Opera pro ni byla španělskou vesnicí, teď je Ester Pavlů ve španělském městě. V kulisách Sevilly zpívá na jevišti Národního divadla Carmen, jednu z nejikoničtějších operních rolí. K ní došla velkou oklikou přes zakouřené rockové kluby, tím spíš to ale vypadá jako osud.
[email protected]. Takovou e-mailovou adresu si zvolila Ester Pavlů coby teenagerka; adresa už dávno nefunguje, nicméně Carmen je s jejím jménem svázaná pořád.
„Když jsem byla před deseti lety poprvé v newyorské Metropolitní opeře, koupila jsem si tam v shopu se suvenýry penál s nápisem Carmen. Na konzervatoři jsem si na chodbách celých šest let Carmen pobrukovala, až jsem tím ostatní štvala.
Na hodinu harmonie jsme měli složit nějakou skladbu, tak jsem se o něco pokusila, ač to vůbec neumím, pan profesor to hrál a povídá: Teda, ženská, to zní jako Carmen!“
Vzpomínky prokládá Ester Pavlů bouřlivým smíchem – ještěže poblíž není žádná přehrada, jinak by hrozilo její protržení. Zdá se přitom nanejvýš logické, že vylíčené zážitky vyústily do zásadního okamžiku, jenž se odehrál poté, když Pavlů zapěla árie z Bizetova kanonického díla na konkurzu pro představení v Národním divadle.
„Berem!“ Ester Pavlů nemusela dlouze čekat na rozhodnutí, nemusela se ohlížet na výkony konkurentek. Zazpívala a Carmen byla její – jak jinak to ostatně mohlo dopadnout?
