Jako vzpomínku na Karla Schwarzenberga, který v 85 letech zemřel, mimořádně otevíráme unikátní dvojrozhovor, který Forbesu poskytl se svým synovcem Ferdinandem v únoru 2019.
Karel Schwarzenberg a Ferdinand Schwarzenberg. Politik, milovník života a hlava zámožné rodiny v prvním rozhovoru se svým synovcem Ferdinandem. Jediný syn Karlova zemřelého bratra Bedřicha se rozhodl pro život v Česku, pracuje v mladoboleslavské Škodě a jednou by chtěl vstoupit do české politiky. Pokračovatel rodinné tradice?
Lehká nervozita, poslední Lucky Strike a jde se na věc. Ferdinand Schwarzenberg ještě nikdy nešel svého strýce navštívit do práce. Natož při tom dělat rozhovor. Telefonují si sice několikrát do měsíce a vídají se v kulisách rodových sídel párkrát do roka, do Poslanecké sněmovny ale vstupuje poprvé.
Dáma na vrátnici nad jeho občankou jen pozvedne obočí, usměje se a obratem ubere ze striktní formálnosti. Projít detektorem ale musí pochopitelně jako ostatní a už stoupáme do prvního patra ke kancelářím TOP 09.
„Uvidíme, jakou bude mít Karel náladu. Řekněme, že umí být charakter,“ usmívá se Ferdinand, ale je vidět, že úplně do smíchu mu není. Na rozhovoru mu záleží a nebylo jednoduché ho domluvit, protože jednaosmdesátiletý Karel Schwarzenberg evidentně nechce dávat „mladému“ body zadarmo.
Nám ale přišlo zajímavé svést ke společnému rozhovoru dvě generace slavného rodu a hovořit s nimi nejen o mladých a politice, ale také o jejich životě a podnikání.
Karel Schwarzenberg nezklame a nástup má vskutku knížecí. „Nebudete mi říkat, kde budu sedět,“ odpálkuje hned na začátku pokus dostat ho do lepší fotografické pozice vedle jeho synovce a moc neuspějeme ani představení projektu 30 pod 30, který Forbes připravuje každoročně téměř po celém světě. „Tak co chcete vědět? Rychle,“ ptá se Karel Schwarzenberg.
První odpověď je tedy na nás. A vystihuje, proč jsme vlastně jeho devětadvacetiletého synovce letos vybrali mezi zajímavé mladé Čechy.
Ferdinand už pátým rokem spravuje majetek po svém zemřelém otci Bedřichovi, bankéři a mladším bratrovi Karla Schwarzenberga, má poradní hlas ve velké rodinné nadaci Schwarzenbergů, která zahrnuje obrovské majetky v Rakousku a v Německu, a zároveň pracuje jako byznys developer ve Škodě Auto pro region Beneluxu, Francie a Itálie.
To obnáší starost o několik stovek tamních dealerství. A možná ho čeká podobná kariéra jako jeho strýce. Netají se totiž tím, že by chtěl jednou vstoupit do politiky.
„To tady bude muset ale ještě alespoň deset let žít,“ lajnuje mu budoucnost Karel Schwarzenberg, který se při rozhovoru postupně začne rozehřívat i bavit. Jeho synovec s ním má společné i to, že se rozhodl pro život v Česku.
Foto Michael Tomeš
Co by váš bratr Bedřich říkal na to, že děláte rozhovor s jeho synem do Forbesu?
Karel Schwarzenberg (KS): Myslím, že by z toho měl velkou radost.
V čem jste si byli podobní?
KS: Nebyli, on byl lepší než já.
V čem?
KS: Byl střízlivější, pilnější, pracovitější a realističtější než já.
Byl to významný bankéř, že?
KS: Ano, jakožto švýcarský bankéř UBS udělal řádnou kariéru. To není lehké…
Prý stál také u základů transformace české ekonomiky.
KS: On s ní pomáhal, ale nebyl klíčový. Zajímavé ovšem bylo, že působil jako poradce transformace téměř pro všechny středoevropské státy. V tom byl odborník. Uznával ho i Klaus, který k němu jezdil občas na návštěvu. U mě je to něco jiného, mě nesnáší. (smích) Asi proto, že jsem havlovec.
Ferdinande, jaké to je, vyrůstat ve šlechtické rodině, do níž jezdí na návštěvy také Václav Klaus?
