skip to main content
Byznys

Brno a jeho textilní magnáti. Sedm rodin průmyslníků, kteří ovlivnili tvář Brna

Dnes zní představa pulzujícího Brna, kde na každém rohu byly buď výrobní komíny nebo vodní náhony, zcela neskutečně. Přesto se tahle metropole výrazně zasadila o rozvoj textilního průmyslu nejen v Evropě, kde bylo Brno pojmem Moravský Manchester známé už za Rakouské monarchie.

Od poloviny 18. století se zde ve velkém začal rozvíjet textilní průmysl. Po sto letech bylo Brno největším producentem textilního zboží vyváženého z monarchie do Evropy i zbytku světa, vývoz činil dokonce až třetinu veškeré produkce. Rozvoj průmyslu mezi lety 1850 a 1921 přispěl také k více než čtyřnásobnému růstu počtu obyvatel.

Vlivnými osobami byli průmyslníci, často německého a židovského původu, kteří po několik generací proměňovali tvář rozrůstajícího se města. Mezi ty nejznámější dodnes patří Tugendhatovi, Löw-Beerovi či Stiassni, kvůli zachovalým rodinným vilám. Kromě nich působila v Brně ale řada dalších, kteří utvářeli jeho podobu a podíleli se na veřejném životě.

Foto Archiv města Brna

“Dodnes přežilo jen málo objektů, jako je například areál závodů Mosilana. Stejně tak je tomu s rody továrníků, kteří museli opustit svá sídla a utéct před válkou nebo vyhoštěním” říká Jana Janulíková, ředitelka TIC Brno, která nechala zpracovat projekt Brno INdustrial, ve kterém oživuje zapomenutou průmyslovou historii dnes moderního města. Navíc se chystá otevření industriální stezky kolem řeky Svitavy, což bude moc příjemná procházka, na které se i něco dozvíte. 

Které rodiny se o přívlastek Moravský Manchester zasadily nejvíce?

Johann Leopold Köffiller

Ředitelem první rakouské manufaktury na sukno se roku 1766 stal J.L. Köffiller. Jeho C.k. privilegovaná továrna na sukna sídlila na ulici Lidická v místech, kde dnes stojí hotel Passage. Továrnu doplňovala “červená kolonie” – nejstarší dělnická kolonie na území Rakouska-Uherska, jejíž zbytky byly zbořeny až v 50. letech 20. stol. při stavbě známého hotelu Continental. Po dvaceti letech fungování zaměstnával 1000 dělníků a vlastnil na 130 tkalcovských strojů. Jeho obchodní úspěchy svou návštěvou ocenil i císař Josef II. 

Na konci 18. století se manufaktura dostala do finančních potíží, kvůli konfliktu monarchie s Tureckem byla omezena výroba. V roce 1790 musel Köffiller svůj majetek rozprodat, i tak svým podnikatelským umem přispěl k založení druhé generace továrníků, jako byli například J. H. Offermann, W. Mundy, nebo Heinrich Schmal, který část jeho továrny odkoupil.

Köffilerova, později Schmalova továrna stála na místě dnešního hotelu Passage na Lidické ulici. | Foto Archiv města Brna

Dynastie Offermanů

Johann Heinrich Offermann byl prvním z pěti generací soukeníků. V roce 1787 koupil dům na území dnešního obchodního domu Tesco u Zvonařky, zbořil jej a za 13 tisíc zlatých postavil továrnu na výrobu jemných suken. Začínal pouze se 4 stavy, ale o čtyři roky později pro něj pracovalo už 1600 dělníků. 

Jeho vnuk Karl byl velmi prozíravý, když v roce 1816 jako první na Moravě zavedl do výroby parní stroj a v roce 1850 výrobu osvětlil plynovými lampami. Pro své zaměstnance dokonce zařídil zdravotní a podpůrný fond. Značka J. H. Offermann in Brünn získala světovou pověst.

Offermanovi štědře podporovali veřejný život – zaplatili za přeměnu Lužánek v anglický park, přispěli také na založení parku na Petrově. Také první veřejná doprava koněspřežkou na trase Moravské náměstí-Královo Pole vznikla jejich přičiněním, stejně jako Moravské průmyslové muzeum.

