Česká firma Santiago Chemicals vyrábí na míru molekuly a chemikálie, které často ještě nespatřily světlo světa. Díky tomu se jí podařilo protlačit jako dodavatel i do Silicon Valley. Zakladatel Kryštof Šigut nicméně nabídky na prodej své zatím malé společnosti tvrdošíjně odmítá, má prý před sebou ještě velké věci.
V nevýrazném areálu u dálnice v pražských Štěrboholích řeší chemické rébusy. Firma, kterou v roce 2017 založil vystudovaný chemik Kryštof Šigut, totiž dostává někdy od klientů objednávky na molekuly, které spatří světlo světa poprvé až u nich. Mimoto pracuje společnost také na vývoji vlastních antibiotik. To vše s týmem zhruba dvanácti lidí.
Asi osmdesát procent veškerého byznysu Santiago Chemicals se točí kolem farmacie, zejména kolem nových léků na léčbu rakoviny na bázi ADC, z anglického antibody-drug conjugates, které umožňují zacílit přesně na rakovinné buňky, aniž by poškodily ty zdravé.
Jak takový molekulový byznys funguje? Klient přijde s tím, že má ve své výrobě chemický problém, který by mu pomohla vyřešit zatím neexistující molekula, kterou si takříkajíc „vysnil“. Často jde právě o tak specifickou molekulu či látku, že ji zatím nikdo nevyrobil. A proto je tu Šigutův tým.
„Každá syntéza nové molekuly začíná za počítačem. Chemik si udělá rešerši a představu, jak by se podobná molekula dala připravit a zvolí nejpravděpodobnější postup,“ popisuje proces majitel firmy.
„Poté nasadí reakci, to znamená, že do baňky postupně přidá jednotlivé chemikálie, ty se míchají, někdy zahřívají, jindy zase chladí. Reakce se průběžně monitoruje a analyzuje se, zda vzniká kýžený produkt,“ dodává Šigut.
V ideálním případě vše běží, jak si chemik narýsoval, a v laboratoři se pustí do izolace látky. Jenže praxe vypadá jinak. Většinou reakce neběží vůbec, nebo neběží, jak by měla. Tím se už práce v Santiago Chemicals dostává na vědeckou půdu, chemik tu dostává prostor skutečně si ověřit svoji vědeckou kreativitu. „Málokdy jde vše podle plánu,“ přiznává o výrobě nových molekul Kryštof Šigut.
A co potřebujete vy?
Sám zakladatel má chemii v krvi. Šigut je absolventem Vysoké školy chemicko-technické, byť se prý vlastně chemikem původně ani stát nechtěl. Chytila ho ale možnost vlastníma rukama utvářet hmotu. A hodně mu pomohlo studium během čtvrtého ročníku ve skotském Glasgow.
„Skotové kladli menší důraz na memorování a znalosti, o to více profesory zajímalo, abychom uměli vyřešit chemický problém a následně naše řešení odprezentovat a prodat,“ popisuje chemik-byznysman.
Po škole začal pracovat pro velké farmaceutické firmy a koordinoval například testování léku na rakovinu a další klinické studie. Kreativita, kterou zakusil při řešení chemických problémů, mu ale v práci chyběla. Zkusil proto obchodní pozici ve firmě prodávající vybavení a chemikálie laboratořím. Poté už měl jasno: chtěl podnikat a být vlastním pánem.
Na začátku jeho podnikatelské cesty však ještě žádná vlastní laboratoř nebyla. Zato ale hned věděl, kam má zajít.
Obešel své bývalé spolužáky z vysoké školy, kteří tou dobou už pracovali po různých laboratořích, někteří v legendární skupině profesora Holého na Ústavu organické chemie a biochemie, jiní na doktorátu ve Švýcarsku nebo Skotsku. Otázka na ně byla jednoduchá: „Co vám chybí?“
Odtud přišla i první zakázka, která ale byla pro Kryštofa Šiguta trochu nekompromisním střetem s realitou. Jedna z bývalých spolužaček se na něj obrátila s tím, že jim v laboratoři vypadl dodavatel a potřebovali by chladicí pytlíky pro transport chemikálií. Šigut se tak poprvé pokusil sehrát roli překupníka.
