skip to main content

Brad je Beruška. Thriller Bullet Train ale navzdory jeho šarmu nakonec vykolejí

Tom přepočítává 1,3 miliardy dolarů na tržbách nového Top Gunu, Leo se pomalu připravuje na oscarovou kampaň Scorseseho novinky Killers of the Flower Moon a Brad si ovívá vlasy v supermoderním záchodě v japonském šinkansenu, kde mu nakonec zkropí tvář proud vody. 

Po zhlédnutí akčního thrilleru Bullet Train si říkáte, že ačkoli je rok 2022 velmi štědrý k posledním velkým hereckým hvězdám naší doby, Brad Pitt bude pravděpodobně ten, kdo z nich bude tahat za ten kratší konec. 

I když se díky svému nenucenému šarmu dokáže se ctí vysekat i ze slabých filmů, tady mu hází klacky pod nohy příliš početná stafáž plonkových panáků před i za kamerou. Přitom to měla být naprosto snadná prácička!

Aspoň to si myslel Bradův charakter, jemuž se ve filmu říká Beruška. Jako náhradní nájemný zabiják má nastoupit do superrychlého vlaku mířícího z Tokia do Kjóta, odkud má ukradnout kufřík a na jedné ze zastávek, kde mimochodem vlak vždy stojí pouze minutu, rychle vystoupit. To ale nebude tak jednoduché, protože vagony jsou plné hrdlořezů, o nichž Berušce nikdo neřekl.

Ve vlaku má každý z několika zabijáků svoji vlastní agendu – někteří zachraňují syna mafiánského bosse, jiní se chtějí pomstít za manželku zabitou během svatby. A někteří od určité stanice vykoupili všechna místa, aby už nikdo další nemohl nastoupit a vlak se mohl stát dějištěm finálního střetu, k němuž to všechno na sílu směřoval scenárista, jenž v knihovně své pracovny zavadil pohledem o jedno velmi známé dílo Agathy Christie.

Reklama

Bullet Train je zatím největší film režiséra Davida Leitche, bývalého kaskadéra, který nám dal třeba prvního Johna Wicka, ale také druhého Deadpoola.

Právě na superhrdinské špásování si bohužel u novinky vzpomenete častěji než na pohybovou ekvilibristiku Keanu Reevese, protože tenhle film kombinuje infantilnost s brutalitou přesně tím neotravnějším způsobem. Z každého záběru i repliky trčí pouze úmorná snaha být cool, takže vám tahle cesta nejrychlejším vlakem bude po chvíli připadat jako kodrcání se lokálkou.

V závěru se začne vážně probírat osud, do toho se řeší rodinné vztahy a pláče se nad mrtvými parťáky, čímž scénář nepochopitelně nahazuje výhybku a tváří se, jako kdyby celou dobu směřoval k tomu, že nás tahle sebranka zabijáků má nějak hlouběji zajímat něco k ní máme cítit, či se snad dokonce bát o jejich osud. 

Přitom ji čeká dopravní havárie tak absurdní, že by se nad ní ofrňovali i tvůrci Gray Mana.