Marilyn Monroe v podání herečky Any de Armas se pohupuje v bocích a zpívá slavnou píseň I Wanna Be Loved by You z filmu Někdo to rád horké. Kamera se k ní pomalu přibližuje stejně jako ve filmu starém více než šedesát let, Marilyn ale najednou zpívat přestane, začne na štáb křičet, strhne ze sebe šperky a zmizí z placu do šatny, kde ji dávají injekce na uklidnění. Oslňující muzikálové číslo se v mžiku změní v obraz osobní zkázy.

Podobných změn perspektivy je v novém, kontroverzním filmu Blondýnka, jenž je k dispozici na Netflixu, hned několik. Režisér Andrew Dominik se totiž na život jedné z nejslavnějších žen historie nedívá vyvažujícím okem objektivního historika, zajímají ho spíš výjevy vepsané do kolektivní paměti, jimž ale dodává zneklidňující, často až hororově zlověstný kontext, kdy se cítíte, jako kdybyste se ocitli v něčí spánkové paralýze.

Když Marilyn přichází na jednu z nablýskaných premiér, tváře řvoucích fotografů se protáhnou v nelidské škleby nočních přízraků, když ji pak zvedá pouliční větrák sukni jako ve filmu Slaměný vdovec, opakuje se to tolikrát, že v tom není roztomilého vůbec nic, navíc celou scénu sleduje tisícihlavý hladový dav. Tohle je zkrátka „fiktivní životopis“ – jak se ostatně označuje stejnojmenná předloha spisovatelky Joyce Carol Oates – jaký jste ještě neviděli.

Blondýnka, která postihuje duševní stav jedné ženy od traumatizujícího dětství až po sebevraždu, tak není filmem, v němž by pády do násilných vztahů vyvažovaly kariérní vzlety, nejde ani o žádné povznášející drama, které by na mrtvou herečku projektovalo současná emancipační témata o boji s toxickou maskulinitou. Zejména americká kritika si tak kvůli tomu s filmem moc neumí poradit a používá adjektiva jako „misogynní“ nebo „sadistický“, padlo už dokonce spojení „nekrofilní zábava“.

Asi by se dal natočit oceňovaný film, jak Marilyn založila produkční společnost v toxickém prostředí nebo bojovala proti rasové segregaci, Dominika ale zajímají víc nekomfortní stránky hereččiny osobnosti zkroušené dětským traumatem, kvůli němuž se marně upíná ke své vlastní nové rodině. Že Marilyn nechtěla být „Marilyn“ už nám řeklo víc filmů a dokumentů, žádný ale nebyl takhle těžkým soustem.

Blondýnka sice ukazuje, jak je Hollywood hrozný a násilnický, nevyplývá z ní však, že lidé, kteří to jdou zkusit do Hollywoodu, jsou čisté duše, které ta hrůza semele a oni proti tomu nemůžou vůbec nic dělat. Marilyn dobře ví, že za její místo by miliony žen daly cokoliv, pracovat před kamerou chce, ale jinak a jinde. Dokonce k ní v jedné ze scén promluví její nenarozené dítě, které ji poučí o tom, co bylo pouze jejím rozhodnutím.

U biografií slavných mrtvých osobností totiž ostatně často vzniká problém, že jsou přeautorizované, protože do jejich výroby mluví žijící příbuzní, popřípadě správci pozůstalosti, jako to bylo třeba i v letošním Elvisovi, ale také i v populárním Bohemian Rhapsody. Blondýnka ale žádné hrany obroušené nemá, nezdá se, že by kohokoliv vykreslovala v lepším světle, splňuje naopak parametry radikální autorské vize, která je všechno, jen ne úslužná. A to ani k divákovi.

Takřka tříhodinový film to bude mít těžké publikem, které vždycky u podobných biografií zjišťuje, jak moc odpovídají realitě, popřípadě zda je hlavní představitel či představitelka podobný svému předobrazu. Tady však nic takového není téma, ačkoliv transformace kubánské herečky Any de Armas do Marilyn je tak dokonalá, že v některých záběrech trochu vystrašeně nepoznáte rozdíl. Tak si tímhle peklem zkuste projít s ní.