Ferdinand Schwarzenberg (FS): Pamatuji si, že jsem s ním jako malý hrál tenis a jednou ho nepříjemně trefil míčkem… Ale vážně. Měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal ve Švýcarsku, kde nás okolí moc neřešilo. Takže to nebylo o tom, že bych žil pod nějakým tlakem médií či očekávání.
Moje dětství bylo úplně normální. Moje maminka je z běžné švýcarské rodiny plné lékařů. Možná jsem jen dříve než vrstevníci věděl, co znamená black tie a jak správně políbit dámě ruku. Také mě zajímá historie, což není nijak výjimečná záliba. Já si ji jen mohu připomínat a učit se o ní v nějakém rodinném kontextu.
Proč pracujete právě ve Škodě Auto?
KS (vstupuje do odpovědi): Protože mu to dělá radost!
FS: Ano, já jsem prostě automobilista. (smích) Auta miluju odmala, vždy jsem chtěl něco kolem nich dělat. Ostatně o Schwarzenbercích a motorismu psal už Jaroslav Hašek ve Švejkovi.
KS: Ano, starý ovčák v Putimi tam praví: „Starej pán kníže Švarcenberg, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pánbůh taky ten benzin vomaže vo hubu.“
Ten mladý nadšený automobilista byl strýc Adolf, kterému tady v roce 1947 vše sebrali (mimořádným zákonem lex Schwarzenberg mu byl vyvlastněn majetek, ačkoli byl významný antifašista – pozn. redakce). Neměl to lehké, ale auta ho bavila.
Vás moc nebaví, že?
KS: Já desetiletí rád řídil, najel jsem určitě milion kilometrů. Ale už jsem hluchej, poloslepej, prostě starej dědek. Lidí je na světě sice dost, ale stejně už radši neřídím…
Co se vám vybaví, když se řekne generace narozená po roce 1989, což jsou letos poprvé všichni naši mladí 30 pod 30?
KS: Šťastná. Nezažili to, co zatížilo moji generaci. Já jsem se narodil za první republiky, pamatuju si protektorát, návštěvu gestapa u mých rodičů, SS na Hradě. Pak si pamatuju Únor…
Tahle generace je toho ušetřena, to je výhoda. Na druhé straně nás samozřejmě ty události, které jsme zažili, zformovaly, a ne úplně špatně. Myslím, že člověku dělá dobře, když v mládí dostane několikrát přes papulu. Mně to neškodilo. Upřímně musím říct, že mi to naopak docela prospělo.
Redaktoři Zuzana Krajíčková a Jaroslav Mašek při rozhovoru s Karlem a Ferdinandem Schwarzenbergovými | Foto Michael Tomeš
Někdo říká, že je to generace bez hodnot, která vyrostla v blahobytu, bez touhy…
KS: Každá generace má své touhy. Ale jaké skutečně jsou, to těžko říct. Protože nikdy nevím, jestli mi mladá generace říká to, co si opravdu myslí, nebo to, co chci slyšet, aby se dědkovi zalíbila. Já vlastně nevím, jestli jsem ještě schopný ji chápat.
Mladí lidé vás obvykle mají rádi, volili vás za prezidenta. Reprezentujete hodnoty, které se jim líbí…
KS: A jaké?
Svobodu, evropské hodnoty…
KS: Svoboda je důležitá. Ale co jsou evropské hodnoty? Já tyhle fráze nemám rád. Řekněte, že jsou to hodnoty křesťanské, na nichž je vystavěna celá naše evropská kultura včetně té politické. To je správné označení.
Evropa stojí na třech pahorcích – Golgotě v Jeruzalémě, Akropoli v Aténách a Kapitolu v Římě. Ty doplňuje hora Sinaj. To jsou čtyři pilíře, z nichž čerpáme dodnes. A moc jsme k nim toho za poslední dva tisíce let nepřidali.
Co třeba ochota spolupracovat přes různé rozdíly, to není hodnota?
KS: Já nevím. Ke spolupráci občas vede také zvědavost. To je podle mě nejsilnější vlastnost. A já ji pořád mám. Jsem zvědavý na každého člověka.
Jak vidíte svoji generaci vy, Ferdinande?
FS: Naše generace rovná se svoboda. Zároveň jsme trochu zkažení. Nikdy jsme nezažili válku, a tak se vlastně vezeme na tom, co ty předchozí pro nás získaly, vybojovaly. Jsme asi také nejvzdělanější generace, která kdy na světě byla. A hodně čteme.
