skip to main content
Forbes History

Černé dny na Black Wall Street. Masakr v Tulse neměl šanci zestárnout

Události, které se seběhly před sto lety v americké Tulse, neměly šanci zestárnout. Hlavním důvodem přitom není skutečnost, že byly samy o sobě příšerné. Ještě palčivější je, že byly temnou variací na téma, které dodnes není uspokojivě vyřešeno a negativně ovlivňuje americkou společnost, potažmo milieu celého světa.

Pro tvrzení, že sto let starý rasový pogrom na kvetoucí černošskou čtvrť stále velmi silně rezonuje i dnes, není třeba horlivě snášet důkazy; vidí je chtě nechtě i ten, kdo před problémy jinak zavírá oči. Nelze nevidět, že rasismus je karta, s níž se pořád hraje a kterou zvedá kdekdo, ať s poctivými, či ryze účelovými úmysly. Ke všemu žádné jednoduché východisko z problému neexistuje.

Důkazů netřeba, přesto jeden čerstvý. „Prezident nadále podporuje studii o reparacích,“ vyhnula se Karine Jean-Pierre, hlavní zástupkyně mluvčího Bílého domu, přímé odpovědi na otázku, zda je Joe Biden příznivcem odškodnění potomků obětí masakru. Zmiňovanou studii Biden schválil už dřív, dosud však formálně nepodepsal návrh zákona na vytvoření komise pro posouzení reparací za zotročené Afroameričany.

Karine Jean-Pierre se narodila na Martiniku a dětství prožila v chudinské části New Yorku, z bídných poměrů se vypracovala do velmi prestižní pozice, což by v minulosti (a prakticky ani za Bidenova předchůdce) nebylo možné. Chcete-li, můžete i na příkladu Karine mluvit o zlepšování poměrů, ale „jizva z Tulsy“ rozhodně zacelena není. Je stále zanícená a nepěkně bolí.

Biden byl ve dnech, na které připadá výročí masakru, osobně v oklahomské Tulse přítomen. Poklonil se památce těch, kteří 31. května až 1. června 1921 padli za oběť rasovým nepokojům v městské čtvrti Greenwood.

Reklama
Dobový snímek | Foto Wikipedie

Zelené dřevo, jak by se dal název čtvrti přeložit, bylo v ohavné dny před sto lety zbarveno do ruda z krve zavražděných. Ještě jedna barva je podstatná: Greenwoodu se – nadneseně, avšak výstižně – přezdívalo Black Wall Street, protože se tam sešla velmi schopná afroamerická komunita, jež z ní učinila prosperující centrum byznysu.

Za koncentraci bohatství do sevřené čtvrti ale nemohl pouze podnikatelský duch obyvatel. „Segregace výrazně omezovala proudění ‚černých‘ dolarů do bílého komerčního sektoru a i tento ekonomický limit proměnil Greenwood v dynamickou obchodní tepnu,“ tvrdí vysokoškolský profesor Hannibal B. Johnson, který se tragédií v Tulse soustavně zabývá.

V době tragédie v Tulse stále žil její zakladatel Wyatt Tate Brady, podnikatel a člen Ku Klux Klanu.

Na počátku 20. let minulého století žil stále v Tulse její zakladatel Wyatt Tate Brady, podnikatel a člen Ku Klux Klanu, a rasová linie tvořila ve městě sice neviditelnou, leč v podstatě nepřekonatelnou zeď. Taková zeď nebyla samozřejmě v tom čase žádnou specialitou Tulsy – hyzdila mnoho amerických měst.

V „Bradyho sídle“ však zášť prohluboval evidentní úspěch černošských podnikatelů. Vulgárně, zjednodušeně, ale nikoli lživě řečeno, oči mnohých bílých urážel pohled na to, že černoši neživoří, nýbrž prosperují. Tím spíš, když se mnozí bílí navrátilci z první světové války – mající víceméně oprávněný pocit, že riskovali život za vlast – nemohli kvůli nedostatku míst uplatnit na trhu práce.

Výsledkem bylo, že se v Tulse ze 72 tisíc tehdejších obyvatel rekrutovalo 3 200 členů Ku Klux Klanu; okolnosti pro drastické drama uzrály. Ne že by nutně muselo drama přijít, avšak Tulsa připomínala místnost, v níž uniká plyn a možnost exploze závisí pouze na tom, zda někdo škrtne sirkou.

Tulsa připomínala místnost, v níž uniká plyn a možnost exploze závisí pouze na tom, zda někdo škrtne sirkou.

Výbuch násilí odstartovala dodnes nevyjasněná příhoda. Černošský mladík Dick Rowland vstoupil do výtahu jedné z veřejných výškových budov, kde pracoval, a chtěl se dopravit do posledního patra k toaletě určené podle dobového slovníku „barevným“. Ve výtahu narazil na o dva roky mladší Sarah Page, která výtah obsluhovala. Co přesně bylo dál, se neví.