„Říkal jsem si, že dorazí kurýr s balíčkem a všechno bude v pohodě. Za pár dní dorazila půltunová paleta a já neměl sklad. Tehdy jsem bydlel v jedenáctém patře a samozřejmě zrovna nešel výtah. Celý náklad jsem tehdy vynosil k sobě do bytu a ten zaskládal až ke stropu,“ vzpomíná s úsměvem Šigut.
„Následně jsem to celé natřikrát odvozil do laboratoře taxíkem. To byly první peníze z podnikání a měsíc jsem chodil tak metr nad zemí,“ dodává. Za symbolicky přelomový okamžik považuje ten, kdy si za pár měsíců podnikání vydělal na Ford Focus z bazaru, jeho první vlastní auto.
Trvalo ale dalších několik let, než se mu podařilo rozjet výrobu vlastních zakázkových molekul. Prvním krokem byla logicky vlastní laboratoř, Šigutovi totiž nedávalo smysl vozit chemikálie přes půl světa, když bylo možné je uvařit v Česku.
Za půldruhého roku hledání prostor a rekonstrukcí bylo hotovo. Laboratoř spolkla našetřené peníze z dosavadního podnikání a půjčku navíc. Peněz měl tehdy zakladatel Santiago Chemicals na dva měsíce provozu. Firmu tvořil on a další dva chemici. V takto minimalistickém provozu fungovali asi půlrok. Jak říká sám zakladatel, byla to prý divočina.
„V té době pro nás i zakázka za dvacet tisíc korun byla velké haló. Věděli jsme, že díky ní přežijeme další měsíc. Časem jsme nabírali další a další lidi, s penězi to ale i tak bylo dlouho trochu na štíru,“ přiznává Šigut s tím, že čas jim pomohl i lépe se zorientovat na trhu a uvědomit si, že jejich práce má větší cenu, než za jakou ji původně dělali.
Na globální scénu se v Santiago Chemicals dostali, když Šigutův kamarád pracující pro farmaceutickou firmu v USA hledal nové dodavatele chemikálií. Američané byli spokojení s kvalitou i rychlostí, a tak si s českou začínající firmou plácli.
„Nejvíce se jim líbilo to, jak jsme švihali. Bylo běžné, že nám ve středu poslali obrázky molekuly, ve čtvrtek jsme na nich začali pracovat a v úterý už je měli za oceánem. Udělali jsme si dobré jméno a tahle reference nám otevřela cestu dál,“ vysvětluje zakladatel firmy. Pochlubit se konkrétními jmény klientů ale prý kvůli smluvním podmínkám nemůže.
Dnes už si v Santiagu vyzkoušeli práci pro rozmanitou paletu klientů, ať už to byli farmaceuti, specialisté na antibiotika, výrobci vakcín, velký oděvní dům z Paříže, rafinerie, nebo firma vyrábějící solární panely.
Firmy si už všimli i investoři. Sám Šigut přiznává, že již měl na stole nabídky na odkup společnosti za vyšší desítky milionů. Prodat nyní svou firmu ale zásadně odmítá, má toho prý před sebou ještě hodně.
Doktorát je minimum
Jakkoli jsou pro chemiky důležité chladné baňky a těkající chemikálie, bez správných lidí se podle Kryštofa Šiguta takový byznys dělat nedá. Není to v jeho případě fráze. Zaznamenat fakt, že firma stojí na malém týmu vysoce erudovaných lidí, si při rozhovoru vyloženě vyžádal. Není totiž snadné vhodné kandidáty na velice specifickou práci sehnat.
„Minimum je doktorát, nejlépe ze zahraničí, byť to není podmínka. Stačí zahraniční zkušenost, zkušenost z práce v ‚multikulti‘ prostředí, to je pro nás důležité. Chceme, aby ten člověk zažil i něco jiného než školu, zkušenosti z různých prostředí jsou podstatné,“ vysvětluje svůj přístup vystudovaný chemik.
Jednu z náborových technik prý okoukal přímo v Americe. Když například uvažuje o přijetí nového pracovníka, vezme ho společně s celým týmem na oběd. Sami jeho kolegové pak mohou říct, jestli jim lidsky sedl. Podle Šiguta je totiž v situaci, kdy jsou spolu lidi „osm hodin zavření v laboratoři“, vzájemné lidské vycházení naprostá nutnost.