Potíž je v tom, že často jen přejíždíme očima Facebook, tweety a Instagram. A nakonec – a teď mluvím jako armádní důstojník – máme občas problém s respektem a disciplínou. Chceme všechno hned.
Počkejte, vy jste armádní důstojník?
FS: Ano, ve švýcarské armádě. Sloužil jsem dva roky u pěchoty a opustil jsem ji jako nadporučík. Vždycky jsem chtěl být vojákem. Asi proto, že je to rodinná tradice a odmala jsem poslouchal o tom, kde jaký předek co vybojoval. Navíc obě strany naší rodiny ctí pohled, že vojenská služba může chlapcům jen prospět.
Řekněme, že jsem měl mezi 16 a 19 roky takové divočejší období. Bydlel jsem tehdy sám v Praze, měl jsem tady byt, prostě byla to divoká a samozřejmě také krásná léta. A nejlepší lék na ně byla právě armáda. (smích)
Takže jste šel do armády dobrovolně?
FS: Samozřejmě. Rodina věděla, že to tak chci. A byla to trochu podobná situace jako s přestěhováním do Prahy. Je to součást naší rodinné identity a chtěl jsem, aby na mě byli naši pyšní.
Kdo učil disciplíně vás, pane Schwarzenbergu?
KS: Rodiče, v zásadě rodiče. Matka byla relativně přísná.
Foto Michael Tomeš
V kolika letech jste se začal zajímat o politiku?
KS: Když jsem byl malý, politika se zabývala mnou, takže jsem se i já zajímal o ni. Poměrně brzy jsem začal číst noviny, to mi bylo tak osm devět let. Tehdy probíhal v novinách spor o vyvlastnění strýce Adolfa Hlubockého, tedy lex Schwarzenberg, takže bylo samozřejmé, že jsem o tom četl.
Pak už mě politika nepustila. Když jsem studoval v Mnichově, byl jsem zvolen do studentské samosprávy. Když jsem byl v Rakousku, vesele jsem se míchal do tamní politiky, i když jsem nebyl rakouský občan. Celý život jsem politicky činný.
Proč jste pořád aktivní v politice, když byste mohl už dávno zvolnit?
KS: Já bych se unudil. A motivují mě dva lidé. Zeman a Babiš. Ti mě opravdu v politice drží, ti jsou silnou motivací. (smích)
Nedávno jste říkal, že vás tam drží také zlomyslnost…
KS: Samozřejmě. Jasně! To je jediná neřest, v níž věkem neztrácíte schopnost. Už nemohu tolik chlastat jako zamlada, holky se už o mě moc nezajímají a nemohu provozovat myslivost, neb mi nefungují nohy. Tak co mi zbývá…
Co říkáte tomu, že by do politiky chtěl také váš synovec?
KS: Ať to nedělá. Já bych mu to neradil, kazí to život. Člověk musí vědět, že spoustu hezkých věcí zmešká. Má-li rodinu, tak ta na to strašně doplácí. I moje rodina doplácela na mou politiku… Když to není nutné, člověk do toho nemá lézt.
Jste v tom tak striktní? Nepotěšilo by vás, kdyby jméno vašeho rodu zůstalo v pravicové politice?
KS: To ano, ale vím, že to má své stinné stránky. A hlavně bych Ferdinandovi doporučil, aby tady ještě alespoň deset let žil a pracoval, než si na to troufne. Přece jen větší část mládí žil ve Švýcarsku, a než člověk pochopí, jak která země funguje, dlouho to trvá.
Já jsem to zjistil zamlada, když jsem ke svému úžasu viděl, že velmi nadaní Rakušané, kteří emigrovali před Hitlerem a po válce se vrátili, nějakých sedm osm let poté v politice neuspěli. Se zemí nesouzněli. Nechápali, „How the country ticks“, jak se říká.
Většina emigrantů, které jsem zažil, nepochopila, že se země v krátkém čase změnila. A to mi bylo velkým poučením.
Přesto jste po revoluci jako emigrant do politiky šel.
KS: Na Hradě jsem nedělal politiku, byl jsem kancléř, úředník Václava Havla a plnil jsem jeho rozkazy a pokyny. Pak jsem se stáhl z politiky. A teprve když jsem kandidoval do Senátu, pomalu jsem začal chápat, jak velice se tahle země změnila od mého dětství.
