Pokud si myslíte, že inovátory dnes potkáte hlavně mezi inženýry automobilky Tesla nebo vývojářského centra v Applu, možná vás překvapí, že jedním z nejoriginálnějších mistrů inovace je český houslař se stoletou rodinnou tradicí.
Osmačtyřicetiletý Jan Baptista Špidlen patří ve svém oboru k absolutní špičce – sesbíral řadu ocenění a před dvanácti lety zvítězil v nejprestižnější houslařské soutěži Triennale v italské Cremoně, která je dnes kromě faktu, že tu žil a zemřel Antonio Stradivari, slavná i prvotřídní školou, na níž studují tajemství oboru houslaři z celého světa.
Sympatický Čech, který vedle houslí miluje i snowboarding, kiteboarding a jízdu na motorce (v minulosti závodil v jachtařství a windsurfingu), se dnes cremonské soutěže účastní jako porotce, manuálnímu řemeslu ale vale rozhodně nedal.
Nástroje z jeho dílny mají přední čeští i světoví umělci, jako jsou Jaroslav Svěcený, Ivan Ženatý či Gidon Kremer. A taky Pavel Šporcl, jehož slavné „modré housle“ můžete v těchto dnech vidět na billboardech inzerujících jeho tour. Azurovou barvu, kterou si vyžádal sám umělec, pak Špidlen doplnil řadou inovativních prvků.
![Zikamm---větší](https://www.forbes.cz/wp-content/uploads/2015/12/Zikamm-větší.jpg)
Pavel Šporcl (foto: Adolf Zika)
„Pro veřejnost jsem vlastně typický svými modrými houslemi,“ říká houslista Šporcl, „málokdo však ví, že nejsou jen projevem jisté rebelie, ale především moderním a smysluplným ztvárněním houslí, které jsou svým zvukem srovnatelné i s italskými stradivárkami. Zvuk houslí zraje časem a tím, že se na nástroj hodně hraje.“
U houslí totiž platí „čím starší, tím lepší“. Není tak výjimkou, že na Špidlena po ránu u jeho dílny a zároveň obchodu v Jungmannově ulici čeká někdo s prosbou, zda by mohl odhadnout cenu houslí, které našel na půdě. Zapomenutý poklad se ale najde jen zřídka, byť se housle tváří jako stradivárky – nejznámějších houslí z dílny italského mistra 18. století Stradivariho totiž v současnosti existuje asi jen 700 kusů.
![spidlen1](https://www.forbes.cz/wp-content/uploads/2015/12/spidlen1.jpg)
Ostatně na vlně stradivárek se dnes vezou mnohé housle „made in Italia“. A všichni je kupují, protože v jejich očích je italská značka záruka kvality. „I když tomu ne vždy nutně tak musí být,“ říká Špidlen. Svěřit svůj nástroj do rukou významného houslisty, a tím se těm italským „vyrovnat“, je tak pro houslaře ta nejlepší reklama. „Proto jsou někteří ochotní dát nástroj i zadarmo, respektive výměnou za propagaci,“ vysvětluje český mistr.
Faktem ale je, že sám tohle díky své reputaci zapotřebí nemá. Ročně vyrobí průměrně čtvery housle, a přestože výši jejich ceny říct nechce, podle informací Forbesu se cena na míru vyrobených houslí pohybuje na českém trhu v řádu statisíců.
Špidlen má výhodu i v tom, že pochází ze staré houslařské dynastie, jejíž základ položil už začátkem 20. století jeho pradědeček František. Ten sbíral zkušenosti mimo jiné v Moskvě, kde se stal dokonce houslařem carské konzervatoře a po návratu založil v Praze obchod. Kontinuitu rodinné tradice pak narušili komunisté, kteří po druhé světové válce obchod zkonfiskovali.
![spidlen2](https://www.forbes.cz/wp-content/uploads/2015/12/spidlen2.jpg)
Aby však houslaři neskončili ve fabrikách, inicioval Františkův syn Otakar změnu výkladu houslařství ze řemesla, které podléhalo živnostenským zákonům na umělecký, tedy svobodný obor. A uspěl. V tradici pak pokračoval Otakarův syn Přemysl a po něm nakonec jeho syn a současný mistr Jan.
Ani on ale neseděl jen doma. Po studiích na houslařské škole v německém Mittenwaldu působil v letech 1989 až 1990 v londýnském houslařství J&A Beare Ltd, kde stavěl housle po vzoru slavných Vieuxtemps Guarneri. A protože si brzy získal důvěru svého šéfa, měl k dispozici i klíče od sejfu, v němž se tenhle poklad z poloviny 18. století skrýval a po pracovní době na ně chodil hrávat.
Mimochodem, Vieuxtemps Guarneri se před dvěma lety prodaly v aukci podle odhadů časopisu The Economist za více než 16 milionů dolarů, čímž trumfly dosud nejdráže prodané stradivárky The Lady Blunt. A rekord si drží dodnes.
Ostatně individualita a charakterističnost je i podle Špidlena to nejcennější, co dělá housle houslemi. I proto tají své výrobní tajemství, které se dědí v rodině. „Jsou dva tábory houslařů. Jedni, kteří kritizují tajnůstkářství, protože to prý brzdí vývoj. Mně to naopak připadá správné. Jednak si chráním své know-how a kromě toho to jde proti globalizaci. Když budeme všichni sdílet veškeré know-how, no tak všichni budeme nakonec dělat to samé. Já mám rád diversifikaci a když jsou věci individuální,“ popisuje Špidlen svou filozofii.
Jestli své know-how předá v rodině, se teprve uvidí. Jeho děti mají zatím na výběr, ačkoli otec by je rád viděl pokračovat v řemeslu. Dceru Josefínu muzika neminula, ale jejím hlavním nástrojem jsou její hlasivky. A syn František zatím piluje němčinu, aby mohl na studia na stejnou houslařskou školu v Mittenwaldu, kterou navštěvoval i jeho otec.
Autor: Daniela Ešnerová
Foto: Jakub Plíhal