On pochází z Řecka, ona se narodila v Moldavsku. Oba spolu ovšem léta žijí a úspěšně podnikají v českém pohraničí. Příběh Dimitrise Georgantzogloua a Eleny Onoico názorně ukazuje, jak obohacující a inspirující může být nevyzpytatelnost životních cest.
Příběhem této dvojice přitom prostupuje tolik světových zemí, že v jejich konkurenci se malá desetimilionová republika uprostřed „starého kontinentu“ může na první pohled zdát nejméně přirozenou volbou. Česko, v němž se usadili roku 2015, jim ale jako první poskytlo to, o čem výhledově snili. Dalo jim příležitost k provozování vlastního hotelu a budování rodinného byznysu.
Stačila zpustošená nemovitost obklopená lesy a obdařená klidem, příjemně narušovaným jen šumem přilehlého potoka. Místo nacházející se v srdci Krušných hor, jen pár kilometrů od Jáchymova, kde tuzemské luhy a háje pozvolna přechází v německé, tehdy mladý pár zaujalo natolik, že se s pomocí Eleniných rodičů rozhodli nemovitost koupit.
Kompletně ji zrekonstruovali a v létě 2019 znovu uvedli do provozu coby Honour and Grace Hotel, prémiové ubytovací zařízení čtyřhvězdičkové kategorie.
„Bylo a stále je náročné úspěšně provozovat hotel mimo město,“ komentuje dvaatřicetiletá žena, která má na starosti vnitřní záležitosti podniku, zatímco její o pět let starší muž řeší denní chod od marketingu přes speciální požadavky hostů po dění na baru či v restauraci. „Zatím ale nemůžeme říci, že by naše rozhodnutí bylo špatné nebo unáhlené. Už teď vidíme, že se budoucnost jeví velmi slibně.“
Zakladatelé hotelu Honour and Grace – Elena Onoico a Dimitris Georgantzoglou
Po bezmála třech letech existence se Honour and Grace, k němuž je to z centra Karlových Varů patnáct minut jízdy autem, řadí mezi nejlépe hodnocené hotely v regionu a těší se stabilnímu zájmu lidí, ať už z nedalekého Německa, Rakouska nebo Česka. Ty láká nejen čerstvý vzduch a covidem posilněná chuť být co nejvíce o samotě a v bezpečí, ale zejména pohostinnost majitelů i vyhlášená restaurace The Royal Leaf.
Dimitris Georgantzoglou a Elena Onoico se seznámili před více než dekádou ve švýcarském Montreux, kde oba absolvovali navazující studium pohostinství.
Sotva se však poznali, museli se každý vydat jiným pracovním směrem do jiných zemí v odlišných částech světa. V době, kdy toužili být si blíž, se tak po bezmála dva a půl roku osobně vídali zhruba jednou za čtyři měsíce.
„Naším nejlepším přítelem byl Skype, protože v letech 2011, 2012 to bylo jediné sociální médium s kamerou,“ usmívá se Dimitris. Jestliže on se profesně rozvíjel v Paříži či v Athénách, Elena pendlovala mezi Spojenými arabskými emiráty, rodnou zemí a Českem, které si její rodiče oblíbili natolik, že později dokonce v Karlových Varech koupili byt.
Dimitrisovi, jenž do té doby v České republice nikdy nebyl, proto Elena jednoho dne nabídla, aby přijel do západních Čech na návštěvu.
„Oba nás nadchla zeleň, kvalita vzduchu, atmosféra a okolí města. V té době jsme zároveň s rodiči diskutovali, že bychom zkusili podnikat na venkově, a pokud vše půjde dobře, mohli bychom se přestěhovat do Česka natrvalo,“ přibližuje Elena, co je se současným manželem poprvé přivedlo na myšlenku zakotvit na západě Čech.
Nedlouho nato se rodině Onoico naskytla možnost koupit si na okraji obce Horní Žďár opuštěný penzion i s rozsáhlým pozemkem. Přesněji to byla ruina, jak Elena a Dimitris podotýkají, která někdejší ubytovací zařízení o devíti pokojích připomínala jen vzdáleně.
Nicméně její zasazení do prostředí nekončící zeleně a nebetyčného klidu a přijatelná prodejní částka představovaly pro ambiciózní dvojici příliš velké lákadlo na cestě za splněním svého snu: vybudovat si „někde v Evropě“ vlastní podnik. „Bylo to buď tady, nebo nikde,“ vzpomíná Elena.
Dimitris měl tou dobou v e-mailové schránce nabídky na další životní dobrodružství, ať už třeba ze singapurského Four Seasons nebo do Hyattu v čínské Šanghaji. Nakonec ale luxusní světové řetězce odmítl a setrval v zemi, o níž příliš nevěděl, natož aby znal její řeč.
Přišlo mu smysluplnější sbírat zkušenosti na různých pozicích v předních tuzemských hotelích, aby poznal místní profesní kulturu a byl na svou budoucí roli hoteliéra dobře připraven.
„Nemohl jsem čekat roky bez práce, abych se pak najednou stal ředitelem,“ ohlíží se za čtyřletým obdobím, během kterého pracoval například v pražském Mandarinu, Corinthii či karlovarském Carlsbad Plaza, který je s Grandhotelem Pupp považovaný za nejlepší hotel ve městě kolonád. A pokud zrovna nevydělával, věnoval se se ženou rekonstrukci a náročným přípravám na start vytouženého projektu.
„Když jsme otevřeli, vařil jsem tu kávu, připravoval snídaně a obsluhoval recepci. Stejně tak moje manželka,” líčí věčně usměvavý Dimitris v útulných prostorách lobby baru. V něm se podobně jako v jiných částech budovy prolínají prvky přírody, jejichž záměrem je navodit u hostů dojem, že i mezi čtyřmi stěnami jsou nadále součástí venku všudypřítomného lesa.
„Neznamená to, že když nám někdo dal peníze, začneme se hned vůči ostatním chovat povrchně a nadřazeně. Naopak nás práce baví, máme ji rádi a chceme, aby ji s láskou dělali i naši pracovníci.“
Může to znít jako fráze. Nicméně pravdivost slov, která Dimitris nadšeně chrlí ze svých úst, se potvrzuje v každém koutu Honour and Grace. Zaměstnanci, jichž tu pracují přibližně dvě desítky, působí skutečně spokojeně, což se odráží v jejich skvělém servisu. Až si člověk říká, jestli by se místo písmene S, značícího superior, nevyjímala na béžové fasádě mnohem více pátá hvězda.
„Snažili jsme se zaměstnancům na začátku vysvětlit, že hotel není ani tak o vybavení a designu, ale primárně o nich, o nás všech. Náš společný přístup do velké míry ovlivňuje, jestli budou hosté spokojení a rádi se příště vrátí,“ konstatuje Dimitris. I proto je podle něj lepší provozovat čtyřhvězdičkový hotel a poskytovat pětihvězdičkové služby, než aby to bylo naopak.
