skip to main content
Peníze

Bezhotovostní budoucnost je hotová věc. Jak zajistit, aby byla spravedlivá pro všechny?

3 minuty čtení

David G.W. Birch patří mezi přední světové odborníky na elektronické peníze i digitální identitu a serverem The Financial Brand byl zařazen mezi deset nejvlivnějších hlasů v bankovnictví. Pro Forbes se zamýšlí nad realitou a budoucností bezhotovostních plateb.

Nedávno jsem psal článek o tom, že Čína je na nejlepší cestě stát se bezhotovostní společností. Není to samozřejmě jediná země, která má tím směrem nakročeno. Švédsko už tam skoro je a Velká Británie také míří za bezhotovostní budoucností na plný plyn.

Stačí letmý průzkum globálních statistik klesající tendence používání fyzických bankovek a mincí, aby se dalo snadno odhadnout, že mnoho zemí bude v dohledném horizontu v podstatě bezhotovostních. Co to ale vlastně znamená?

List USA Today si nedávno položil otázku, která vypadá na první pohled celkem pitomě: Bude v bezhotovostní společnosti existovat hotovost? Mně ta otázka pitomá ale vůbec nepřijde. A odpověď na ni zní: Ano. Když mluvím o bezhotovostní společnosti v horizontu jedné generace, nemám na mysli, že už pak nebude existovat vůbec žádná hotovost. To by bylo pěkně pitomé.

Hotovost tu pořád bude, nicméně vymizí z každodenních životů většiny lidí. Přesuneme se od společnosti debetních karet ke společnosti chytrých mobilních telefonů a odtud ke společnosti biometrické. Hotovost nepřestane existovat – ale každému už bude lhostejná.

Jak v roce 1995 napsal spisovatel William Gibson ve slavném románu Count Zero, když popisoval jednoho z hrdinů blízké budoucnosti, „peníze měl sice v kapse, ale jídlo si tu něčím takovým koupit nemohl“, na což navázal jednou z mých nejoblíbenějších hlášek v celé moderní beletrii:

Vlastnit hotovost sice nebylo ilegální, ale k ničemu legálnímu ji nikdo nepoužil.

To je celkem hodnověrná vize ne až tak vzdálené budoucnosti. Futurista Ross Dawson sepsal o Gibsonovi výtečný materiál, v němž zdůraznil, že ačkoliv autor nikdy netvrdil, že chce předvídat skutečnou budoucnost, má „bezkonkurenční talent k analyzování trendů a chování typických pro současný život a jejich extrapolování do živoucích témat, která odhalují syrové pravdy o celém lidském pokolení“. S tím souhlasím.

Gibson má v tomto ohledu neskutečné množství zářezů na pažbě. Jak zmiňuje magazín New Yorker, Gibson poprvé použil slovo „kyberprostor“ v roce 1981. Jeho knihy měly obrovský vliv na mě i na to, jak se dnes dívám na technologie.

Pojmem bezhotovostní mám tak na mysli bezhotovostní společnost ve smyslu románu Count Zero (v českém vydání Hrabě nula). Hotovost přestala být relevantní pro monetární politiku, pro většinu lidí pozbyla smyslu a vymizela i z většiny podnikání.

Začínáme se proto celkem pochopitelně ptát, zda nás pokroky v technologiích digitálních plateb a změny v platbách a bankovních regulacích dovedou k takové formě bezhotovostní společnosti řekněme už v rámci příští generace. Jenže jak se tak dívám kolem sebe, asi to stihneme dřív.

Když dnes žijete v Amsterdamu, tak už nepotřebujete hotovost, abyste si koupili lístek na vlak, a když žijete v Londýně, nepotřebujete peníze, abyste si zašli na kávu. Tohle přitom nikdo neplánuje, to se zkrátka a dobře děje samo od sebe. Opravdu to tak ale chceme?

Současná forma bezhotovostní společnosti je příliš konzervativní na to, aby dokázala sklidit plody skutečně bezhotovostní ekonomie. Je příliš neorganizovaná na to, aby zamezila zločinným machinacím s penězi, a příliš svázaná se symbolikou fyzických peněz, aby se daly jen tak vypnout, jako jsme relativně nedávno vypnuli analogovou televizi. Proto soudím, že existence hmatatelných peněz by měla být metodicky eliminována.

