Baťa právě slaví 125 let od založení. K oslavě století a čtvrt proto výjimečně otevíráme článek, který vyšel v tištěném Forbesu v lednu 2018.
Za tu dobu se stala jen jedna změna – Thomas Archer Bata z rodinné firmy loni odešel a momentálně pracuje pro společnost Aldo v Kanadě, která se taktéž soustřeďuje na prodej obuvi.
Sehnat místo v londýnské restauraci Duck & Waffle není nikdy snadné, tím spíš ne teď, když je předvánoční Londýn plný turistů. Nikde jinde ve městě si totiž nedáte oběd tak vysoko – a výhled ze 40. patra na Tower Bridge nebo sousední mrakodrap Gherkin je vážně ohromující.
Thomas George Bata dopije svoje americano, objedná si ravioly s jeruzalémskými artyčoky a pohledem přejede pulzující město v hloubce pod sebou. „Londýn je skvělý na domlouvání schůzek, navíc tady žije moje dcera, takže vždycky spojím příjemné s užitečným,“ spokojeně se usměje.
Devětašedesátiletý vnuk zakladatele obuvnického impéria Baťa sice žije ve švýcarském Lausanne, ale k Londýnu má speciální vztah ještě z jiného důvodu. Jeho otec Tomáš Baťa mladší sem po válce načas přesunul firemní centrálu, takže malý Thomas zažil britskou metropoli ještě v době, kdy byl premiérem Winston Churchill a královna Alžběta II. se teprve chystala na svoji korunovaci.
Od té doby se všechno změnilo, zmizely kanceláře Bati na Bond Street, všechny obchody, a dokonce i fabrika v East Tilbury na východě Londýna. Továrna, kde kdysi pracovaly čtyři tisíce dělníků, se zavřela v roce 2005 a dnes už zbylo jen upadající baťovské městečko kolem ní.
Dvě věci se ale nezměnily dodnes. Nejslavnější značku s českými kořeny pořád vlastní výhradně potomci Tomáše Bati, byť z jejich jmen už zmizel háček a nikdo z nich dávno nemluví česky ani nemá český pas. A stejně jako kdysi i 125 let po svém založení Baťa stále obouvá celý svět.
„Myslím, že na nás otec i děda můžou být pyšní,“ usměje se Bata. Příběh geniálního podnikatele, který je českou obdobou Henryho Forda nebo Steva Jobse a který proměnil malou ševcovskou dílnu v globální impérium, je dostatečně známý, ale málokdo tuší, co se s jednou z nejstarších českých firem dělo poslední roky.
Rodinný koncern dnes prodává 220 milionů párů bot ročně, z nichž polovinu sám vyrobí, vlastní 24 továren po celém světě, prodejny má v 73 zemích, zaměstnává 40 tisíc lidí a loni měl obrat 2,5 miliardy dolarů. Firma stále roste, je v zisku a příští rok by měla mít obrat už tři miliardy.
„To, že jsme na trhu i po více než 120 letech, je podle mě dané naší schopností neustále přetvářet byznys podle toho, jak se mění svět okolo nás, hodně nám také pomohlo, že byla firma vždy geograficky rozkročená po celém světě, a třetí klíčová věc je vášeň pro byznys,“ přemýšlí Bata.
Sám na odkaz svého otce dohlížel až do roku 2009 z pozice CEO firmy, dalších šest let pak stál v čele představenstva jako prezident společnosti a poslední dva roky byl členem představenstva.
Letos v létě se vzdal i své poslední, formální funkce, aby dodržel své vlastní nařízení, ve kterém kdysi pro odchod do důchodu stanovil věk 68 let, a na firmu, kterou dnes řídí CEO Alexis Nasard (není členem rodiny), dohlíží už jen zpovzdáli. „Mám díky tomu větší nadhled a taky víc času na cestování. Před měsícem jsem byl v Indii a absolvoval jsem i osmidenní trek po Bhútánu,“ vypráví nadšeně milovník hor a lyžování.