Stopa rodu Offermanů končí v Brně až v roce 1945 při brněnském pochodu smrti, kdy byli z města vyhnáni všichni jeho němečtí obyvatelé. Offermanův obytný dům “pod Františkovem” dodnes stojí téměř naproti hlavnímu nádraží na ulici Bašty 8. 

Offermanovi byli nejdéle podnikající rodina Moravského Manchesteru | Foto Archiv města Brna

Lazar Auspitz a Gomperzové

Lazar Auspitz byl v Brně od roku 1802 tolerovaným židovským podnikatelem. Na dnešní Hybešově ulici založil třídírnu a prádelnu vlny a jako první v Rakousku exportoval do Anglie. V roce 1837 zřídil továrnu na jemné sukno, kterou po jeho smrti převzali jeho vnukové Julius a Max Gomperzové. Značka L. Auspitz Enkel se svým jemným černým suknem stala známou po celé Evropě a sklad výrobků měla po léta dokonce  i v New Yorku. 

Rod Gomperzů patřil mezi vlivné židovské rodiny, které se zasloužily o rozvoj Brna a jeho židovské obce. Patřili do ní nejen podnikatelé a bankéři, ale i politici, filozofové a další významné osobnosti. Například Philipp Gomperz, zeť Lazara a významný bankéř a jeho majetek byl vyčíslen na 309 265 zlatých. Pro představu, slušné živobytí měšťanské rodiny na celý rok by v té době zajistilo 500 zlatých. 

Jeho synové Julius a Max přesunuli v roce 1853 výrobu svého děda na Václavskou 6, kde dodnes stojí areál bývalé textilky. Jedná se o výraznou několika patrovou budovu ve tvaru písmene „L“. I když jsou v budově dnes osazena nová okna, celá fasáda si zachovává původní členění. Po druhé světové válce zde začal sídlit Výzkumný ústav pletařský. 

Reklama
Továrna Auspitz und Enkel na Václavské ulici v Brně | Foto Technické muzeum v Brně

Adolf Löw

K první generaci židovských podnikatelů v Brně patřil také Adolf Löw. Tento tkalcovský tovaryš se rozhodl podnikat už ve 40. letech 19. století. O dvacet let později založil se svým švagrem společnost Löw&Schmal na ulici Cejl, která se věnovala výrobě jemných látek. Jako první v Brně uvedli sortiment vigognového zboží, speciální kombinaci vlny a bavlny, kterou vyváželi do Itálie i Orientu. Jeho firma nabízela veškeré vlněné zboží, od tištěné příze přes jemné druhy česané a mykané příze, až po plsť a koňské přikrývky. Löwův švagr pak ze společnosti odešel a jeho místo zaujal Karl, syn Adolfa Löwa. od té doby firma vystupuje pod jménem Löw & syn. 

Karl Löw byl uznávaným odborníkem a angažoval se i v humanitárních organizacích. Jejich další brněnská továrna na Zábrdovické vznikla v roce 1890 a dnes slouží ke komerčním pronájmům. A díky vydařené rekonstrukci si i přes určité modernizační prvky dokonce zachovala původní charakter.

Moriz Fuhrmann

Chudý vesnický učitel Moriz Fuhrmann přišel do Brna v 70. letech 19. stol., aby se naučil vlnařskému řemeslu. Jako učeň působil ve firmách L.Auspitz Enkel a Moses Löw-Beer. V roce 1885 otevřel svou vlastní továrnu na Cejlu 72, kde vyráběl napodobeniny perských koberců. Díky tomuto podnikatelskému záměru v krátké době pohádkově zbohatl a své koberce pod značkou Muskabat vyvážel téměř do celé světa. 

Jeho odkaz je nakonec mnohem slavnější než jeho jméno. V roce 1903 nechal postavit na ulici Drobného rodinou vilu v secesním stylu dle návrhu architekta A. Neumanna, která obsahovala čtyři byty se 14 pokoji a 7 kabinety, 3 kuchyněmi, 2 koupelnami a 6 záchody. Fuhrmannovu vilu po jeho smrti v roce 1913 prodali jeho dědicové dalšímu textilnímu magnátovi, Alfrédu Löw-Beerovi, za 290 tisíc korun. 