Reklama

To by však obnášelo, že bychom museli směřovat k bezhotovostní společnosti podle konkrétní strategie a nevézt se jen na vlně vývoje, který nás k všeobecnému bezhotovostnímu styku prostě dotlačí – s tím, že z něj bude těžit většina, ale menšina jím bude vyloučena a marginalizována.

Aktuální studie provedená ve Velké Británii zjistila, že více než 75 % domácností s nízkými příjmy se spoléhá na hotovost, stejně jako přes 80 % domácností důchodců. Proměna v bezhotovostní společnost se musí naplánovat tak, aby byla i těmto skupinám obyvatelstva k užitku.

Soudě dle toho, jak jsem mohl fungování bezhotovostní společnosti sledovat v Číně, mám pocit, že je zřejmé, že bychom měli vycházet z tamní zkušenosti – a to počínaje faktem, že Číňané jsou si velmi dobře vědomi toho, co se stane, když společnost zvyklou na anonymní hotovost přepnete na systém elektronických plateb.

Jak si všímají ve Financial Times, „objem nashromážděných dat si absolutně nedokážeme představit“. Číňanka, která je autorkou komentáře a která si uvědomuje, že navzdory jejím obavám o soukromí jsou mobilní platby příliš pohodlné na to, aby se jich vzdala, už nedokáže říct, zda takto její spoluobčané „vytvářejí futuristickou společnost, nebo tím spíše sami sebe zamykají do klece“.

Ne každý v Číně je však součástí digitální měnové revoluce. Databáze World Bank Global Findex, mapující finanční inkluzi, odhaduje, že v uplynulém roce se přibližně 200 milionů čínských vesničanů nacházelo mimo bankovní či jakékoliv formální finanční systémy.

V Číně už kupříkladu existují supermarkety s rozlišenými frontami pro hotovostní a bezhotovostní platby, které se tak podle serveru Foreign Policy stávají fyzickým vyjádřením sociální stratifikace mezi mladými a starými a mezi městskou střední vrstvou a těmi, kdo se do ní nevejdou.

Už dříve jsem psal o tom, že to samé uvidíme v pokročilých ekonomikách, až hotovost vymizí ze životů střední třídy. Tam se stane nástrojem bohatých a chudých, kteří ji budou využívat k daňovým únikům a rozpočtování. A obavy ohledně exkluze a marginalizace zaznívají i v sociálně daleko rozvinutějším Švédsku.

Proto podporuji bezhotovostnost ve smyslu Gibsonova románu, ale podporuji ji jako legislativní rozhodnutí, namířené k prospěchu a cílům společnosti. Naprosto nesouhlasím s názorem listu Wall Street Journal, že posun k bezhotovostní společnosti „by měl být ponechán na technologickém pokroku“. No to tedy ani omylem! Jde o nesmírně důležitou věc, která má pro společnost dalekosáhlé důsledky. Právě proto by měla její strategii řídit společnost, a nikoliv technologové.

Že se něco udělat dá, neznamená, že se to udělat má.

Je evidentní, že technologický rozvoj nabízí nové možnosti zákonodárcům, a technologové by měli dostat příležitost tyto možnosti prozkoumat. Ale jak se říká: to, že se něco udělat dá, ještě neznamená, že se to tak udělat má. Musí proběhnout řádná diskuse a stejně tak musí být vybudován řádný legislativní rámec.

Technologie nezpůsobí vyhynutí fyzických peněz, ale udělá z nich něco irelevantního, a tak je nejvyšší čas zintenzivnit přemýšlení nad tím, jak by měla vypadat opatření pro novou bezhotovostní infrastrukturu. A vedle podniků a vládních úřadů by měly být konzultovány potřeby spotřebitelských organizací.

Musíme si vytvořit takový bezhotovostní svět, jaký chceme – a ne jen poklonkovat bezhotovostnímu světu, který se nám nabízí.

Reklama
Reklama