Thomas George Bata ve svém obchodním domě na pražském Václavském náměstí
Jeho nejbližším cílem je teď znovu navázat na české kořeny, které zpřetrhala čtyři desetiletí komunismu, a víc využít příběh svých předků. Sám se do Česka dostává jen sporadicky, naposledy těsně před Vánocemi kvůli focení pro Forbes, ale jeho příbuzní na tom už začali pracovat.
Jeho sestry Rosemarie a Monica se v Česku starají o Nadaci Tomáše Bati, respektive spravují půdu a lesy, které Baťovým patří, ještě aktivnější je Thomasův syn Thomas Archer Bata, který loni do Prahy přesunul globální marketingové oddělení a v Česku má velké plány. O tom ale až později.
Abychom pochopili, kdo vlastně dnes za rodinnou firmou stojí, je potřeba se nejprve vydat na opačnou stranu zeměkoule, na východ Kanady. Konkrétně na malý soukromý ostrůvek v zálivu Georgian Bay, který je součástí Huronského jezera. Z Toronta vám to sem na sever zabere autem zhruba tři hodiny, k tomu je potřeba připočítat ještě závěrečných 20 minut na lodi.
Podobných ostrovů je v zálivu téměř 30 tisíc a ani ten, který patří Baťovým, není nijak výjimečný. Skalnaté pobřeží, borovice a mezi nimi pár dřevěných chatek a jedna hlavní budova. Výjimečná je spíš akce, která se tady už roky s železnou pravidelností opakuje každý třetí víkend v červenci.
Uprostřed léta se sem z celého světa sjedou všichni potomci Tomáše Bati mladšího, někdo zůstane týden i déle, ale minimálně víkend je povinnost. Letos se tady potkalo už přes 30 lidí, a i když je program hodně volný, jedno ráno je tradičně vyhrazeno i byznysu a plánům do budoucna. V rodině se tomu říká konkláve.
„Nepřijet by bylo hodně kontroverzní, omlouvá vás snad jedině smrt,“ zasměje se Thomas Archer Bata. Třicetiletý blonďák svým vzhledem nezapře, kdo byli jeho předci. Narodil se v Torontu, a i když později studoval ve Skotsku, na rodinném ostrově v Kanadě trávil každé léto.
Thomas Archer Bata v době, kdy pro rodinnou firmu pracoval
Tomáš Baťa mladší ostrov koupil brzy poté, co sem po smrti svého otce a zakladatele firmy (zemřel při leteckém neštěstí v roce 1932) emigroval před nacisty. Hledal tady přírodu svého milovaného Zlína i atmosféru amerických westernů, o kterých jako malý četl. Dodnes zde na zdi visí portrét šestiletého Bati v indiánských šatech, který ale působí komicky, protože si malíř americkou krajinu představoval spíš jako tropický prales odněkud ze Střední Ameriky.
„Většinu příhod ze svého života nám vyprávěl tady,“ vzpomíná Thomas Archer. „Nejdůležitější věc, kterou mi vštěpoval, je pozitivnost. Jednou někde uklouzl, zlomil si žebro, ale stejně se usmíval. Nikdy nelitoval sám sebe. A taky miloval moderní technologie. Mluvil jsem s ním den před jeho smrtí, měl letět do Česka a zrovna si koupil nový iPhone. V 94 letech!“ vypráví nejmladší Bata.
S dědou ale paradoxně nikdy nemluvil česky. Baťa byl sice velký patriot, ale zároveň pragmatik, který s pádem komunismu a návratem do vlasti nikdy nepočítal, takže se po odchodu do Ameriky u Baťových mluvilo už jen anglicky. Thomas Archer ale z rodiny rozumí a mluví česky nejlépe – i díky tomu, že jako marketingový šéf už přes rok žije v Praze.
„Děda se snažil, abych pochopil kulturu a historii země, odkud pocházel, abych poznal Moravu. Takže v hokeji hned po Kanadě fandím Česku a taky mám zažité tradice, které jsou typicky středoevropské, aniž bych to sám tušil. Částečně se cítím být Čechem,“ říká Bata v angličtině, ve které si je přece jen jistější.
