skupenství zvuku.
Poslouchat vyprávění globálně nejvytíženějšího českého houslisty současnosti Josefa Špačka je nejen zajímavé, ale i fajn.
Umělec je umělcem i v navození atmosféry, je spontánní, i proto je brzy smeten ze stolu předem připravený scénář rozhovoru, „přísná notová“ partitura interview se bez povšimnutí sesune ze stojanu, je zbytečná při bezmála jazzové improvizaci, kterou se hovor (ne)řídí.
I tak jdou posluchači do uší pevné kontury slov, pomlkami oddělené tvary podstatných jmen, zájmen, sloves a tak dál, tvary zkonstruované ze souhlásek a samohlásek, „přivařené“ k sobě do jednolitého kusu jazykem, vykonavatelem vůle mozku.
Toto pevné skupenství zvuku se – čáry máry fuk, šmytec smyčec! – změní v tekuté, jakmile interpret použije místo úst housle. Ne, není to tak zcela skupenství vody, spíše medu, v jehož barvě housle jsou, či nějakého zvolna se táhnoucího masážního oleje; takového, který je určen duši.
Josef Špaček hraje v ten moment pro účely focení, aby před fotografem nepózoval jen tak naplano. Spustí Adagio z Bachovy sonáty g-moll na chodbě mezi sdílenými kancelářemi, v nichž je nejčastěji provozováno prozaické umění „má dáti – dal“, ale i do těchto míst, přilákáni zpěvem houslí, se slétnou andělé.
