Je to více než pětadvacet let, co Erika Lindauerová nastoupila do společnosti Hewlett-Packard. Ve firmě se postupně vypracovala na generální ředitelku české a slovenské pobočky HP Inc.
Pozice se ujala v roce 2015, když se firma rozdělila na dvě různé společnosti: HP Inc. a Hewlett Packard Enterprise. Později k tomu Lindaeurová přibrala i Maďarsko a teď si záběr rozšíří o dalších sedm zemí.
Za pár dní, prvního dubna, se ujme pozice generální ředitelky pro trhy v jedenácti zemích střední a východní Evropy. „Jsem zvědavá na to, že teď poznám zblízka i další kultury,“ říká o nové pracovní výzvě Lindaeurová, která patří do našeho žebříčku nejvlivnějších žen Česka.
V rozhovoru mluví i tom, kam se posunuly debaty o udržitelných technologiích a zda Čechy zajímá, z čeho byl vyroben jejich počítač či tiskárna. „Vidíme, že se tím zaobírá čím dál více lidí, hlavně mladší generace, kterou to trápí a situaci si více uvědomuje,“ míní Lindauerová.
Předpokládám, že je náročné mít v záběru tři zahraniční trhy a neustále pendlovat mezi třemi státy. A brzy vám s novou pozicí přibudou další…
Jak to bude s více zeměmi, to vám povím později, to ještě nevím. Musím říct, že v tomhle trochu pomohla pandemie, která změnila styl práce. Ne že bych teď cestovala méně, ale šlo o trochu jiný druh cestování. Tehdy byla standardem práce z kanceláře a dnes už je standardem hybridní model práce. Lidé pracují některé dny z kanceláře, jindy z domu.
Vy sama jste v rozhovoru pro Forbes v roce 2021 v době pandemie k práci z domova řekla, že do režimu, který fungoval ve firmě před pandemií, už se HP vracet nikdy nebude. Ta představa se tedy naplnila?
Ano. Změnili jsme ale uspořádání našich kanceláří. Zmenšili jsme počet pracovních stolů a rozšířili komunikační zóny, kde se lidé potkávají a pracují spolu ve skupinkách. Jde o různé malé stoly, koutky. Myslím, že do stadia před pandemií se to nevrátí už nikdy.
Pojďme k vaší nové pozici, na kterou nastupujete od prvního dubna. Jaké všechny země budete mít na starosti?
Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Slovinsko, Maltu, Řecko, Rumunsko, Bulharsko a Kypr.
Posun na vyšší pozici byl přirozený vývoj?
Byl to přirozený posun. Práci, kterou jsem dělala doteď, jsem ale opravdu milovala. Byla velmi pestrá, všestranná, tři země, tři různé kultury.
Nejprve jsem byla zodpovědná jen za Slovensko, a když jsem dostala možnost řídit k tomu i Česko, myslela jsem si, že jsme jedna krajina, rozumíme si, nemusíme mluvit cizím jazykem, kultura je stejná. Pak jsem ale zjistila, že to tak úplně není. Každý jsme trochu jiný, i ten byznys se dělá trochu jinak, takže i mezi tak blízkými zeměmi, jako je Česko a Slovensko, panují kulturní rozdíly.
Maďarsko je ještě úplně jinde, takže se těším a jsem zvědavá na to, že teď poznám i další kultury. Když je člověk vidí z větší blízkosti a detailu, je to úplně jiné, než když zemi navštíví jako turista.
Jak se tedy dělá v Maďarsku byznys? Jaké jsou tam rozdíly v porovnání s Českem a Slovenskem?
Maďarsko si například velmi zakládá na vztazích v tom smyslu, že lidé raději obchodují s někým, koho znají, ke komu mají vztah. Když mají obchodovat s cizí firmou, kde neznají lidi na pozadí, tak neříkám, že s ní ten byznys dělat nebudou, ale je to jiné než tady. Vztahy tam fungují na úplně jiné úrovni.
Rozdíly jsou i u spotřebitelů. Z těchto tří zemí je to podle mě Česko, kde jsou lidé nejvíce zvyklí nakupovat online. V Maďarsku online sice roste rychle, ale lidé stále preferují jít do obchodu, zboží si prohlédnout, odnést si ho odtamtud.
Když jsem se na stránkách HP Inc. dívala na volná pracovní místa pro Česko, u IT tam byla volná jen jedna pozice. Jaká je u vás situace, scházejí vám „ajťáci“?
Určitě ano, vidím to ve všech třech zemích, které zastřešuji. IT je jedno z nejvíce rostoucích odvětví. Stále vidíme například nedostatek IT administrátorů či správců infrastruktury. Myslím si také, že školství v Česku, Maďarsku a na Slovensku nezareagovalo dostatečně rychle a nepřipravuje dostatečný počet odborníků pro oblast IT. I proto je situace, jaká je.
Na druhou stranu, my jako zástupce výrobců nedostatek až tolik nepociťujeme, protože jsme marketingovo-obchodní organizace. Zároveň vnímáme, že globální IT firmy různě optimalizují svoji strukturu, takže na pracovním trhu dochází k pohybu lidí z oblasti IT.
Jak se daří prodeji počítačů, notebooků a tiskáren, což je váš hlavní sortiment?
Těžko se to porovnává, protože historie byla ovlivněná pandemií, kdy lidé pracovali z domova a děti se z domova učily. Každý potřeboval mít doma notebook, lidé si pořizovali i tiskárny a tak dále. Naopak vybavení kanceláří šlo do pozadí. Teď se to zase vrací a kancelářský segment se dostává do standardních kolejí.