Jistý úředník zaslechl „cosi jako ženský výkřik“ a našel Sarah v rozrušeném stavu. Jedna z verzí je, že Rowland zakopl a ve snaze vybalancovat pád se zachytil dívky, jež se polekala. Pravdou je, že Sarah nikdy nepodala na mladíka žalobu, pravdou ale také je, že i kdyby udělal Rowland směrem k ní zcela nevinný pohyb, uvedl do pohybu smrtící nenávist.

Reklama

On sám putoval do vazby a do Greenwoodu se donesla zpráva, že se chystá jeho lynč. Pětasedmdesát černochů se jej vydalo chránit, věznici mezitím obklopil ještě o dost mohutnější dav bělochů. Do rozžhavené atmosféry náhle zazněl výstřel a… „Nastalo peklo,“ vzpomínal šerif. Přestřelka přinesla tucet mrtvých – deset bílých a dva černochy.

Jestliže byla přestřelka peklem, pro následné běsnění ještě nebylo vynalezeno slovo.

Jestliže byla přestřelka peklem, pro následné běsnění ještě nebylo vynalezeno slovo. „Intenzita útoku (více než tisíc bělochů útočilo na Greenwood), aktivní účast místní policie a Národní gardy, role místních novin ve vytvoření hysterie, využití moderních zbraní a technologií jako kulometů a malých letadel, zcela zaskočila obyvatele Greenwoodu,“ popsal masakr Jan Beneš, amerikanista Ostravské univerzity.

Beneš doplnil, že černošské noviny neváhaly připodobnit pogrom k bojišti první světové války, a za sebe napsal: „Faktem je, že dochované vizuální materiály z pogromu jsou ohromující. Mně osobně nejvíce připomínají, byť v menší míře, rozbombardovaný Berlín nebo Drážďany po druhé světové válce.“

Dobový snímek | Foto Wikipedie

Je apokalypsa, totální zkáza ohromující? Jistěže a v tomto smyslu jsou ohromující i nejčernější dny Black Wall Street. A nejen Black Wall Street. Dvojplošník letící smrtonosně nad Greenwoodem, aby likvidoval jeho rezidenty, je obrazem toho, jak snadno a rychle se z lidí stane zabijácká lůza. Ano – ohromujícím obrazem.

Bilance běsnění? Až 300 zavražděných Afroameričanů, 8000 z nich přišlo o domov. Greenwood byl téměř srovnán se zemí – k ní padlo 1200 budov včetně třiadvaceti kostelů. Čtvrť rostoucích podniků, škol či restaurací byla zdivočelou tlupou zfanatizovanou davovou psychózou zničena za méně než 24 hodin. Mnoho pobitých mužů, žen a dětí bylo vrženo do hromadných hrobů.

Mnoho pobitých mužů, žen a dětí bylo vrženo do hromadných hrobů.

Po řevu letadel, kulometů a úpěnlivém nářku zraněných a umírajících se nad zpustošeným místem rozhostilo zlověstné ticho. Ticho, které bylo v konečném důsledku horší než rachot zbraní.

Poněvadž toto ticho se rozhostilo na mnoho desetiletí. O krveprolití se nemluvilo, nevyučovalo se o něm, nebyl za něj nikdy nikdo potrestán. Konstatovat, že kořeny frustrace Afroameričanů leží v Tulse, by bylo velmi nepřesné, neboť jde o rozsáhlé kořeny, jež se rozpínají po celé zemi a prorůstají staletími. Konstatovat však, že ani jeden z kořenů této frustrace v Tulse neleží, by bylo ještě mnohem nepřesnější.

„Když historie mlčí, ještě to neznamená, že k ní nedošlo. I když temnota může skrýt mnoho, nic nevymaže,“ pronesl Joe Biden tento týden v Tulse. Při projevu použil své oblíbené oslovení „mí drazí Američané“, ale někteří Američané si nejsou drazí, spíš stojí proti sobě; nejen kvůli Tulse, ale také kvůli ní.

Je to neutěšená situace a nejhorší je, že východisko z ní se hledá extrémně obtížně. To však neznamená, že by se mělo rezignovat na snahu jej najít, případně rezignovat na víru v jeho možnost.

V této souvislosti přinesl v minulých dnech americký Forbes slova DeNeen Brown, reportérky listu Washington Post, jež o pogromu připravila dokument.

Příběhy mají velkou moc, a pokud se vypoví, mohou změnit budoucnost a poskytnout částečné uzdravení

„V roce 1921 se stalo hrozné zvěrstvo a téměř 100 let to bylo utajeno; bylo to vynecháno z učebnic a mnoho přeživších o něm nemluvilo, jen šeptalo,“ citoval Forbes autorku. „Věřím ale, že v celých generacích je touha po vyprávění tohoto příběhu. Příběhy mají velkou moc, a pokud se vypovědí, mohou změnit budoucnost a poskytnout částečné uzdravení.“

Reklama
Reklama