skip to main content
Sport

Branky, body, dluhy. Iniciátoři fotbalové Superligy dluží dohromady 170 miliard

Bezdomovec pod mostem na tom může být lépe než boháč v přepychové vile. Alespoň co se týká dluhů. I takto se dá patrně shrnout motivace fotbalových gigantů odtrhnout se od „zbytku světa“ a vytvořit Superligu, exkluzivní soutěž pro vyvolené.

Pro absolutní – a po krk zadluženou – smetánku. V myšlence Superligy je iritující kus arogance. Zároveň je v ní ale notný kus zoufalství a možná právě z něj arogance plyne.

Jedna z ironických grafik reagující na nynější situaci představila fiktivní míč, s nímž by se zápasy Superligy mohly hrát: na balonu jsou kolem dokola vyvedeny bankovky, žádný jiný motiv na něm není.

A žádný jiný motiv – nebo aspoň žádný zásadní – nestojí podle všeho ani za revoltou dvanácti top klubů, které se Superligou přišly.

Reklama

Arogance „velké dvanáctky“ spočívá v odmítnutí solidarity s menšími kluby. V přehlíživém pocitu vládců vesmíru, na jehož obloze září výhradně jejich (fotbalové) hvězdy.

Zoufalství spočívá v tom, že iniciátoři byli do celé eskapády vtlačeni okolnostmi. Neboť vesmírné, tedy astronomické, jsou i jejich dluhy, které navíc prohloubila pandemie.

Podle analytiků společnosti Swiss Ramble není bez dluhů jediný z klubů, které o novou soutěž usilují. Čísla za loňskou sezonu posílají v tomto směru na nelichotivou první příčku londýnský Tottenham s dluhem ve výši 970 milionů liber, následuje Barcelona (704 milionů) a Manchester United (675 milionů).

Nejlépe jsou na tom Manchester City s dluhem „pouhých“ 138 milionů. Dohromady dluží tucet klubů 5,6 miliardy liber, z toho 3,3 miliardy bankám a jen 0,2 miliardy svým majitelům. To je v přepočtu takřka 170 miliard korun.

Pro srovnání: tu samou částku má Česko čerpat z fondu Evropské unie na takzvaný Národní plán obnovy, mající pomoci ekonomice raněné koronavirovou krizí.

Reklama

Stejná krize dala tvrdou ránu i klubům – bez pandemie by se dvanáct dlužníků do nynější „kamikaze“ akce těžko pustilo.

Zatímco stávající dostaveníčko nejlepších, Liga mistrů, je pro většinu klubů včetně těch českých báječným zdrojem příjmů, „superligovým“ to nestačí a jsou přesvědčeni (nebo se pod tlakem dluhů snaží samy sebe přesvědčit), že mohou získat víc.

Brblání na peníze z Ligy mistrů se sice od fotbalových obrů ozývalo už dřív. A stálo na reálných základech, protože pohled do zámořských sportovních lig odhaloval, že „možnosti tu jsou“. Právě koronavirus přeměnil brblání v nikoli jen naléhavý, ale rovnou vyděračský chór.

Karel Kotoun, konzultant v oblasti finančních služeb Accenture ČR, se ve svém komentáři vcelku vtipně odpíchl od toho, že fotbal je pro mnohé náboženstvím, a následně použil podobenství o rozdělení křesťanství na pravoslavnou a římskokatolickou církev.

Kluby věří, že dokážou lépe spravovat televizní práva a přilákat velké investory.

„Jako u rozdělení církví za tím stojí touha po moci, přesvědčení, že jedna cesta je lepší než ta druhá, a peníze. Kluby po finančně náročné sezoně plně věří, že dokážou lépe spravovat televizní práva a snáze přilákat velké investory,“ tvrdí Kotoun.

Superliga podle něj dává jasnou zprávu současným organizacím, že je načase předat vysílací práva klubům a zahrnout efektivní investiční praktiky pro správu prostředků.

Náboženské schizma často přinášelo války. Ta fotbalová právě začala.

Reklama
Reklama