Stejně jako všichni v rodině chodil jako mladý o prázdninách do firmy na brigády, ale dlouho to vypadalo, že půjde vlastní cestou. Pracoval pro řetězec H&M, rok strávil v konkurenčním Nike, kde používal matčino rodné příjmení Archer, aby zbytečně nedráždil, a snil o vlastním byznysu.
„Když jste mladý, chcete nabourávat status quo, být rebel. Rodinný odkaz jsem si začal uvědomovat, až když jsem byl starší. Taky jsem pak poznal, co tenhle byznys přináší, uvědomuju si, kolika lidem změnil život k lepšímu. A cítím větší zodpovědnost,“ vysvětluje Thomas Archer Bata.
Do rodinného byznysu se zapojil před sedmi lety, kdy ho rodina poslala do Prahy, aby řídil obchod na Václavském náměstí. V jeho čele sice vydržel jen sedm měsíců a pak odjel do Jižní Ameriky, kde dostal na starost trh v Chile, u Bati už ale zůstal. Předloni se do Prahy vrátil – tentokrát už s výrazně více pravomocemi jako nový šéf globálního marketingu.
Dvě generace Baťů v Praze
Protože když nosíte tak slavné jméno, uniknout svému osudu není jen tak. Stejné to měl i Thomas George Bata, kterého zase jeho otec do dění ve firmě nenásilně zapojoval třeba tím, že ho brával s sebou na dlouhé zahraniční cesty pokaždé, když jeho matka otěhotněla (Sonja Bata má celkem čtyři děti).
Poprvé jel až do Indie – to bylo Thomasovi pouhých 12 let. O pět let později ho otec už samotného poslal na Jamajku, kde dostal první skutečnou práci ve firmě. „Posadili mě do nákladního volkswagenu plného bot a já dva týdny jezdil po ostrově, dokud jsem je všechny neprodal. Bylo to skvělé dobrodružství, na Jamajce tehdy byla ještě pořád místa, kde nikdy neviděli bílého člověka,“ vzpomíná Bata. V roce 1984, kdy se Tomáš Baťa mladší vzdal každodenního řízení firmy, se pak právě on stal CEO celého koncernu. Baťa byl tehdy na úplném vrcholu, ročně prodával 300 milionů párů bot, měl pět tisíc obchodů v 89 zemích světa, vlastnil 92 továren a zaměstnával 90 tisíc lidí.
Jenže ve vedení to úplně nefungovalo, generační rozdíl mezi otcem a synem byl znát, a tak počátkem devadesátých let Thomas George z funkce odstoupil, podržel si pouze členství v představenstvu a až do roku 2001, kdy z něj otec udělal šéfa podruhé, z rodinné firmy zmizel.
Alexis Nasard v centrále v Lausanne | Foto: Lucian Hunziker
Dnes firmu řídí Alexis Nasard, bývalý manažer Heinekenu, a sedmičlenné představenstvo, ve kterém jsou záměrně vždy tři členové z rodiny a čtyři mimo ni. „Máme pravidlo, že rodina musí být vždy v menšině, aby se nerozhodovalo na základě emocí,“ usmívá se Thomas Archer Bata.
Nad tím vším je ještě rodinná rada, která sice nemá žádné oficiální pravomoci, ale pro rodinu je klíčová. Patří do ní 14 lidí a Thomas George Bata ji svolává dvakrát třikrát ročně.
„Rodinnou radu jsem založil někdy před deseti lety, kdy jsme chtěli urychlit přesun řízení od mých rodičů na další generace. Shodli jsme se, že to musí mít řád, že nemůže každý člen rodiny říkat CEO, co má dělat. Navíc je to způsob, jak udržet rodinu co nejvíc pohromadě,“ vypráví Bata.
Ze stejného důvodu ostatně hlídá i to, aby nikdo nevynechal ani rodinný víkend v Kanadě. I když se o prázdninách byznys tolik neřeší, vyhnout se mu nejde. Občas je dokonce na ostrov v Georgian Bay pozván i někdo z managementu, žádné bouřlivé debaty o penězích a ziscích ale nečekejte.