Byť jsem se svou vlastí zabýval po celý život, i v emigraci jsem si o Československu četl, poslouchal jsem Československý rozhlas i Svobodku, přesto přiznávám, že trvalo dobře deset let, než jsem si troufal zapojit se do politiky.
Člověk si myslí, že když ví, kde je jaká kavárna či hospoda, ví, jak to funguje. Ale není to tak. Takže i můj synovec bude potřebovat dlouhou dobu, než se do situace tady vžije. Teď je vedle jako jedle.
Poslechnete?
FS: Já nikam nespěchám. Nejdřív si chci vybudovat vlastní kariéru, pak přijde na řadu snad rodina a pak teprve politika. Samozřejmě doufám, že se tady jednou ožením a budu mít děti.
KS (vstupuje do toho): No to taky doufám!
FS: Vím, že potřebuju strávit v Česku víc času. A moje čeština ještě zdaleka není perfektní. Až budu opravdu rozumět naší kultuře a budu mít stabilní život, bude správný čas na další etapu.
KS: U nás je klíčové rozumět hláškám. Filmovým a tak dále. Bez nich jste ztracení.
Myslíte oblíbené staré komedie?
KS: Samozřejmě! Třeba: Chčije a chčije… Cizinci si budou říkat, proč mluvíte sprostě, ale tady všichni vědí, že je to jen citát z Na samotě u lesa. V běžné konverzaci u nás hrají velkou roli, od hospody až na Hrad. Takové věci pochopíte, až když tu pobýváte dlouho.
Dávej si v politice bacha! Víc nemusím říkat…
Jakou radu byste dal v politice synovci?
KS: Dávej si bacha! Víc nemusím říkat…
Proč do ní, Ferdinande, vlastně chcete?
FS: Studoval jsem ji na Maastrichtské univerzitě, svou roli určitě sehrála kariéra strýce a také si myslím, že do politiky se dnes pouští jen málo mladých lidí. A přitom je to podle mě dobrý způsob, jak nejen v Česku něco pozitivně ovlivnit.
Navázal byste na konzervativní politiku?
FS: Nevím, jestli bych o sobě řekl, že jsem konzervativní. Politika už dnes není dvoudimenzionální: pravice vs. levice a liberalismus vs. konzervatismus. Přidává se k tomu také třetí pohled – individualismus a kolektivismus. Na jednu věc tak můžete mít kombinovaný názor.
Takže mi jde spíše o hodnoty: spojená Evropa, křesťanství a giving back společnosti. Prostě až ta doba nastane, uvidíme, jaké strany tady budou a jak budu vnímat to, co je pro naši zemi nejlepší.
Co vám, pánové, třicet let po revoluci dělá v Česku radost a co naopak?
KS: V zásadě mi v životě dělají radost vnoučata… A v Česku? V poslední době zatraceně málo. Česká politika se nevyvíjí dobrým směrem.
Foto: Michael Tomeš
Co vám vadí?
KS: Příklon k Východu a to, že nám jde často jenom o kšeft. Pořád ještě se musím zabývat zahraniční politikou a vím, že systém v Číně se utužuje a je tam totalita. A my Číňanům lezeme, nechci podrobně popsat kam, a ještě se za to chválíme navzájem.
Václav Havel na začátku 90. let zavedl lidská práva jako určující prvek české zahraniční politiky. Současný ministr zahraničí se to teď snaží oživit, ale dlouhý čas nás to vůbec nezajímalo. Nebo když jedu na venkov a vidím, jak se u nás provozuje zemědělství, jakým způsobem vědomě ničíme půdu, jsem z toho zděšený.
Další příklad: nesmyslný dotační systém. V Rakousku podporují drobné zemědělce, ale my velkostatkáře. Když tohle všechno vidím, upřímně říkám, že z toho mám depresi.
Co se povedlo?
KS: Já jsem se vrátil do Čech už v prosinci 1989 a i předtím jsem jezdil na návštěvy domů. A pamatuju si, jak naše městečka a vesnice vypadaly, tu šeď, jak se všechno rozpadalo… Když do nich zavítáte dnes, je velké potěšení se na ně dívat, ekonomicky je to obrovský rozdíl. Česko je krásná země, na to nesmíme zapomínat. I když už to není „zemský ráj to na pohled“.
Vy máte, Ferdinande, na Česko náhled zvenčí. Co vám se na něm líbí? A co ne?
FS: Líbí se mi, že moje generace je tady optimističtější, než jsou vrstevníci ve státech západní Evropy. Co dřív bývalo americkým snem tam, dnes existuje tady. Mladí věří, že máme neomezené možnosti, a to mě baví. A celkově Česko dnes vypadá jako moderní středoevropský stát.
