Když se na podporu Ukrajiny povedlo vybrat přes čtyři miliardy korun, ukázala se štědrost lidí v Česku. Přiškrtila nám teď peněženky inflace? A jaká pomoc má skutečně smysl?
O způsobech a průběhu získávání peněz pro největší neziskovku u nás jsme mluvili s Tomášem Vyhnálkem, vedoucím fundraisingu humanitární a lidskoprávní organizace Člověk v tísni.
Shánět peníze pro neziskovku je specifická profese, jak jste se k ní dostal?
V Člověku v tísni jsem pracoval nejdřív v terénu, kdy jsem jezdil do různých válek. Byl jsem třeba na misích v Bosně, Kosovu, Čečensku, Afghánistánu a Etiopii. Pak jsem vzal na rok práci fundraisera za kolegu a hned jsem se do ní zamiloval. Teď už ji dělám šestnáctým rokem společně s dalšími třiceti kolegyněmi a kolegy.
Co máte na fundraisingu nejradši?
Jednak se setkáváte s báječnými lidmi a taky máte ze své práce dobrý pocit. Když se opíráte o stěnu školy, kterou jste třeba v Etiopii postavili díky českým dárcům… A když dárci vidí, jak jsme využili jejich peníze, mají taky radost. Přinášíme lidem dobré zprávy, že svět je možné měnit k lepšímu. Nechci nic lakovat narůžovo, ale většinou to tak opravdu je.
Je v Česku pro tuhle práci dostatek kvalifikovaných lidi?
Není. Je to úplně začínající disciplína, která je na pomezí více oborů. Myslím, že většina fundraiserů to má prostě v sobě – ať už jste datový analytik, marketingový specialista, nebo pracujete v call centru, nejdůležitější je umět se vcítit do druhých.
Kdo se na takovou pozici hlásí?
Obecně jde o člověka, který chce dělat smysluplnou práci za cenu nižšího platu než v korporátu. Genderově jsme totálně nevyvážení, máme tu dvacet sedm žen na tři muže. Při výběrových řízeních vidím, že žen se hlásí obecně více. Jsou také často schopnější a akceptují nižší plat.
Jak se žádá o peníze?
Hlavní je vyjít dárcům vstříc, aby byli spokojeni. Já třeba opravdu věřím, že jim zlepšujeme karmu. Takže pro mě je pak jednoduché přijít za někým a říct mu: Hele, potřebujeme tady postavit novou školu, dej na ni milion. Ale aby to nevyznělo, že se ráno sejdeme, držíme se za ruce a zpíváme si, tak musím říct, že je to těžká práce, ale smysluplná.
V čem spočívá její náročnost?
Člověk v tísni funguje vlastně jako taková korporace. Jelikož každá koruna musí být stoprocentně vyúčtovaná, musíme mít robustní systémy kontrol, schvalování a účetnictví. Máme vnitřního auditora, několik vnějších auditorů a jsme pod mezinárodní kontrolou.
Kdo rozhoduje, na co se budou vybírat peníze?
Realizátor dané mise vyšle požadavek. Na nás pak je oslovit správné dárce a finance získat. Zároveň kombinujeme institucionální peníze s těmi privátními, takže mnohdy je mise třeba z osmdesáti procent hrazená například z programů Evropské komise a jednotlivých vlád. Těch zbylých dvacet procent je privátních, třeba ze sbírek z Česka.
Je nějaký rozdíl v penězích od dárců a od institucí?
Ono to většinou funguje takzvaným pákovým efektem, kdy za jednu českou korunu dostaneme devět ze zahraničí. Mezinárodní donoři dost často vyžadují povinné kofinancování a řeknou: Oukej, my zaplatíme devadesát procent toho programu, ale vy musíte dodat svých deset. Díky tomu můžeme třeba stavět ty školy v Africe.
Jak se ke konkrétnímu projektu dostanete?
Většinou to funguje tak, že mezinárodní realizátor chce postavit třeba padesát škol v Etiopii. Vyhlásí se výběrové řízení, a organizace, která podá nejlepší projekt, získá zakázku. Ono se o tom u nás moc neví, ale my vlastně musíme o peníze na dobro soutěžit.
Zásadní je správně vyhodnotit všechna rizika předem, protože pak musíme prostředky vykázat do koruny. Nedejbože, že se nečekaně změní ceny cihel… To jsou vnější vlivy, které nemůžete ovlivnit, ale málokdo vám přispěje znovu.
A když se něco pokazí?
