Ta debata je přítomná prakticky neustále, avšak televizní seriál jí znatelně přidal na intenzitě. Devadesátky aneb první porevoluční dekáda neustále svádí k diskusím a výkladům. Mimo jiné i proto, že jde o živou, nezakonzervovanou minulost. Mnozí z těch, kteří v těch turbulentních letech rozjížděli kariéry, jsou nyní v nejproduktivnějším věku, v podstatě na vrcholu.
Že jsou v nejproduktivnějším věku? Cynická odpověď může znít: Ano, pokud žijí. Aktuální šestidílná série režiséra Petera Bebjaka se věnuje právě kriminálním kauzám končícím pro některé aktéry tragicky.
Ne že by se tragické zločiny neděly i nyní. Přesto byly pro tehdejší dobu typické. A často spojené s počátky podnikání, přičemž některé osoby začaly rozvíjet byznys – hodně diplomaticky řečeno – svérázným způsobem. Úvodním a již uvedeným dílem prostoupily postavy později zabitých Františka Mrázka či Antonína Běly, vlivných vládců podsvětí a symbolů divokého podnikání.
Jelikož živá historie skýtá prostor i pro osobní vzpomínky, dovolte drobnou epizodu o tom, jak se i mě letmo dotkl kolorit tehdejší špíny. Tento dotek měl podobu hlasu s nezaměnitelným východním přízvukem, z něhož vál dech temnoty a já ho uslyšel po zvednutí telefonu (pevné linky, nikoli mobilu, pochopitelně) – volající vyslovil jméno mého otce, že s ním chce mluvit.
„Pardon, otec zhruba před půl rokem zemřel.“
„Jak tvůj otec zemřel?“ tón mužova hlasu se nezměnil, nebyl v něm soucit ani překvapení, jen s roboticky chladným mechanismem krájel věty tím, jak ostře od sebe odsekával jednotlivá slova. „Byl zastřelen?“
Zcela zaskočený jsem vykoktal, že zemřel přirozenou smrtí,
načež si zkoprněle vyslechl, že když ne táta, zastřelen mohu
být já. Dalších pár vteřin mi do uší zněla jména mých
blízkých, abych si uvědomil, co vše o mně odesílatel výhrůžek
z druhé strany sluchátka ví. Vzápětí mi byl sdělen termín,
dokdy musím zaplatit údajně dlužnou částku z podnikání, jinak
přijdou fatální následky.
Žádné následky nepřišly, což je zjevné i z toho, že zde
nyní historku líčím. Psychicky jsem se připravil na příští
telefonát, a když nastal, s kurážnou dikcí neohroženého
krotitele galerky jsem „dobrému muži“ sdělil, že se slyšíme
naposledy, jinak bude čelit neblahým následkům on sám. A
vskutku, tím vše skončilo, zpětně to hodnotím jako pouhý a
víceméně amatérský pokus o vydírání.
Avšak tvrdit, že jsem klidně spal, by byla obrovská lež a dělání ramen. Nespal jsem klidně. A před usednutím do auta jsem dokonce kontroloval podvozek, zda na něm není přilepený podezřelý a potenciálně explozivní předmět. Přijde vám to jako schizofrenní chování? Mně dnes také, ale tenkrát ani náhodou. Vnímal jsem atmosféru doby a ta přinášela i tohle.
Toto líčení devadesátek je pravdivé. Respektive také pravdivé. Popis země v éře po pádu totality coby ráje gaunerů rozhodně není lživý, zároveň je ale zoufale nedostatečný, a kdyby se zúžil jen na tenhle aspekt, byl by hrubě zkreslující. Jako byste hodnotili obraz podle dílčího výseku, a nikoli podle celého plátna.
Spolumajitel lékárenské skupiny Pilulka.cz Martin Kasa – který předtím s bratrem vybudoval a úspěšně prodal internetový obchod Kasa.cz – v souvislosti se televizním seriálem tweetoval: „Mrzí mě dokola opakování, že podnikatelské devadesátky jsou Mrázek a Jonák. Ne! V té době vznikly firmy jako Seznam, Avast, Alza, stovky rodinných firem jako Siko a my třeba zakládali Kasa. Chápu, zábavnější je střela, děvky a gangsteři.“
Pomiňme, že seriál je kriminálkou vycházející z reálných případů, a z logiky věci se tak zabývá vyšetřováním nekalostí často spojených s podnikáním. Nikoli tedy poctivými a triumfálními podnikatelskými projekty, za nimiž stojí velmi odvážní a velmi šikovní lidé. Ti po konci komunismu dostali příležitost a – v tom nelze vzkaz Martina Kasy v nejmenším rozporovat – skvěle se jí chopili.
K příkladům smělých a vynikajících podnikatelských počinů, které Martin Kasa jmenoval, jde přihodit i rodinný pivovar Bernard. Jeho příběh začal v roce 1991, kdy Stanislav Bernard, Josef Vávra a Rudolf Šmejkal vydražili ruinu se zůstatkovou hodnotou devět milionů a oprávněnou pověstí špatného piva za tehdy astronomických 52,5 milionu korun.
„Sumu jsme ze sta procent získali z úvěru. A to na šest let, s desetiprocentním úrokem,“ vzpomínal nedávno Stanislav Bernard pro tištěnou verzi Forbesu v sídle pivovaru, který je dnes zavedenou a prestižní značkou. „První dekáda byla čistý boj o přežití. Spláceli jsme privatizační úvěr, do toho další úvěry, protože jsme museli investovat, investovat, investovat. Byl to boj, ale krásný. Plný rizika, ale taky úžasné svobody a záplavy nápadů.“
Je to do puntíku výstižná charakteristika. Devadesátá léta byla opojnější než veškerá produkce humpoleckého pivovaru. Nešlo se neopájet pádem opony a možností jít přesně tam, kam člověk chce. Tenhle omamný pocit je do současnosti nepřenosný – už není omamný, nýbrž samozřejmý.
Je symptomatické, že pod tweetem Martina Kasy vzplála poměrně vzrušená a nejednoznačná diskuse. Její rozpětí se pohybovalo od bezvýhradného souhlasu až po rezolutní odmítnutí.
Argumenty
pro odmítnutí jde obecně shrnout zmínkami
o bezskrupulózním gangsterství,
o veksláctví
či nomenklaturních konexích
coby maximální výhody
pro start byznysu, o
nesmyslných
a leckdy
„cinknutých“
úvěrech
bank, o tunelování,
o podivné
privatizaci
a nelegálním
zrodu zbohatlíků,
tunelování a také sudy s
hrůzným obsahem na dně
přehrady.
Mají
pravdu ti, kteří na devadesátky hledí s despektem jakožto na
zárodek negativ, které ovlivnily a nadále ovlivňují vývoj
postkomunistického státu? Jistěže mají. A
mají pravdu ti, kteří na
stejnou dobu hledí se
směsicí nostalgie a
pýchy jakožto na závratný návrat svobody, která položila
zásadní základy pro vše dobré, čehož vzdor výhradám určitě
není málo? Jistěže, tito
lidé mají pravdu také.
Devadesátky jsou jedním z perfektních důkazů toho, že pravda není černobílá. Pravda o devadesátkách je naopak pestřejší než papouškovitá saka, která patřila k podnikatelům stejně jako těžké a absurdní závaží mobilů velikostí kufříků, s nimiž se nešlo odnikud a nikomu dovolat. Těžko říct, odkud volal muž s dotazem na mého otce…