Posunuly se nějak snahy o udržitelnost a ekologii v IT?
Dlouhodobě si velice dobře vedeme v oblasti spotřebního materiálu. Už v devadesátých letech jsme spustili program, který se jmenuje HP Planet Partners, jehož cílem je vysbírat prázdné tonerové a inkoustové kazety, rozebrat je na jednotlivé materiály a znovu je použít. Na výrobu nových kazet používáme například i plastové lahve. Osmdesát dva procent našich inkoustových kazet obsahuje čtyřicet až sedmdesát procent recyklovaných materiálů.
Kazety mohou vrátit domácnosti i firmy. Přes Planet Partners si mohou zdarma objednat donáškovou službu, která jim doveze krabici a tu zákazníci postupně naplní prázdnými kazetami. Pak si ji u nich znovu zdarma vyzvedneme a zrecyklujeme.
Mně osobně se velmi líbí, že čím dál více produktů, ať už notebooků, nebo třeba tiskáren, obsahuje recyklované materiály – plasty, hliník a tak dále. Recyklujeme a v našich produktech najdete i materiály, které byste u IT zařízení v životě neočekávali.
Třeba co?
Třeba kávovou sedlinu nebo použitý kuchyňský olej. Naším cílem je dosáhnout nulových emisí skleníkových plynů do roku 2040.
A je to reálné?
Každý rok vydáváme takzvaný HP Sustainable Impact Report, který obsahuje opravdu velmi konkrétní cíle, jakého procenta, v čem a do jakého roku chceme dosáhnout, a pravidelně si vyhodnocujeme, jak jsme postoupili. Zatím se nám to celkem daří. Jeden z cílů například je, že bychom do roku 2030 chtěli snížit spotřebu pitné vody v našich provozech o pětatřicet procent.
A zajímá skutečně zákazníky, z čeho byl produkt vyroben a kde jednou skončí?
Vidíme, že se tím zaobírá čím dál více lidí, hlavně mladší generace, kterou to trápí a situaci si více uvědomuje. Myslím ale, že je před námi ještě dlouhá cesta.
Když byla řeč o pozicích, na kterých působíte, máte pocit, že se v Česku hnula dopředu situace s ženami na vysokých postech?
Podle dat ze začátku března (studie Dun & Bradstreet – pozn. red.) vzrostl počet žen na manažerských pozicích v Česku za posledních pět let o devět procent, což je dobré. Posun tam tedy je, i když rosteme z relativně malého čísla, takže stále před sebou máme dost práce. Myslím ale, že to není jen problém Česka nebo Slovenska.
Nejdůležitější je o tom mluvit. Z mého pohledu je důležité pracovat s dívkami už od útlého věku, na školách, aby se nebály. Když jsme se bavily o IT, tak tento obor byl kdysi strašák, o kterém se říkalo „ježíš, to je mužská doména“. Ne, není. My v této oblasti máme mnohé aktivity, v Česku a Maďarsku jsme se například spojili s neziskovou organizací Junior Achievement.
Pro mě bylo kdysi jedno z nejpřínosnějších školení to, na kterém jsme se bavili o zažitém vzorci chování a o rozdílném chování mužů a žen. My ženy věci cítíme trochu jinak, vyjadřujeme se jinak, možná si méně věříme. To školení bylo pro mě tehdy takový „aha moment“.
Pokud si tyhle rozdíly v chování mužů a žen nějaký HR management nedokáže uvědomit, tak ženy potom třeba ani nedostanou možnost, byť by byly stejné dobré nebo lepší než mužský kandidát. S tímto je třeba pracovat a mít na paměti rozdíly, které mezi ženami a muži jsou.
Důležité také je, aby zaměstnavatelé ženám poskytli flexibilitu, a ty tak dokázaly snáz skloubit rodinu a práci.
V HP pracujete od roku 1997. Setkala jste se v práci někdy za tu dobu jako žena s předsudky?
V naší firmě sice pořád převažují muži, s žádnými předsudky jsem se ale nikdy nesetkala.
Když jsem se kdysi rozhodovala, jestli už mít děti, nebo ne, měla jsem celkem dobře rozběhlou kariéru. Řešila jsem tedy osobní dilema, zda rodina, či kariéra. Když jsem o tom mluvila se svým manažerem, řekl mi: „Proboha, vůbec nad tím nepřemýšlej, jsi jednou z klíčových členek mého týmu, vždy tu máš dveře otevřené, počítám s tebou, neboj se, jdi do toho“. Tehdy mi to strašně pomohlo, stále na to myslím a nikdy na to nezapomenu.
Když jste mluvila o rozdílech v chování žen a mužů, myslíte, že ženy disponují nějakými vlastnostmi, které muži nemají a jež mohou uplatnit právě třeba ve vedení firem?
My ženy jsme trochu více empatické, snažíme se lidi více udržet v nějakém kolektivu, takže z tohoto pohledu možná.
Jinak bych ale hlavně řekla, že je obecně důležité, aby týmy byly různorodé, panovala v nich diverzita. Smíšené kolektivy jsou efektivnější, výkonnější než ty jednobarevné, ať už mužské, nebo ženské. Vzájemně si pomáháme. Se sebou nemůžeme být a bez sebe ještě méně, nebo jak se to říká.
