Vlastní miliardovou firmu, kterou před víc než sto lety založil jejich děda Tomáš Baťa. V unikátním dvojrozhovoru Monica Pignal Bata a Rosemarie Blyth-Bata mluví o tom, jak musely jako děti měnit kola na autě, jak poprvé slyšely svého otce mluvit česky, kam míří jejich globální rodinný byznys, a taky o tom, co by pomohlo Čechům.
Můžeme jednou začít od konce? Vážně, konec někdy může být docela dobrý začátek. „Mimochodem, chtěla bych vám vyřídit pozdravy od babičky, její tchán pracoval pro vašeho dědu, Tomáše Baťu,“ říká s jistou nervozitou PR manažerka, když se po rozhovoru loučíme s vnučkami Tomáše Bati, Rosemarie Blyth-Bata a Monicou Pignal Bata.
Ta se okamžitě s nehraným zájmem ptá na jeho jméno a autorce těchto řádků cynicky proběhne hlavou, že takový dotaz je při tisících zaměstnanců Baťových závodů přinejmenším trochu marný. „František Lýdie Gahura,“ zazní hned odpověď. „Ach, pan Gahura! Neuvěřitelné!“ vykřikne s radostí Monica Pignal a mladou ženu obejme.
Radost obou dam ze shledání s pravnučkou architekta, který postavil velkou část baťovského Zlína a podílel se na návrhu interiéru rodinné vily pro Tomáše Baťu, zakladatele a strůjce celého obuvnického impéria, je naprosto čirá. Nečekaných setkání i neuvěřitelných historek jsou přitom jejich životy plné. Kdo čeká zdrženlivé a uzavřené dámy, musí být překvapen.
V článku zazní:
- Jakým směrem by se podle nich firma měla vydat?
- Jaké jsou pro firmu Baťa nejdůležitějšími trhy?
- Proč ztratila v Česku kontakt se zákazníky? A jak ho získat zpět?
- A jak vzpomínají na svého dědečka Tomáše Baťu?