„Ve většině firem se hlavně řeší hodnota akcionářských podílů a výsledky, ale my se snažíme, aby ta hodnota zahrnovala i to, jaký máme přínos pro společnost. Takže třeba vedeme debaty, jestli se vzdáme tří procent zisku, abychom víc podporovali lokální komunity,“ připomíná Thomas Archer, že jedním z klíčových baťovských principů vždycky byla starost o vlastní zaměstnance.
Jeho děda i praděda totiž prosluli tím, že pro ně stavěli školy nebo nemocnice a kolem svých továren budovali po celém světě na zelené louce nová města, která většinou žijí dál i bez fabrik.
„Pro většinu členů rodiny nejsou peníze důležité. Zisk je nezajímá. Spíš jim jde třeba o rozvojovou pomoc v Africe, to je hodnota firmy, kterou hledají. Naštěstí se v tom shodneme, nemáme mezi sebou žádného blázna, který by chtěl z firmy jenom vytáhnout peníze,“ dodává Thomas Archer.
Připomíná to scénu z nějakého sci-fi filmu ze sedmdesátých let o tom, jak bude výroba bot vypadat v daleké budoucnosti. Zapomeňte na počítače, ale i tak je to vlastně docela hi-tech.
U blikajícího panelu s desítkami malých páček stojí mistrová a před ní se míhá třicetimetrový pás, podél kterého sedí po obou stranách šičky. Pokaždé, když některá z nich dokončí svůj úkol, rozsvítí se na řídicím panelu dio-da, mistrová naloží do plastové krabice další várku bot na šití, přepne páčku, u toho správného šicího stroje se vyklopí „výhybka“ a krabice přistane přesně tam, kde má.
„Říkáme tomu centrální mozek lidstva,“ usměje se Lenka Maňásková, která tuhle malou fabriku kousek od Uherského Hradiště řídí. Jsme v Dolním Němčí v továrně na boty, kterou v sedmdesátých letech postavil státní podnik Svit a dva roky po revoluci ji koupil Tomáš Baťa.
Vyrábí se tady vycházková obuv Weinbrenner, jedna ze 17 značek, které spadají pod Baťu, a také speciální obuv pro diabetiky. Zhruba 40 procent bot odsud míří do Itálie, 30 procent se prodá v českých obchodech a zbytek tvoří externí zakázky pro jiné firmy. A všechno je dodnes téměř výhradně ruční výroba.
Podobných fabrik má Baťa po celém světě, především tedy ve východní Asii a Africe, dohromady 24. Ta v Dolním Němčí je poslední ve střední Evropě a také suverénně nejmenší ze všech. Pracuje tady 150 lidí, kteří odsud za rok vyexpedují zhruba 300 tisíc párů bot. Jen pro srovnání: největší továrna Bati v bangladéšské Dháce vyrobí za stejnou dobu 26,7 mi-lionu párů bot. Tedy 90krát tolik.
Továrna v Dolním Němčí vydělává a jede na plný výkon, Baťa si ji ale drží spíš z jiného důvodu. Částečně ze sentimentu kvůli svým českým kořenům, hlavně ale kvůli budoucím plánům – menší fabrika jde totiž snadněji předělat na výrobu menších sérií vysoce personalizované obuvi.
„Masová produkce bude pořád důležitá, ale je tady velká skupina zákazníků, kteří jsou ochotni zaplatit víc peněz za boty na přání. Proto chceme personalizaci zakázek zvýšit. Takoví zákazníci ale nechtějí čekat dlouho, takže musíme být schopni reagovat pružně,“ říká Thomas Archer Bata.
Právě nepružnost Baťu v minulých dvou dekádách už totiž jednou málem potopila. Na začátku devadesátých let, kdy se do Evropy i Ameriky začaly valit laciné boty z Číny, se Tomáš Baťa dlouho odmítal vzdát své kdysi slavné výroby v anglickém East Tilbury, kanadské Batawě nebo americkém Belcampu, a než se i on rozhoupal přesunout výrobu do Asie, bylo už málem pozdě.