Továrna na vlněné zboží, Cejl | Foto archiv Muzea Brněnska

Rodina Löw-Beer

Rodina Löw-Beerů, pocházející z Boskovic, je dnes známá hlavně díky vile, které se dodnes říká Löw-Beerova. Šlo však o velmi rozvětvenou rodinu s několika generacemi podnikatelů. Podnikat začali již kolem roku 1820 v Boskovicích, kde bratři Aron a Jakob zakoupili fabriku na výrobu mykané příze ručním způsobem. Jejich bratr Moses následoval jejich příkladu a ve 40. letech začal podnikat ve Svitávce. Stopy jejich rodu najdeme i v Brněnci nebo Rozhraní. 

Aron a Jakob přenesli část výroby do Brna v roce 1877 na ulicích Václavská 2 a Hybešova 46. Firma Löw-Beer’s Sohne vlastnila na konci 19. stol. ve všech závodech na 270 tkalcovských strojů a zaměstnávala 1500 zaměstnanců. V provozech bylo zavedeno parní vytápění a elektrické osvětlení. Pobočné závody fungovaly v Berlíně nebo Chotěbuzi. Pobočka v Brně patřila mezi největší výrobce umělé vlny, česaných a mykacích přízí, dámských i pánských šatovek v monarchii, a vyvážela do Evropy, Ameriky i Jižní Afriky.

Značka Moses Löw-Beer patřila druhé významné větvi úspěšných podnikatelů této rodiny. Sídlila ve Svitávce, kde si rodina nechala postavit několik výstavních vil a stejně tak dělnické kolonie pro zaměstnanc. Do Brna rozšířili výrobu v roce 1862 na dnešní Čechyňskou 14, kam se později přestěhoval i syn Mosese Max. Jejich oblíbenou čtvrtí se později stala Černá Pole, kde vlastnili několik domů, včetně zmíněné Löw-Beerovy vily. Sedm rodinných vilek vlastnili i v Pisárkách, několik činžovních domů po celém Brně, třeba na Botanické, Střední nebo Úvoze.

Nástupcem ve vedení firmy byl syn Maxe Alfreda, který se také hodně angažoval ve veřejném životě a několika spolcích a sdruženích. Část svého pozemku nad Löw-Beerovou vilou poté daroval své dceři Gretě, která zde se svým manželem Fritzem Tugendhatem nechala postavit dnes už nejproslulejší vilu Tugendhat.

Podnikání této rozsáhlé dynastie ukončila až druhá světová válka. Většina rodiny emigrovala, jejich domy i továrny byly obsazeny Němci, později zkonfiskovány československým státem.

Bratři Popperové/ A.J. Löw-Beer a synové – Hybešova 46 a Václavská 2. Areál je zachován, ale slouží jinému druhu podnikání. | Foto Archiv města Brna

Bratři Stiassni

Vila Stiassni je třetí z nejznámějších architektonických skvostů Brna. Mnozí před její návštěvou ale netuší, kdo stál za jejím vznikem. Bratři Nathan a Josef Stiassni, pocházeli jako mnozí židé z Bučovic. Do Brna přišli v 60. letech 19. století, kdy zakoupili Bochnerovu továrnu (včetně Bochnerova paláce, který přetrval dodnes) na Přízově ulici v blízkosti Velké synagogy. Továrna Gebrüder Stiassni spolu se sousedící výrobou P. Neumarka tvořila jeden z největších továrních areálů v Brně a byla základem pro pozdější závody Vlněna. Do podnikání byla zapojena téměř celá rodina, nejznámějšími byli synové Josef, Alfred a Ernst. 

Zatímco Ernst expandoval s výrobou do Chorvatska, kde kromě fabriky založil také fotbalový klub Šlavija Varaždin ŠK, starší bratr Alfred se věnoval rozvoji firmy v Brně, ve které na počátku 20. století pracovalo kolem 400 dělníků. V roce jeho emigrace jich pak bylo téměř 1500. Právě Alfred se rozhodl pro svou ženu Hermine a dceru Suzanne nechat postavit za 4 miliony korun rozlehlou vilu na více jak tří hektarovém pozemku v Masarykově čtvrti, podle návrhu architekta Ernsta Wiesnera. Celkově pak měla rodina zakoupeno dalších 13 pozemků s rodinnými a činžovními domy. Na druhou stranu ale podporovali například nadané děti svých zaměstnanců, pro které byla zřízena Masarykova pamětní podpůrná nadace.

Před nacistickou okupací rodina Alfreda utekla do zahraničí a usadila se nakonec v Hollywoodu, kde její potomci žijí dodnes.