Je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. Název známého filmu by šlo ale ještě doplnit o následující výrok – když už být nemocný, pak je lepší marodit v Německu než v Srbsku. Onemocnět je vždy a všude nemilé, ale v některých zemích je to ještě nemilejší než v jiných.
Alespoň to vyplývá z analýzy publikované Evropskou federací farmaceutických společností a asociací (EFPIA). Ta mimo jiné uvádí, že v přístupu pacientů k lékům v severní a západní Evropě je oproti jihoevropským a východoevropským zemím až devadesátiprocentní rozdíl.
Některá uvedená čísla jsou sama o sobě výmluvná. Ze 160 léků schválených Evropskou unií, které analýza zkoumala, je jich v Německu dostupných 147, avšak v Rumunsku jen 38 a v Srbsku dokonce pouhých sedmnáct. Čeští pacienti mají v současnosti k dispozici 88 z těchto 160 léků.
Průzkum také ukázal, jak místo, kde pacienti žijí, ovlivňuje dobu, za kterou se dostanou k nové léčbě. V zemích Evropské unie se období mezi schválením na trhu a přístupem pacientů k novým způsobům léčby pohybuje od čtyř měsíců až po dva a půl roku, pacienti v jižní a východní Evropě čekají na totéž v průměru 600 až 850 dní.
„Inovace je součástí DNA farmaceutického
průmyslu, ale aby měla skutečný dopad, musí se dostat k
pacientům,“ zdůraznil zjevné
Lars Fruergaard Jørgensen, generální
ředitel společnosti Novo Nordisk a
viceprezident EFPIA.
V reakci na průzkum má EFPIA v plánu ve všech členských státech Evropské unie u příslušných úřadů usilovat o výhodnější ceny pro pacienty, aby se zmíněné nerovnosti snížily.
K tomu by mělo kromě jiného vést určování cen odvislé od ekonomických možností jednotlivých zemí. Problém je ale v tom, že prodej léků chudším státům za nižší cenu téměř jistě zvýší riziko, že budou za vyšší cenu vyváženy za hranice. Což znovu povede k omezení lokální dostupnosti léků. Proto je podle federace potřeba, aby Evropská komise nastavila podmínky, které tomu zabrání.
Nutné jsou podle ní rovněž nové platební modely, které usnadní přístup pacientů k inovativním lékům. Začlenění pokročilých metod, jako je třeba genová a buněčná léčba do systému zdravotní péče, je totiž problém. Přitom takový způsob léčby často spočívá v jednorázových zákrocích, které sice mají vysoké vstupní náklady, nahrazují však celoživotní a v součtu mnohem nákladnější péči.
Větší finanční flexibilitu mohou přinést například dohody podmíněné tím, jak lék reálně působí. Jsou-li například výsledky při uvedení léku na trh nejisté, je možné povolit přístup pod podmínkou, že budou do konkrétního data předloženy další důkazy o jeho účinnosti.
S konkrétními výsledky mohou být spojeny i splátky, jimiž by plátci hradili výrobcům po dané období za každého pacienta, který lék dostane. Plátcům by to zmírnilo nejistotu ohledně klinických přínosů nového přípravku a navíc by si tím rozložili vysoké počáteční náklady spojené s některými léčebnými postupy.
Na vytvoření rámce pravidlech chce EFPIA společně pracovat s Evropskou komisí, apeluje v tomto smyslu i na českou vládu.