Prodej bot se propadl, továrny na Západě se dostaly do problémů a postupně všechny skončily a spolu s nimi se nakonec musel Baťa stáhnout i ze zemí, kde byl kdysi silný –včetně Francie. Boty dnes už neprodává ani v Kanadě, kde byl přitom Tomáš Baťa většinu svého života doma.
„Jsme hodně stará firma, která měla dobrá i špatná období, což je normální. V Evropě jsme možná udělali pár špatných rozhodnutí, spoustu chyb jsme stihli napravit, ale ne všude, takže někde jsme začali mít problémy. Jsme obuvnická firma, ale v jednu dobu jsme začali řešit i spoustu věcí okolo, přitom důvod, proč k nám lidé vždycky chodili, jsou zkrátka boty,“ přiznává Thomas Archer.
Baťa postupně zavřel nebo prodal malé a neefektivní továrny a výrobu koncentroval do obřích fabrik ve východní Asii, kde může lépe optimalizovat výrobu. Své obchody také zbavil závislosti na nejbližší továrně, což pro něj bylo v éře Tomáše Bati mladšího typické, a znovu začal růst.
Firma je na globální úrovni v zisku (přesná čísla zásadně nesděluje), loni prodala boty za 2,5 miliardy dolarů a příští rok by to měly být už tři miliardy. Za společností Nike, která je s obratem 34 miliard dolarů celosvětovou jedničkou, sice dost zaostává, ale i tak patří do desítky největších prodejců bot na světě.
A také image Bati je pořád stejná, jak si ji pamatujete z dětství – kvalitní, ale levné boty s dobrým poměrem cena/výkon. Filozofie, která Baťu proslavila, však nefunguje všude, což je prý také důvod, proč se značce po válce nikdy pořádně nepodařilo prorazit třeba ve Spojených státech.
„Američané tohle moc nechápou. Buď chtějí něco extrémně levného, nebo naopak něco super značkového. Nic mezi tím,“ krčí rameny Thomas Archer Bata. „Co se týče stylu, Baťa nikdy nebude trendsetter, nebude udávat módní trendy. Ale nikdy taky nebudeme nejlevnější na trhu.“
Dnes se Baťa zaměřuje hlavně na trhy ve východní Asii a nově také na Blízkém východě. Loni otevřel první obchody na Filipínách, v Libanonu, Íránu, Jordánsku a je těsně před vstupem do Saúdské Arábie.
„Zaměřovali jsme se na místa, kde jsme neměli velkou šanci na úspěch, a naopak jsme zapomínali na trhy, které pro nás mají největší potenciál. Proto teď hodně sázíme na rozvíjející se země, kde rychle roste střední třída, jako je Čína, Indie nebo Filipíny, které nás v budoucnu potáhnou,“ říká.
Celosvětově prodává Baťa až 30 tisíc různých vzorů bot a neexistuje žádný model, který byste mohli koupit v úplně každé zemi. „To by byl náš sen, ale byznys s botami je bohužel hodně sešněrovaný protekcionismem, bojujeme s obchodními bariérami, takže třeba v Brazílii nemůžeme prodávat boty, které se vyrobily v Česku. Proto se pokoušíme najít různé kombinace, snažíme se škálovat modely celosvětově, ale většinou jsou stejně lokálně upravené,“ popisuje Bata.
Každá země funguje jako dceřiná firma mateřské společnosti se sídlem ve švýcarském Lausanne. Některé lokální firmy jsou částečně obchodovány na burzách, část jich je joint venture. Celosvětově největším trhem z pohledu tržeb zůstává pro Baťu Itálie, ale už brzy by ji měla předběhnout Indie, kde má přes tisíc obchodů, ve kterých prodá ročně 57 milionů párů bot a utrží 390 milionů dolarů.
