Jako devadesátková architektonická relikvie působí skleněná pyramida kousek za Prahou vedle dálnice D1. Aby ne, když za ní stojí Jiří Sudík, byznysmen s příběhem barevným úplně stejně jako doba, kdy se naše země po dlouhé době pořádně nadechla.

O životní cestě někdy rozhodují zdánlivě nedůležité detaily. Třeba ten, že se jednoho dne roku 1970 někde narodí kluk a dostane jméno Jiří Sudík. A jen kousek od něj se totéž odehraje znovu. Čtrnáct let o tom nikdo neví, až do chvíle, kdy třídní učitelka Vrbatová poprvé přečte jména svých středoškolských studentů.

„Sudík,“ ozve se. A postaví se dva kluci. „Jiří,“ pokračuje soudružka učitelka. A ti dva zůstávají v pozoru dál. Vrbatová se ale nenechá vykolejit a pokračuje. „Narozený 14. března,“ chytá se poslední šance. Bez úspěchu. Dva na papíře shodné Sudíky čeká alespoň rozdělení do jiných tříd.

Přeskočíme rovnou do čtvrťáku, kdy se píše rok 1987. Tehdy všichni kluci dostávají k vyplnění dotazník, který pomalu, ale jistě směřuje k dvouleté vojenské službě.

„Byl jsem tenkrát nemocný, takže jsem nic nevyplnil a dál už se mi nikdo neozval. Druhý Jirka Sudík takové štěstí neměl a dva roky vojny ho neminuly,“ vzpomíná Sudík, který zelenému stejnokroji unikl i na ČVUT, když ve druháku po vzájemné podpoře s Jiřím Dienstbierem, utvzené v hospodě na Karlově náměstí, ani jeden nenastoupil na povinnou vojenskou katedru.

„Měsíc a kus jsme se klepali, až přišel 17. listopad, vojenskou katedru rozpustili a mně už se s vojnou nikdo nikdy neozval. Zapomněli na mě,“ směje se Sudík. Proč je tahle (ne)vojenská epizoda důležitá? Zmizela totiž překážka, která by brzdila podnikatelský rozlet.

Odmala měl Sudík rád motorky a auta, což vedlo k tomu, že ještě před sametovou revolucí rozjel malou servisní dílnu s pár zaměstnanci. V dílně začal ráno v šest, následoval úprk na přednášky a odpoledne zpátky. Dílna mezitím rostla, takže když už si před jméno mohl začít psát Ing., pracovalo pro něj patnáct lidí a kola kapitalismu ve společnosti rotovala na plné obrátky.

Dařilo se i servisu, takže jednoho dne se na stole objevila nabídka, aby se proměnil v něco většího – dealerství koncernové značky Seat. Jiří kývl a začal hledat pozemky, kde by se dalo stavět. Uspěl až v Průhonicích. Zbývalo jen vymyslet, jak zaujmout desítky tisíc lidí, kteří kolem jeho podniku po dálnici na Brno projedou. Jak se stát nepřehlédnutelným.

„Každý normální autosalon je kostka s nějakým nápisem. My jsme s architektem Karlem Slachem seděli v hospodě a přemýšleli, jak to udělat jinak. Jenže nic nepřicházelo, až Karel nakonec říká: ‚Víš ty co? Tak si tam postav třeba pyramidu, mně už je to jedno.‘“