KS: Generace se změnily opravdu poměrně rychle. Můj starší syn tu byl na začátku 90. let, v té nejdivočejší době. A říkal, že rozdíl mezi expaty – Rakušany, Němci, Angličany, Američany… –, kteří tehdy působili v bankách či průmyslu, a Čechy byl velký. Když tu mladší syn pracoval před sedmi lety, už rozdíl mezi expaty a českými vrstevníky nevnímal. A to mě těší.
Co říkáte na to, že se váš synovec rozhodl žít v Česku?
KS: Očekával jsem to.
Jak to?
KS: Podívejte se. Žili jsme tady přes 300 let, jeho otec to tady miloval, usadil se v Cerhonicích, mezi našimi furianty. Je to krásný kraj. Každý Schwarzenberg, i když vyrostl jinde, se do té krajiny zamiluje. Karel Filip, tři dny před bitvou u Lipska, kde porazil Napoleona, si dopisoval s manželkou, co se tam má vysadit u rybníka…
Když jsem nabízel strýci Arnoštovi, který dvakrát seděl v Jáchymově, aby se po propuštění přestěhoval ke mně do Rakouska, jen mi odpověděl: Z toho kraje mě nikdo nevyžene. Někdy jsem tady z toho taky zoufalý a naštvaný, ale přesto… Je to domov, nevyměním to.
Vaše rodina obhospodařuje velký majetek nejen v Česku. Co je podle vás smyslem podnikání?
KS: Samozřejmě musí vynášet, jinak to nefunguje. Ale čím větší majetek, tím je také větší povinnost vůči okolí. Ta se obvykle projevuje u třetí generace. Pozoroval jsem to v Americe, kde ty velké rody z 19. století – Vanderbiltovi a ostatní – nebyly žádnými svatoušky a bezohledně budovaly svá impéria.
Čím větší majetek, tím je také větší povinnost vůči okolí.
Ale jejich vnuci už zakládali různé užitečné nadace a vraceli okolí. Třetí generace má pocit povinnosti a zodpovědnosti. A je zajímavé, že je to všude stejné.
Jak tedy správně předat rodinný majetek? Teď to řeší mnoho rodinných firem vzniklých po revoluci a vy v tom máte přece jen několik století praxi.
KS: Nerad rozdávám moudra, univerzální návod stejně není. Hlavně si musejí uvědomit odpovědnost, že to není jen o zabezpečení vlastní rodiny. Každá firma má nejen zisky a tržby, ale také zaměstnance, ovlivňuje své prostředí, město či městečko, v němž podniká. Takže je dobré pojistit, aby vše okolo fungovalo i po předání.
Jak dnes vypadá správa schwarzenberského majetku?
KS: Máme ve Vaduzu rodinnou nadaci, do níž jsem svého času prakticky kompletně vložil rakouský majetek. Pak následoval i německý a pravděpodobně v ní skončí i český majetek. Řídí ji můj syn Aki (v rodině tak říkají Janu Nepomuku Schwarzenbergovi – pozn. redakce). Já už jsem výměnkář.
Foto: Michael Tomeš
FS: Já funguji jako člen správní rady nadace, bratranec Aki je jako příští hlava naší rodiny její ředitel. Bavíme se opravdu jen o důležitých rozhodnutích. Vlastně o takových, která by nějakým způsobem mohla ovlivnit příští generace. Nedíváme se na majetek jako na nějaké naše aktuální bohatství. Vnímáme ho tak, že ho jen spravujeme pro ty, kdo přijdou po nás.
To zní vznešeně, tak pokračujme. Co je podle vás v životě opravdu důležité?
KS: Možná se budete divit, podle mě je to náboženství. V těžkých chvílích mého života bylo pro mě vždy nejdůležitější. A řídit se tím, co říkal Masaryk: Nebát se a nekrást. My jsme to tady v Česku občas zkrátili na: Nebát se a krást. A v některých politických kruzích dokonce platilo: Bát se, nekrást. Pořád se to tak podivně vyvíjí.
FS: Pro mě je zatím důležitá hlavně šťastná rodina. Máme hezký rodinný život.
KS: Ale jo, to máme.
FS: A máme důvěru v Boha. Nechci vypadat staře, ale já to tak mám. Mám důvěru, že všechno dobře dopadne.