Mimochodem, Indie je také jedna ze zemí, kde Baťu dodnes považují za lokální firmu, která má indický původ. „To samé si lidé myslí i v Pákistánu nebo Indonésii. A když jsem měl přijet pracovat do Chile, všichni čekali, že přijede nějaký Juan Pablo Bata. Často jsou to vtipné situace. Třeba v Indii Baťa prodává a vyrábí už přes 80 let, takže když jim začnete vysvětlovat, že je to původem česká značka, nevěří tomu a zlobí se na vás. Tohle je jedna z věcí, které se teď snažíme změnit, chceme, aby byl Baťa vnímán víc jako mezinárodní brand,“ říká Thomas Archer Bata.
Tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Největší změně Bati od doby, kdy se z výrobce bot stal hlavně jejich prodejce. Hlavní roli v ní hraje nejmladší generace rodiny – a také Česko. Právě v zemi, kde celý příběh začal a ke které si potomci Tomáše Bati po letech znovu hledají vztah, se teď zrodil plán, díky kterému by Baťa měl růst ještě rychleji. Pomoct by k tomu měla větší centralizace firmy, která byla ještě nedávno roztříštěná a v každé zemi vypadala a fungovala jinak.
„Je to trochu paradox. Děda se naopak snažil, aby každou zemi řídil nezávislý podnikatel, podporoval jejich nezávislost a i díky téhle decentralizaci firma přežila dodneška,“ přiznává Thomas Archer. „Problém je, že když dnes chcete uspět, musíte škálovat a dělat všechno ve velkém objemu. Takže to už nejde dělat v každé zemi zvlášť. Jednou z takových věcí je marketing.“
Jeho tým tak teď z Harrachovského paláce kousek od Václavského náměstí rozhoduje, jak bude vypadat výloha obchodu v Pákistánu nebo v Austrálii a jakou reklamu Bati budou pouštět v televizi v Indii. Díky tomu by měl Baťa začít více vystupovat jako mezinárodní brand a také by v Lausanne, potažmo v Praze mělo mít jeho vedení větší přehled o tom, co se děje v jednotlivých zemích. Což doteď neplatilo.
„Občas je hrozně těžké změnit byznys, který je už po desetiletí zaběhnutý. Průměrný věk velkých firem je někde kolem 20 let, my jsme tady už 124 let, takže to prostě chvíli trvá. Věříme ale v globalizovaný svět a k tomu potřebujeme jednotný jazyk celého brandu,“ říká Thomas Archer Bata.
Důvod, proč si pro tuhle změnu vybral předloni jako základnu Česko a proč se z Česka pro Baťu stala testovací laboratoř všech novinek, je částečně pragmatický – Praha ve středu Evropy má strategickou a praktickou polohu. Z velké části to ale souvisí i s českými kořeny Bati.
„Je pro mě důležité Česku rozumět, abych pochopil rodinný odkaz lépe. Uvědomuju si rodinné dědictví, cítím povinnost pomoct téhle zemi, třeba tím, že podporujeme univerzitu ve Zlíně. Protože děda byl velký patriot a tuhle zemi hrozně miloval. Chceme na to navázat,“ říká Thomas Archer.
„Nenajdete moc jiných byznysových příběhů, ve kterých musel hlavní hrdina překonat spoustu nepřízní, aby uspěl. Podobní lidé existují i dnes, třeba Mark Zuckerberg nebo Bill Gates, ale je jich málo. Protože my říkáme: Dokážete dělat věci lépe, to je fajn, je to dobrý začátek, ale pojďte to dělat ne pro sebe, ale i pro ostatní. Zlepšit svět. To bychom si z mého dědy měli vzít,“ říká.
Koneckonců tenhle příběh je důkazem, že i z bezvýznamného města v malé zemi uprostřed Evropy jde vybudovat globální firmu, kterou budou znát na všech kontinentech. „Asi byste nenašli město, které by bylo dál od průmyslové revoluce než tehdy Zlín. Ale stejně to Baťa dokázal změnit. Tak proč nesnít? Dneska je to přece díky internetu snazší než kdykoli dřív,“ dodává nejmladší Baťa.
