Bible kapitalisty. Forbes oslovil nejbohatší Čechy s otázkou, jak funkční je kapitalismus v současné době a jestli není třeba jej v kontextu současných událostí revidovat. V aktuálním, říjnovém vydání Forbesu najdete dopisy od devíti miliardářů a jednoho politika – Pavla Tykače, Marka Dospivy, Luďka Sekyry, Martina Vohánky, Jiřího Hlavatého, Leoše Novotného, Radima Passera, Petra Pauknera, Jannise Samarase a Michaela Žantovského.
Svým zamyšlením nad současným kapitalismem, které najdete jen na Forbes.cz, přispěl i uhlobaron, majitel vinařství a dle aktuálního žebříčku 72. nejbohatší Čech Jan Dienstl. Kapitalismus má podle něj své nedostatky, na druhou stranu jeho likvidace lepší svět nepřinese, píše Dienstl v následujícícm textu.
Když jsem si před třiceti lety přivydělával v době studií jako pomocník v baru, měli jsme všichni kapsy skoro úplně prázdné. Byli jsme si rovni v chudobě, a dokonce i ti komunističtí papaláši byli vlastně z dnešního pohledu chudí lidé – ani ty šestsettřináctky nebyly jejich vlastní. Byla ta společnost lepší a spravedlivější?
Určitě ne. Problémem je, že my tuto zkušenost máme, ale v západoevropských zemích a v USA chybí. Lidé, kteří tam dnes pochybují o kapitalismu, jsou skoro všichni o hodně bohatší než my v roce 1989. Pod pojmem socialismus si tam spousta z nich představuje něco jiného, než jsme zažili my.
Chtějí jakousi nereálnou utopii, v níž je svět krásnější, spravedlivější a lepší. Ostatně – Marx, Engels nebo Lenin nebyli také žádní chudáci, kteří by měli hluboko do kapsy. A určitě chtěli lepší a krásnější svět, i když ten poslední z nich ho zkoušel dosáhnout hromadnými vraždami.
To je problém všech revolucí. Ve Francii, ještě než před 230 lety začaly svištět gilotiny, si také vůdci republikánů přáli lepší svět. A nejspíš si ho přál i další z bohatých revolucionářů, Fidel Castro.
Likvidace kapitalismu tedy lepší a krásnější svět nepřinese. Kapitalismus je totiž podle mého hlubokého přesvědčení jediný způsob, jak společnost zlepšovat. Vše ostatní je utopie. Teprve kapitalismus přesunul zodpovědnost za blahobyt celé společnosti z vůdců na všechny jednotlivce v systému.
Odpovědnost faraonů, knížat, králů a pak i generálních tajemníků za prosperitu celku jsme získali my všichni.
Každý jedinec tak v kapitalismu může riskovat a zbohatnout. Ale každý také může zkrachovat. Neúspěch znamená potíže, a tedy nese strach. Překonávání tohoto vlastního strachu a možnost i ochota riskovat je přitom jediný motor, který žene společnost vpřed.
Jak jinak si vysvětlit, že za tisíce let od stavby pyramid až do otevření Richelieuova křídla paláce Louvre se vlastně mnoho nezměnilo a práci obstarávali lidé a zvířata? Přitom za další dvě století už létáme do kosmu a u internetu přemýšlíme, jak uživit nečekaných osm miliard lidí na planetě.
Problém ale je, že tohle lidé uvnitř kapitalistického systému přestávají vidět. Neuvědomují si, že podnikatelé – chcete-li kapitalisté – zmíněný strach berou na svá bedra za všechny, kteří riskovat a překonávat obavy nemohou nebo rovnou nechtějí.
Bohatí lidé mohou rozdat všechno, co mají, nebo jim ten majetek ostatní mohou vzít, ale lepší svět nepřijde. Bohatství se prostě projí. Tak jako na Kubě, tak jako v sovětském Rusku. Lidé ztratí chuť riskovat, překonávat se, a v konečném důsledku i pracovat.
Svět je totiž opravdu jiný než před sto lety. Dávno už neplatí pravidlo, které zformuloval známý italský ekonom 19. století Vilfredo Damaso Pareto, podle kterého 80 procent bohatství drží v rukou jen 20 procent populace.
V současnosti je to tak, že pouhých 26 lidí na světě vlastní stejně majetku jako polovina obyvatel zeměkoule. Tak obří majetková nerovnost má nepochybně dopady také na rovnost společenskou, politickou, nebo dokonce na rovnost před zákonem. A to přináší současnému západnímu kapitalismu křehkost.
Ale ani kapitalismus sám o sobě, ani jeho obnova není čistá spása. Je samozřejmě otázka, jak by takový krásnější kapitalismus měl vypadat. Protože on sám o sobě civilizovanější společnost nepřinese. Důkazem může být třeba Rusko devadesátých let.
Z úst člověka, který se pravidelně umisťuje v žebříčku Forbesu, to možná zní nepatřičně, ale já si také myslím, že současný kapitalismus má své nedostatky. Aby byl kapitalismus přijatelný pro všechny, nebo alespoň pro většinu z nás, aby lidé neměli touhu znovu vše pobořit revolucí, musí se pojit s odpovědností. Jak zní dnes populární slovo, musí být „udržitelný“.
Je proto odpovědností každého z nás, kterému se podařilo vydělat nebo zdědit velké peníze, abychom byli schopni se o náš úspěch se světem nějak podělit. Mnozí se tak zabýváme charitou nebo podporou bohulibých projektů a rozvojem regionů, ve kterých buď žijeme, nebo podnikáme. Skoro všichni pak dáváme lidem práci, a tedy peníze, obživu a perspektivu.
Já osobně bych ale chtěl ještě víc. Pocházím z drsného severočeského podhůří a mým snem je zlomit určitou kletbu, která se s tímto krásným krajem pojí.
My jsme odtud víc jak celé minulé století dotovali napřed Československou a pak i Českou republiku levnou a spolehlivou energií, což mělo bohužel negativní dopad na krajinu i lidi. A i když dnes máme nádherné hory, zdravé lesy, sady, vinice a kulturní památky, lidé odjinud si nás stále spojují se špínou nebo sociálními ghetty.
V rámci aktuálních plánů Evropské unie v oblasti energetiky máme možnost čerpat z rozsáhlých finančních fondů a máme šanci odstartovat v severních Čechách novou budoucnost regionu. To je pro mne dnes největší výzva a zároveň příležitost, jak přesvědčivě ukázat, že odpovědný kapitalismus dokáže být lidem i přírodě mimořádně prospěšný.
Jde o kapitalismus v pojetí Tomáše Bati, kapitalismus s vizí a dlouhodobým plánem.
Já tuto vizi vidím v severních Čechách, v budoucím nádherném a čistém kraji plném prosperujících technologických firem. A není jiné cesty, jak toho dosáhnout, než cesty zodpovědně kapitalistické.
Kdo si myslí opak, tomu je třeba připomenout, kam nejen náš kraj a naši zemi dovedly socialistické revoluční experimenty. Do doby, kdy jsme měli kapsu prázdnou úplně všichni.