Ostatně chemik není v Santiagu jen vědec omezený na práci s chemikáliemi. Všechno se řeší otevřeně, management vlastně není od vědeckých pracovníků oddělený. Nové nabídky, nezaplacené faktury, komunikace přímo s klienty. To vše má, kromě zkumavek, na stole i pracovník v laboratoři.
Jako příklad uvádí Šigut svou pravou ruku a „šéfa chemie“ ve firmě Petra Slavíka. Nositel doktorátu z VŠCHT má zkušenost z pracovišť v anglickém Yorku, kde mu výzkum sponzorovala i prestižní Nadace Experientia manželů Hany a Dalimila Dvořákových. Na postdoktorském studiu pak působil v Japonsku.
Původně měl při návratu do Česka Slavík nastoupit zpátky na akademickou půdu, Šigutovi se ho ale povedlo ulovit. Teď s ním pracuje už čtvrtý rok.
Asi nejpyšnější je Šigut na spolupráci se zdravotnickým startupem ze světové meky inovací v Silicon Valley. Tomu pomohli vyvinout takzvané linkery, které pomáhají spojit aktivní léčivo a přirozené protilátky těla. Cílí tak mnohem přesněji na nádorové buňky. Šlo o dlouhý proces – unikátních molekul pro tento projekt připravili sto. Jen jedna ale funguje perfektně.
V druhé polovině roku by mělo přijít na řadu testování na větších primátech, příští rok na lidech. „Pokud budeme mít štěstí, tak za pár let se molekulou, která vznikla v naší laboratoři, budou z rakoviny prsu léčit ženy na celém světě,“ doufá Šigut.
Zdravotnický zářez si firma připsala už během covidu. V Santiagu shodou okolností před nástupem světové pandemie pracovali s látkou velice podobnou léku remdesivir, který se stal jednou z nadějí v boji proti viru. Ve Štěrboholích se tak obratem podařilo vytvořit technologii, která remdesivir uměla vyrobit pro vědecké účely.
Právě v tom spočívá rozdíl ve škále, na jaké se podobný byznys dělá. Látky a molekuly vyrobené v Santiagu nejsou přímo léčivem, na kterém se pak vydělávají miliardy. Slouží vlastně jako výzkumné, tréninkové materiály pro vývoj toho, co může skutečně skončit v lidských pacientech. Podobně jako třeba české letouny L-159 nebývají používány přímo pro boj, ale pro výcvik pilotů.
Santiago Chemicals už tu nicméně brzy nebude. Ne snad kvůli bankrotu, ale kvůli chystanému přejmenování na Sigut Labs. „Původní název jsem zvolil proto, že jsem se chtěl vydat pěšky na známou pouť do Santiago de Compostela, zatímco by mi moje firma vydělávala. Jenže se nám ve světě začalo často stávat, že se nás noví klienti ptají, zda jsme ze Španělska, nebo Jižní Ameriky,“ říká Šigut.
Ten si jako ultimátní cíl své firmy stanovil podílet se na něčem, co lidem zlepší, či přímo zachrání život. Uznává sice, že bez peněz to nejde, řadí se ale osobně spíše k podnikatelům mladších generací, kteří ne vždy koukají jen na osobní zisk. „Nemám potřebu mít Teslu a apartmán v Krkonoších. Nakonec jde hlavně o to podepsat se pod něčím, co má skutečný impakt. Je to obrovská satisfakce,“ říká Šigut.
Jeho malá firma zapsala za loňský rok obrat dvacet milionů korun, přičemž letos plánuje vyrůst o polovinu. Zároveň připravuje padesátimilionovou investici do nových prostor pro své laboratoře.
Není nezvyklé, že se ve farmaceutickém průmyslu točí částky o několik řádů vyšší, podle Šiguta je však hospodářský výsledek jeho firmy s pěti chemiky dobrý. „Čtyři roky jsme také museli budovat infrastrukturu a vyvíjet vlastní technologie, která nám umožňují tento typ práce dělat,“ vysvětluje podnikatel.
