Navštěvoval matematickou základní školu, v lavici toho ale více nakreslil než spočítal. Jan Padyšák je absolvent AVU a sochař, kterého zakázkami zásobuje především filmový průmysl. Jeho ateliér ale okupuje i mnoho známých tváří.

Proč jste vytvořil bustu ukrajinského prezidenta? 

Když začala válka, chtěl jsem Ukrajince nějakým způsobem podpořit. Přišlo mi rozumné udělat něco, co umím a zároveň dát najevo svůj postoj. 

Jak jste hledal podobu státníka, jehož země je ve válce? 

Když se v roce 2019 stal prezidentem, byl to takový klučina, veselý chlapec. Válka se na něm podepsala. Rozhodování bylo těžké, ale nakonec jsem sáhl po jeho mladší podobě, v jaké ho mají Ukrajinci zafixovaného. Váhal jsem také s modro-žlutou barevností. Myslím, že by busta ještě potřebovala odlít v jiném materiálu i barvě. 

Co s bustou teď bude? 

Nevím. V úvahu připadá aukce nebo nabídnutí ukrajinské ambasádě, ale já nejsem dobrý organizátor. Nejsem ten typ, co by volal na velvyslanectví a někomu se vnucoval. Ovšem sochu mám a je k dispozici.  

Proč se jako sochař věnujete právě portrétu?

Baví mě zkoumat možnosti řemesla i člověka. Vždycky, když někoho modeluji, tak to má svůj důvod. Dělal jsem například sérii Osobností, které se významně podílely na dění v Praze. Tehdy jsem zvolil formu, která odpovídala podobiznám z doby pomníkového moru, což je hanlivý pojem, který zpropagoval F. X. Šalda. Chtěl jsem dnešní velikány zachytit jako skutečné lidi, kteří mají vliv na naší realitu. 

Do této série patří podobizna Iva Rittiga, Romana Janouška, Pavla Béma…

Zamíchal jsem mezi ně i architekta Patrika Kotase, od něhož mi dokonce přišla předžalobní výzva. Po konzultaci s právníky jsem dospěl k tomu, že mu vyhovím. Při soudním sporu bych zřejmě neuspěl, protože jsem Kotase nepodloženě označil za mafiána.

Nakonec jsme se dohodli, že se mu na Facebooku veřejně omluvím, že příspěvek s jeho bustou, který se začal šířit řetězovou reakcí, stáhnu, a že mu bustu odevzdám v právnické kanceláři. Před předáním jsem ale hlavě udělal padesátikilový betonový podstavec, protože Kotas má rád velké hmoty. (směje se)

Řadí se mezi vaše vlivné osobnosti i Andrej Babiš? 

Babiš je solitér. Sérii vlivných jsem totiž opustil, už jsem se tomu věnovat nechtěl, ale Babiš mě přesvědčil, že je ještě co udělat. A bylo to s ním náročné. Chtěl jsem se totiž přiblížit antické podobě, zobrazení bust z Říma, protože nechci být sochař jednoho stylu.

Baví mě si půjčovat z různých žánrů, období. A Babiš musel být římský. Naše společnost se totiž od dob antického Říma moc nezměnila. Ačkoli máme demokratický systém, tak vůdci si jsou stále podobní. Takže busta Babiše není kritikou Andreje Babiše, ale spíše kritikou společnosti, která si ho dobrovolně zvolila. 

Babišovu bustu umístila loni strana Zelených u řeky Bečvy, kde došlo k ekologické katastrofě. Je tam stále? 

Pokud vím, tak ano. Viděl jsem i nějaké fotky, na kterých ji místní lid řádně zdehonestoval. Počmárali ji, snad na ni chodí i močit. Docela mě mrzí, že se pomstili soše, která by mohla zůstat takovou, jakou jsem ji udělal. Ale chápu to. Měl jsem to čekat. 

O vaší práci říkají, že „busta v jeho provedení je opravdu zobrazení člověka“. Jak se tohle dělá?

To je lichotivé, ale žádný recept na to nemám. Asi musí být člověk vytrvalý, nespoléhat se na první dojem a vydržet u toho. Nejsem typ sochaře, který by byl hned hotov. Spíše mi vyhovuje práci na chvíli odložit, vrátit se k ní. Nepatřím mezi rychlotvůrce.

Takže správnou podobu hledáte týdny, měsíce? 

To, že je hmota někomu podobná, zvládnu za pár hodin. Ale aby to mělo charakter, abych se za dílo mohl postavit, tak jej i desetkrát předělám. Práci většinou ukončuji, když se unavím a když nevím, jak dál.

Jak dlouho vám trvalo najít správnou podobu Václava Havla? 

Havla jsem dělal s rozestupy asi půl roku. Tehdy jsem viděl, co Havlovi provádějí jiní kolegové. Jeho sochařské portréty mi nepřišly adekvátní, tak jsem si řekl, že když remcám, tak bych se měl pokusit udělat to lépe. Jsou dvě verze, ale tu první jsem zrušil. Někomu se sice líbí víc, ale mně se v ní Havel zdál povadlý. Finální podobu jsem vytvořil asi za dva dny. 

Můžete prozradit cenu takové busty? 

V aukci se jeho první odlitek prodal za 220 tisíc korun. Teď si ode mě bustu koupila radnice Prahy 3 za 200 tisíc, takže taková je asi aktuální cena Havla.

Kromě prvního českého prezidenta jste vytvořil i podobu toho současného…

Ano, po dokončení Havla se mi Zemana zželelo. Chtěl jsem mu dát stejnou váhu jako Havlovi, ale nějak se mi to vymklo z rukou a dopadlo to jinak, než jsem zamýšlel. Začal jsem totiž experimentovat s barvami a přišlo mi, že tyrkysově zelená patina se k Zemanovi skvěle hodí. 

Proč se k Václavu Klausovi hodí rotující hlava?

Tehdy jsem se inspiroval futuristickým sochařem Renatem Bertellim, který takhle zachytil podobiznu Mussoliniho. Ten byl ve své představivosti avantgardním a progresivním myslitelem a bustu přijal za svůj oficiální portrét.

Socha se množila sériově v různých variantách i velikostech, z porcelánu, bronzu. Z Václava Klause jsem také udělal sérii v přiléhavé modré barvě. A ona rotace má evokovat univerzální porozumění naprosto všemu. (směje se) 

Co k zobrazení portrétovaného potřebujete? Stačí vám fotografie? 

Samozřejmě jsou sochaři, kteří udělají dobrou bustu podle jedné fotky. Já mezi ně nepatřím. Potřebuji více zkoumat, portrétovaného nakoukat a udělat si o něm širší představu. Takže kromě fotek jsou pro mě ideální videa, když mohu vidět, jak člověk mluví, jakou má mimiku. 

Lidi se mění, tloustnou, stárnou… Podle čeho se rozhodujete, v jakém věku portrétovaného zachytíte?  

To bývá těžké. Vždycky si seženu fotky z doby, kdy byl daný člověk i mladší. Snažím se najít jeho charakter a výraz, který si člověk udržuje po celý život. Podoba se sice mění a člověk nabírá zkušenosti, vrstvy, ale když vám někdo dá do ruky školní fotku, tak na ní toho člověka poznáte.

Například Václava Havla jsem chtěl udělat z doby, kdy vešel ve známost a byl v plné síle. Havla si nejlépe pamatuji, když mi bylo šest a byla Sametová revoluce. Pak samozřejmě vypadal různě, byl hodně nemocný, ale to mi nepřišlo adekvátní. 

Autorka je redaktorkou Lidových novin.