Dobová dramata, rozverné komedie, komorní konverzačky i dokumenty o závislostech všeho druhu. To jsou některé z českých filmů, jež se letos objeví na karlovarském festivalu. O některých jsme už něco slyšeli, jiné jsme dokonce viděli, tak vám poodhalíme, co letos ve Varech čekat. Zároveň víme, že nejlepší je film objevit až ve Velkém sále, tak budeme spíš jen naznačovat.
Největší pozornost se bude jako každý rok upínat na hlavní soutěž – tam se mimo jiné představí novinka režiséra Ivana Ostrochovského nazvaná Pramen. Filmař se v ní vrací na slovenskou kliniku osmdesátých let, kde se Romkám provádějí často vynucené sterilizace – podle lékařů zákrok zvýší jejich životní úroveň, stejně jako úroveň jejich už narozených dětí.
Pramen v lecčems připomíná jiný nedávný karlovarský soutěžní kus, Úsvit, jehož hrdinka si rovněž skrze nečekané přátelství osahávala limity slovenské společnosti, která ostrakizovala jinakost. Součástí systému nátlaku je tady také lékařka, tentokrát v podání Anny Geislerové, jež se sblíží s romskou sanitářkou, což jí umožní vidět jiné kontury zavedené praxe.
Pro diváka ve Velkém sále se však bude spíš hrát o to, zda se v uhrančivých obrazech kameramana Juraje Chlpíka, které dobře známe už ze Služebníků z dobového kněžského semináře, podaří vyklenout i nějaký jiný, ne tak očividný konflikt, jako ten vepsaný už na plakátu, kde se objevuje podtitul „jejich těla, naše pravidla“.
Překvapovat ale rozhodně bude komedie Vyvolený, třeba už hereckými volbami režiséra Tomasze Mielnika, který do velmi volné adaptace románu spisovatele Thomase Manna, jenž se také velmi volně inspiroval životem papeže Řehoře, obsadil třeba Miroslava Donutila, Martina Dejdara nebo Bereniku Kohoutovou.
Největším zjevem je však Jan František Uher, který jako čtrnáctiletý dostal Českého lva za road movie Všechno bude – teď se jako dvacátník také vydává na cestu, akorát o poznání víc fantaskní a pitoreskní, skoro jako oživlá loutka zapomenutého příběhu středověkého šaška.
Bezelstnost jeho mladíka Gregoria, který touží stát se rytířem, se doplní se suchým humorem Mielnikova scénáře – a možná dá letos na festivalu odpověď na otázku, jak by mohla vypadat česká vánoční pohádka, kdyby se chtěla držet dobrých tradic, ale zároveň se konečně vymykat.
Foto Film Servis Festival Karlovy Vary
Specifickou poetiku nabídne také Mistryně režiséra Bohdana Karáska, která imituje jedno loudavé letní odpoledne v českém městě, kde se potkají bývalí manželé v podání Marie Švestkové a Jiřího Havelky. Karásek podobně jako ve svém předchozím snímku Karel, já a ty slibuje jemnou konverzačku, během níž se probere velká šíře témat, formálně však zůstane ukotvená jen v několika málo prostředích, jimiž procházejí dvě postavy.
I přes svou nenápadnost ale Mistryně možná v českém filmu zapůsobí jako zjevení, protože si navzdory své deklarované lehkosti vybrala celkem těžký úkol, totiž pojednat jakousi prchavou obyčejnost, současnost, každodennost, k níž se však nepokouší dostat skrze komediální hyperbolu, tak vlastní většině současné místní produkce.
Foto Film Servis Festival Karlovy Vary
Na poměrně intimním dialogu ostatně stojí i dokument Robert Richardson: Bílý ďábel, v němž režisérka a kameramanka Jana Hojdová debatuje s dvorním kameramanem Olivera Stonea, Martina Scorseseho a Quentina Tarantina Robertem Richardsonem. Je to setkání původně náhodné – Hojdová o filmaři chtěla před lety napsat diplomku a on jí překvapivě odepsal na žádost o rozhovor –, které se ale změní v poctivý celovečerní portrét.
Na to není jednoduchá odpověď, nejsem tak zajímavý, udělej z toho raději animák – to jsou jen některé z reakcí, jež ve filmu směrem k Hojdové slovutný kameraman pronese. Ona se však nenechá odradit a ptá se dál, dokonce i zmíněných režisérů, kteří ve snímku také vystupují a mluví nečekaně otevřeně, ne vždy zcela pozitivně o muži, který je prý hluboce závislý na své práci.
Závislost bude letos na festivalu skloňována vícekrát. Velký sál totiž bude patřit i projekci dokumentu Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který letos uspěl na Berlinale. Režisérka Pepa Lubojacki v něm otevírá rodinné album, o žádné nostalgické listování ale nejde, zvlášť když děti z fotek díky AI promluví a začnou odhalovat rodinnou anamnézu do velké míry definovanou destruktivním alkoholismem.
Lubojacki většinu filmu navštěvuje svého bratra a další příbuzné, kteří kvůli závislostem skončili na ulici. Pomoc je však složitá, stejně jako pochopení jejich situace, jež nakonec obnaží i samotnou režisérku. Ačkoli snímek sám tematizuje etiku natáčení, tak to část diváků jistě označí za misery porno, pro jiné zase právě osobní zainteresovanost filmařky potvrdí známou pravdu – nejlepší filmy hodně filmařů natočí ve chvíli, kdy kameru obrátí na svoji rodinu.