To se stane málokdy, ale pro mě osobně je bolestivé vidět situaci v posledních letech třeba v Afghánistánu, Sýrii nebo Barmě, kde se životní úroveň lidí dramaticky zhoršuje. Smutné je pozorovat situaci v Etiopii, kde dvouletá občanská válka negativně ovlivnila naše rozvojové programy a my to nemůžeme ovlivnit.
Jsou lidé v Česku solidární?
Češi a Češky jsou opravdu neskutečně štědří. Ne všechno se v Česku daří, ale za tohle si opravdu zasloužíme pochválit. Na pomoc Ukrajině se vybralo hodně přes čtyři miliardy korun, přičemž přes Člověka v tísni šla asi polovina – konkrétně na naši sbírku SOS Ukrajina přispělo půl milionu lidí. Myslím, že v přepočtu na obyvatele jsme vybrali více než kterákoli evropská země.
Na co se u nás nejvíce přispívá?
Zjednodušeně řečeno, když je katastrofa, tak lidé přispívají hodně, a když je na tom svět dobře, tak přispívají málo. Takže to, že Člověk v tísni poslední roky vybírá hodně peněz, je vlastně zpráva o tom, že je něco ve světě špatně.
A na co se naopak nepřispívá?
Tu pozornost přitahují akutní a probíhající konflikty jako Ukrajina. Ale například o Jemenu, kde je situace opravdu hrozivá, se už tolik nedozvíte. Nebo slyšela jste v poslední době o Súdánu nebo Demokratické republice Kongo?
Těch takzvaných „neglected emergencies“, polozapomenutých konfliktů, je ve světě celá řada.
Dá se s tím něco dělat?
Samozřejmě. Nám k tomu funguje Klub přátel Člověka v tísni, ve kterém máme už skoro čtyřicet tisíc lidí, přispívajících třeba dvě, tři, pět stovek měsíčně. Právě díky nim pomáháme nejen v těch třaskavých místech světa, ale i těch polozapomenutých.
Odrazila se na pomoci vysoká inflace?
Ačkoli někteří naši dárci přispívají méně nebo úplně přestali, naprostá většina v podpoře pokračuje nebo ji dokonce navýšila. V celkovém součtu vybíráme mnohem více peněz, než jaká byla čísla ještě před Ukrajinou.
V roce 2019 jsme vybrali od českých dárců a dárkyň 170 milionů korun, další rok to bylo 262 milionů korun, předloni během covidu 435 milionů. Potom přišla válka na Ukrajině a vybrali jsme neuvěřitelné 2,4 miliardy. Letos odhadujeme vybranou částku na 580 až 600 milionů.
Jaký je poměr drobných dárců, velkých mecenášů a institucí?
Loni to bylo výjimečné kvůli válce na Ukrajině, ale většinou máme nejvíce peněz od velkých institucionálních donorů, jako je Evropská unie, OSN a jednotlivé vlády. Co se pak týče darů, tak většina přichází od normálních lidí, jako jsme my dva.
Velcí mecenáši si pak témata vybírají – většinou jde o české projekty se zaměřením na vzdělávání, klima a obranu demokracie. Letos nám celkem přispělo více než sto tisíc drobných dárců, firem a nadací.
Kdo jsou ti velcí mecenáši, kteří vás podporují?
Jsou to vyšší desítky velmi inspirativních lidí. Přijde mi zajímavé, že většinou prošli nějakým procesem budování firmy, kdy člověk nemá na nic čas a neustále jede. A v jednu chvíli se jim uvolní ruce a mají kapacitu myslet i na něco jiného. My se v tu chvíli snažíme být poblíž, abychom jim pomohli si zlepšit karmu.
Od koho byste peníze nevzali?
Máme velice přísný etický kodex. Ale není to jen nějaká teoretická věc, v posledních letech jsme odmítli řadu darů, přičemž nejvyšší byl pět milionů korun. Neetické je pro nás například spojení s korupcí, přílišné napojení na politiku, využívání dětské práce nebo velká klimatická zátěž.
Co byste doporučil na zlepšení karmy našim čtenářům a čtenářkám?
Před Vánoci nejvíce propagujeme Skutečný dárek, kdy můžete sobě nebo rodině koupit certifikát, kterým přispějete na něco konkrétního. Letos jsme připravili nový certifikát Bezpečný svět pro ženy, který mně osobně přijde velmi důležitý.
Když někdy pochybuji, jestli má Skutečný dárek smysl, vzpomenu si na moment v Kambodži, kdy mi dali pochovat miminko, které noc předtím zachránili díky podpoře bezpečných porodů. Za mě to má velký smysl.
